Za smírčími kříži na Choceňsku a orlickou cyklostezkou

Kam a jak jedeme?

Jak už jsem někde určitě uvedl, smírčí kříže patří k nejzajímavějším a nejtajemnějším památkám, se kterými se – nejen - na našem území můžeme setkat. Stojí většinou osamoceně a tiše připomínají tragické události, které se mezi lidmi odehrály v dávných časech. Hodně se jich do dnešních dnů nedochovalo, mnohé skončily nenávratně v zemi a některé byly zničeny. Říká se o nich, že jsou svědky kruté minulosti. Nejsem si tím ovšem zcela jist, protože v oné temné minulosti museli vrazi provést alespoň finanční odškodnění rodiny oběti a vztyčení smírčího kříže, dnes se zločinci v talárech – mnozí z nich s titulem získaným za pár týdnů na plzeňských právech – bez problémů shodnou i na tom, že 28 bodných ran nebyla brutální vražda, ale vlastně neškodná nešťastná náhoda.

Když mi kamarádka dovezla z návštěvy rodiny ve východních Čechách informační materiál o smírčích křížích na Choceňsku, hned jsem věděl, že v nejbližší době mám o program na některou sobotu (nakonec jsem ale vyjel v pátek) vystaráno. Koneckonců nikdy jsem se netajil tím, že tyto drobné, ale velmi zajímavé, památky patří mezi moje nejoblíbenější a z objevu každého nového smírčího kříže mám radost srovnatelnou snad jen s momentem, kdy Franta zakopne o neznámou skálu. A tady mě těch „novinek“ čekalo hned několik najednou.

Je až neuvěřitelné, že tento výlet jsem absolvoval již před čtyřmi lety. Mám však informace, že od té doby se - kromě cyklostezky - nic nezměnilo. Tehdy jsem se tedy vypravil s kolem do okolí Chocně. Jednak jsem si chtěl projet zmíněný regionální okruh po smírčích křížích (střídání asfaltu, polních a lesních cest, bohužel mnohé úseky bez jakéhokoliv značení, tudíž jsem i mírně "kufroval"), jednak jsem se chtěl podívat na dokončenou část cyklostezky (superasfaltka) kolem Tiché Orlice. Obé jsem stihl, i když v tom vedru bylo těch necelých 90 km asi maximem ("příjemným" zpestřením navíc byla prasklá pružina na přehazovačce, takže jsem mohl jet jen na těžký převod - naštěstí se mi to nestalo v Alpách a tady těch kopečků zase tak moc není). Mnozí z Vás už tuto cyklostezku několikrát jeli, ale tento výlet byl opravdu a hlavně o těch smírčích křížích a radosti z jejich „objevů“.

Za čím jedeme?

Start tedy proběhl v Chocni, kam jsme dojeli (Jana jela se mnou, coby rozený Východočech a znalec krajiny) ráno vlakem. Nejprve nás čekala hospůdka (boršč a 2 piva byl super nápad, protože dál už to bylo jako za bolševika - hospody chybí zcela nebo otevírají až v 17,00 hod) a potom již první chvíle poznávací (íčko, kostel sv. Františka Serafinského se zvonicí a špitálem, Tyršovo náměstí). Následně nasedáme do sedel a po asfaltové silnici opouštíme Choceň směrem k prvním smírčím křížům u Dvořiska. Jsou zde skutečně dva, údajně proto, že dva mladí myslivci se v romantickém souboji o dívku svých srdcí zastřelili navzájem. Po zdokumentování křížů se vydáváme po polní cestě a asfaltu dál. Míjíme Velký zálešský rybník, který je skutečně … velký (na fotce je jeho menší "levá" část, asi 1/10 celku).

Po mírném bloudění cestou necestou dorazíme k lesnímu kříži mezi Kosořínem a Loučkami, následně už raději zase po asfaltu do Chocně kouknout z mostu na vláčky a zajet si na skály v Pelinách (všude stánky Černá Hora, Plzeň, Budvar a další pivovary, ale pivní festival – bohužel - otevírá až večer, takže pořád na sucho). Proto znovu do sedel a kolem křížů v "trojdědiní" Hemže - Březenice – Mostek (a některé z nich byly hodně dovedně ukryty) rychle Hopsa hejsa do Brandejsa (nad Orlicí). Tady konečně narazíme na otevřenou osvěžovnu U Medvěda. Čeká nás tedy Staropramen a vzápětí i setkání s jednorukým turistou, který se právě vracel z pozorování východu slunce ze Sněžky a taky brblal, že pak museli ujet hodně kilometrů, než našli otevřenou pivovnu.

Po zběžné prohlídce města (však už jsem tam mockrát, v té době asi 2-3x, byl), kdy jsme se zaměřili jen na centrum městečka (radnice, barokní domek, zámek), konečně přes mostek najíždím na očekávanou cyklostezku a hned nás čeká pauza, kdy si musíme prohlédnout zdejší atrakce typu památník Jeníka Ámose a pomníkové sousoší světového úřednictva. Posléze se bavíme pozorováním skupiny vodáků, kteří se na vodě skutečně motali jak hluší v kukuřici. Po příjemné projížďce dorážíme do Ústí nad Orlicí. Město, jak všichni víme, je památkově celkem o ničem, ale přesto i zde nalézám klenot. Za nenápadnám plechovým plotem a nápisem občerstvení nalézám zahrádku. Tečou Hanušovice ve všech stupních, nealko, na výběr je spousta jídel (většinou typu bramboráčky s nivou, Ostrou masovou směsí, různé sýry s hranolkami apod.). Množství stolů pro skupiny lidí (ideální po volejbale), všechny mezi vysokými stromy a ve stínu. A vše (v době mé návštěvy tam bylo asi 25 - 30 lidí) stíhá sám jeden usměvavý člověk, cca 35 - 40 let. Tak jsem se rozšoupl a postupně požil kofolu, rum, pivo a bramboráček, v šoku zakoupil po asi 10 letech balíček Peter v měkkém balení (prý je o ně velký zájem, neb jsou o 4 kačky levnější než v tvrdým) a rozloučil se. Obsluhujícího mužíka jsem odměnil pochvalným slovem a navýšenou částkou při platbě, on mě pozváním k další návštěvě a reklamními materiály.

A pak už je před námi jen méně příjemná část cyklostezky (poškozená vodou, hodně mezi paneláky atd.), kdy přes Dlouhou Třebovou s pseudogotickým kostelem sv. Prokopa míříme na vlak do České Třebové. Tady jsem ještě stihnul konečně navštívit jedinou románskou památku „v okolí“ Šumperka (je to jako do Olomouce, tudíž v okolí), a to kostelík - rotundu sv. Kateřiny. Tím bylo splněno a po příjezdu do Šumperka už nás čekala jen tiskovka na zahrádce kúpaliska.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jak vyplývá z předchozího textu, snažili jsme se dodržovat pitný režim i dodat tělu nějaké ty živiny. Takže kromě obvyklých tatranek a nějaké té tekutiny ve flašce na kole to bylo tentokrát i o pravidelných zastávkách: snídaně v Chocni, svačina v Brandýse nad Orlicí a lehký pozdní oběd na okraji Ústí nad Orlicí.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jako PS jsem tenkrát musel pochválit české dráhy; zpoždění sice - již tradičně – měly všechny vlaky, ale vždy jen mezi 10-15 minutami. Tak jsem je odměnil alespoň tím, že jsem si ráno zakoupil lístek na kolo o 10,- Kč dražší, než jsem ve finále potřeboval.

Ostatní informace

Pohybovali jsme se pouze venku a za vstupy jsme tudíž neutráceli. Veškeré platby souvisely pouze s plněním trávicího traktu a dotací ČD.