Přes Trutnov do Brna - 11. den: Poutní místo Homol; Koldín - zámek; Choceň - prohlídka historického centra, zámek, pivovar Splávek

I přes otevřené dveře bylo skoro celou noc v autě přes 20 stupňů. Až k ránu klesla teplota k 19 stupňům. Měla jsem tenkou deku, horko mi nebylo, ale spala jsem špatně. Měla jsem pocit, že jsem stále vzhůru, že skoro ani nespím. V sedm jsem se zcela vzbudila a už neusnula. V 8 vstáváme.

Ráno nespěcháme, ve stínu auta je příjemně, i když sluníčko už sálá. Včerejší vichr se uklidnil.

Dnes je více méně přejezdový a poznávací den, ale vůbec nebude pohodový. Hlásí až tropická vedra. Směřujeme k jihu. Parkujeme na parkovišti pod poutním místem Homol. Na sluníčku je k padnutí, teploměr ukazuje 32,5 stupně ve stínu. Naštěstí je tady kousek stínu, kde dělám oběd. Ale horko je všude.

Z parkoviště vidíme poutní kostel Panny Marie Bolestné. Nahoru odtud vede dlouhé schodiště. Původně jsme po něm chtěli jít vzhůru, ale v tom horku měníme plán. Autem jedeme až nahoru, i tam je parkoviště.

Zdejší barokní kostel s hranolovou věží postavila místní hraběnka v letech 1690 – 1696. R. 1703 byly před kostelem postaveny kaple sv. Jana Nepomuckého a Nanebevzetí Panny Marie. K nim přibyla r. 1754 tzv. kaplanka, kde bydlel zdejší kaplan, a r. 1778 kostnice. Unikátní středoevropskou stavební památkou je schodiště z r. 1768. Má 153 schodů, 16 odpočívadel a zábradlí se sochami světců. Počet schodů i odpočívadel je dán symbolicky podle počtu Zdrávasů a Otčenášů ve Velkém růženci. Schodiště i hřbitov jsou volně přístupné.

Už při jízdě nahoru se nám otevírá krásný pohled. Od r. 1991 zde prý probíhá celková stavební a restaurátorská obnova. Dnes zde chlapi řežou dříví, které hned odvážejí. Máme skoro problém se dostat ke kostelu a na hřbitov. Překvapuje nás, že vstup u hlavního vchodu - u mohutného schodiště je zavřený. Jsme rádi, že jsme se rozhodli vyjet se autem. Když si představím, že pracně vyjdu všechny schody, ale na hřbitov, ani ke kostelu se už nedostanu, tak nevím, co bych dělala. Vím - strašně bych nadávala, že na to nemohou upozornit dole.

Vidíme starou školu, fara je asi za ní, jen není moc vidět. Kostel je samozřejmě zavřený. Je odtud však hezký výhled. Obcházíme to tady a za chvíli odjíždíme, opět jižním směrem.

Další krátkou zastávku děláme v Koldínu, kde je nově zrekonstruovaný, ale nepřístupný jednopatrový zámek. Byl postaven v renesančním slohu na přelomu 16. a 17. století na místě nebo v blízkosti starší tvrze. Byl ozdoben arkádami a sgrafity. Zámek byl několikrát upravován. Když ho r. 1637 koupila manželka majitele zdejšího panství, přestal sloužit jako panské sídlo. Bydleli zde úředníci, kteří spravovali místní dvůr a statek. V průběhu 18. a 19. století areál vlastnili Šternberkové. V průběhu 18. a 19. století ho upravili k obytným účelům. Při tom byly zazděny ozdobné arkády v přízemí a zrušena kaple. Od r. 1952 do 2. pol. 70. let ho vlastnilo JZD, ale naštěstí ho používali k bydlení a jako jídelnu. Pak zůstal prázdný. Od r. 1990 je v soukromém vlastnictví a je nově opraven.

Parkujeme u otevřených hezky udělaných vrat. To je také jediné místo, kudy se nechá jít dovnitř areálu. Jen o pár metrů jsou další podobná vrata. Váhavě pokračujeme do velkého dvora. Vpravo vidíme sýpku, vedle dům s dlouhou pavlačí - patří to k tvrzi? Vidíme i zbytky kamenného zdiva. Až když jsme popošli ještě kousek, vidíme hezky opravenou budovu zámku. Zdá se, že se ve všech okolních budovách, snad i v zámku bydlí. Vypadá to skoro jako penzion, ale nikde nic takového není napsáno. V tom horku je všude liduprázdno. Vypadá to tady však hezky.

Pokračujeme dál na jih - do Chocně, kde jsme měli v plánu udělat asi 5 km dlouho procházku přes zdejší pivovar Splávek.

Nejstarší zpráva o choceňském pivovarnictví je z r. 1539. Pivovar měl velmi dobrou pověst, dokonce jako jeden z prvních v okolí - ve 2. pol. 19. století byl přebudovaný na moderní průmyslový pivovar. Jenže po válce bylo vše jinak. R. 1946 byla na pivovar uvalena národní správa. R. 1949 byl začleněn do skupiny Východočeské pivovary n. p. v Pardubicích, později byl základním závodem podniku Orlické pivovary atd. Jenže když ve 2. pol. 20. století byly nutné další investice, byl to začátek jeho konce. Stáčení piva bylo ukončeno r. 1982. Výroba ve varně skončila dne 19. prosince 1983 a následující rok byla zkvašená mladina převážena do spilky a pivo do sklepa Svitavského pivovaru. Poslední pivo bylo odvezeno r. 1984.

Na tuto tradici navázala ve zrekonstruovaných objektech původního Knížecího pivovaru společnost pivovar Choceň, která byla založena v r. 2020. Hned na jaře dalšího roku obnovili výrobu piva pod značkou Splávek. Tím chtějí majitelé vyjádřit blízkost pivovarských budov a bývalého splavu, který byl později nahrazen bubnovým jezem. I řeka Tichá Orlice se stala motivem na etiketách v podobě tzv. vodočetné latě, která byla vždy nedílnou součástí splavů.

Tentokrát jsem to já, která jsem prohlásila, že v tom horku jsem schopna dojít jen do pivovaru. Ota samozřejmě souhlasí. Jedeme proto rovnou tam. Městem protéká Tichá Orlice, v její blízkosti se nechá zaparkovat, do pivovarské restaurace je to kousek. Shodli jsme se na tom, že na parkovišti se nechá i přespat. Je to sice pod stromy, ale pršet nemá. Víc nepotřebujeme. Jenže je teprve půl třetí. Být do večera v hospodě, to bychom vypadali. Začínáme tam však. Já si dala svrchně kvašenou 9, Ota výčepní 10 a 11 APU. Trochu jsme se ochladili a zavodnili, děláme pauzu.

Informační centrum není daleko. Uděláme si část plánovaného okruhu. Ota s vedrem problémy nemá, záleží tedy na mně, kam dojdeme. Ota samozřejmě vyrazil rychle, ja se za ním ploužím. I když je už půl páté, vedro je stále. Infocentrum je v městském úřadě na Tyršově náměstí, získáváme tam spoustu prospektů o městě, o jeho domech a dalších zajímavostech. Hned si však budovu radnice prohlížíme. Byla postavena r. 1564 na místě původní dřevěné rychty, která několikrát vyhořela. Do dnešní novorenesanční podoby byla přestavěna r. 1880.

Chvilku si náměstí prohlížíme. Dříve zde bývaly dřevěné domky se starodávným podloubím, později kamenné s průčelím. Bohužel se nedochovaly, většinu zničily požáry.

Pravděpodobně jeden z původních domů je Panský dům, který byl přestavěn pro potřebu sokolovny. Nyní zde sídlí Kulturní zařízení města Choceň, které zde pořádá kulturní a společenské akce. Uprostřed náměstí je barokní mariánský sloup, který r. 1760 nahradil dřívější dřevěnou sochu sv. Floriána. R. 1905 došlo k jeho úpravě.

Přes rozpálené náměstí jdeme k baroknímu kostelu sv. Františka Serafinského. První dřevěný kostel tady stál již r. 1602. Po několika požárech byl v letech 1729 – 1833 postaven tento zděný. U kostela je třípodlažní barokní kamenná zvonice, která byla postavena v letech 1702 – 1703. Ta byla od požárů ochráněna. V těsné blízkosti je barokní děkanství a špitál z r. 1750. Tam dnes sídlí Klub seniorů.

Od kostela se do farní zahrady musí projít pozdně barokní vstupní bránou. Od poč. 21. století ji ve štítu zdobí mozaika, která nahradila původní starší malbu.

To už jsme se shodli na tom, že se půjdeme podívat do zámeckého parku a k zámku. Tak daleko to není, snad to zvládnu. Míjíme mohutnou budovu školy. Je to v pořadí asi 3. školní budova. Dvě předcházející lehly popelem. Stavba této školy byla zahájena na jaře 1896. V její východní části se začalo vyučovat od školního r. 1897/1898. V parčíku před školou je busta T. G. Masaryka.

U školy odbočujeme vlevo do Komenského ulice, přecházíme přes mlýnský náhon a v přímém směru pokračujeme ulicí T. G. Masaryka. Po Masarykově mostě přecházíme Tichou Orlici do zámeckého parku. Byl založen ve francouzském stylu v 1. pol. 18. století, kdy ho zdobily vodotrysky a jezírko. V 1. pol. 19. století byl přeměněn a rozšířen na přírodně krajinářský park. Dnes je tady městský park, kde je zachována řada původních dřevin. Některé byly vysazeny nově a jsou věnovány významným osobám - je zde např. jilm Václava Havla, lípa Josefa Luxe, buk Madeleine Albrightové.

Je tu hezky, jen toho stínu je tady málo. Parkem jsme prošli a vracíme se zpátky k řece, kde je zámek. Jdeme alejí památných lip srdčitých, která byla vysazena r. 1733 a vede od zámku zámeckým parkem, pokračuje za tratí až na vrch Chlum, kde bývalo choceňské popraviště. Konečně jdeme ve stínu, hned je tu příjemněji.

Původně renesanční jednopatrový zámek stojí na levém břehu Tiché Orlice, jen kousek od centra. Byl postaven r. 1562, pravděpodobně na místě starší tvrze. V letech 1587 – 1599 byl zámek přestavěn do podoby, kterou si zachoval do dnešních dnů. Má 4 křídla a obdélníkové nádvoří, jen arkády jsou z pozdější doby. Po požáru r. 1829 získal klasicistní fasádu. V letech 1849–1850 byla do patra východního křídla vestavěna pseudogotická zámecká kaple Nanebevzetí Panny Marie. V přízemí je hlavní vstup do zámku, který je nyní majetkem města. Prostory zámku využívá Orlické muzeum s expozicemi archeologie, paleontologie, geologie a historie a Základní umělecká škola.

Nedaleko zámku na křižovatce je Kubíčkova vila, kterou si u vlastní stavební firmy objednal r. 1892 zdejší stavitel, podnikatel a císařský rada Jan Kubíček. Je to rodinné palácové sídlo s rozsáhlou zahradou. V domě měl rodinnou sbírku starožitností a obrazů, např. od Josefa Mánesa či Mikoláše Alše. V domě žil až do své smrti r. 1919. Po únoru 1948 byla budova znárodněna. Využívala se jako studentská ubytovna, ale postupně chátrala. Od r. 2022 je v soukromém vlastnictví.

Od zámku to do pivovaru máme už kousek podle řeky. Jsem ráda, že se mohu někde v trochu chladnějším prostředí posadit a z toho horka se vzpamatovat. Jdeme testovat další piva, tedy hlavně Ota. Já jsem věrná své devítce. Ta mi chutná a vyhovuje mi, že je to slabší pivo. Pitra ochutnává ležák 12 a New England IPA 14.

Původně jsme se chtěli zchladit a vyrazit na 2. část okruhu a po návratu si dát večeři. Jenže jsme zjistili jsme, že hospoda je otevřena do 21 hodin. To by nám stačilo. Ale vaří jen do 19 hodin. To je otázka, zda bychom se stačili vrátit. Měníme plán, dáváme večeři. V autě bychom sice něco našli, ale dávat si večeři v autě před restaurací se nám nezdá nejvhodnější. Já si dala jen zelené fazolky se slaninou a česnekem, Ota ražniči s bramborem. Samozřejmě to zapijí pivem. Jediné, co ještě neměl, je moje svrchně kvašená devítka. Dává si ji. Já se směju, že hluboce klesl.

Je půl sedmé, jdeme si projít druhou část okruhu. Nevede přes rozpálené město, mělo by to být příjemnější. Jdeme po červené podle Tiché Orlice, skály přírodní rezervace Peliny vidíme za řekou. Tam se budeme vracet. Lehce se ochladilo, Ota říká, že je příjemně. Podle mne do příjemna chybí hodně. Podle řeky se jde dobře, je to po rovině, je tu i hezká parková úprava. Jen jsme čekali, že řeka bude čistší.

Když přecházíme po červené po mostě řeku, vidíme další skály směrem k trati. My za mostem červenou opouštíme, stáčíme se vlevo a před domy po sotva znatelné pěšině se noříme do lesa. Čeká nás asi 80 m převýšení na hodně krátkém úseku. Cesta je hlinitá, je na ní listí, žaludy, klouže to. Mám co dělat to vyšplhat. Na dvou místech jsou mohutnější stromy, kde se mohu přidržet a odpočinout si. Už jsme skoro nahoře, když vidíme rovné skály, vypadá to, že se tady kámen těžil. Cesta vede po okraji jedné ze skal mírně do kopce. Tady jsem se zasekla ze strachu, že z té skaly spadnu. Nakonec se musel Ota vrátit a podat mi pomocnou ruku. Ostatní jsem naštěstí zvládla už sama, ale z výstupu mám pěkně rozklepané nohy. Jdeme pár kroků nahoru, zase dolů, občas rovně. Vlevo vedle nás a pod námi vidíme skály. Ota je spokojený, že jsme sem vyrazili. Odtud pocházel jeho spolužák, který tvrdil, ze tyto skály jsou jen tady a pak v Americe v Utahu. Lze tomu věřit? A protože tu jsou skály, tak se tady samozřejmě líbí i mně.

Z Doskočilovy vyhlídky vidíme město, údolí řeky, ale také ve městě světelnou tabuli, na které čteme, že je 29 stupňů. To skutečně není nic příjemného. Zpocená jsem pěkně.

Cesta vede okolo hradiště Vranov. Někdy na přelomu 13. a 14. století tady stával středověký hrad. V 18. století byl zbořen.

Přicházíme na žlutou a podle hřbitovní zdi klesáme k řece. Přecházíme ji a dnes už po třetí jdeme na pivo.

 
Je 8 hodin, vyšlo nám to akorát. Za hodinu zavírají. Já prohlásila, že po tom výkonu si zasloužím svrchně kvašenou 14. Točí to do 0,4 l, to mi úplně stačí. Ota opět zatuploval. Už nás tu berou za stálé hosty. Od večerních 8 hodin tady zaskakuje paní provozní, která si odpoledne u jednoho stolu dělala nějaké papíry. Samozřejmě nás tady už 2x zaregistrovala. Teď se s námi dala do řeči. Když zjistila, že spíme v autě na parkovišti, nabídla nám hned, že si ráno můžeme zajít na záchod, že tu bude určitě už od půl osmé, možná i dřív. Dokonce nám nabízela, že by nám udělala snídani. Tak to bylo od ní moc milé. Ptala, které pivo nám chutnalo nejvíc. Když Ota řekl svrchně kvašená 11, donesla nám půllitr jako pozornost podniku. Tu jsme už vypili spolu. Tady to vůbec nemělo chybu. Byla tu perfektní obsluha, výborné pivo i jídlo.

Odcházíme se zavírací dobou, už je tma, jdeme spát. Jsme sice u řeky, ale mýt se v ní nedá. Naštěstí světlo svítí z druhé strany, u auta je tma. Doufám, že nepojede auto a rychle smývám dnešní pot. Zvládneme zítra v tom vedru procházku Brandýsem nad Orlicí a jeho okolím?

Dnes je stále hrozné horko, v autě je 26 stupňů. Dnešní nocležiště má sice výhodu, že je u pivovaru, jenže tady si netroufáme nechat dveře  otevřené dokořán. Necháváme alespoň mezeru u stahovacích oken, zcela zavřené nejsou boční, ani zadní dveře, přesto je v autě horko. Bohužel je bezvětří, takže nemá co protahovat.

Přes Trutnov do Brna - 11. den: Poutní místo Homol; Koldín - zámek; Choceň - prohlídka historického centra, zámek, pivovar Splávek na mapě