Pověst o mlynáři z Tůně, kterého s kočárem pohltila bezedná tůň

Bývalý mlýn čp. 1 v Tůni u Nechanic bývá označován jako „Nový mlýn“, z čehož můžeme usuzovat, že se zde dříve nacházel ještě jeden mlýn- „Starý“. V roce 1729 převzal „Nový mlýn“ Václav Konárovský, který byl od roku 1724 mlynářem v panském mlýně v Sadové.

Někdy po něm nebo ještě před ním, nikdo již dnes přesně neví, měl podle lidových podání převzít tento objekt mlynář Roháč, který byl nesmírně bohatý, ale s lidmi byl neustále v nějakých sporech a mezi místními neměl dobrou pověst. On se ani nesnažil, aby ji získal, právě naopak. Byl nesmírně hrabivý a lakotný, na všechny kolem sebe povýšenecký a neurvalý. Ženu i čeládku rád týral, psychicky i fyzicky. Za sebemenší hloupost klidně čeledína nebo služku zpráskal bičem. Krvavé stopy mívala rovněž jeho manželka, která byla jeho opakem – milá a dobrosrdečná. Z toho důvodu postupně přicházel o svou čeleď, protože za nějaký čas se pověsti o něm rozšířily po celém kraji a nikdo nechtěl být zaměstnán u takového surovce, jenž navíc mnohokrát nezaplatil za práci to, co bylo domluveno. Ještě kolikrát označil mleče za zloděje, že ho obírají. Nejen náturou, ale rovněž fyzickým vzhledem bychom ho mohli přirovnat k Pandrholovi z Drdovy pohádky „Dařbuján a Pandrhola“.

Kolikrát se procházel kolem černé hluboké vodní tůně, jež se nacházela přibližně 200 m pod mlýnem, směrem k Sobětuši. Rád totiž dokazoval i zdejšímu vodníkovi, že z něj nemá strach. Stejně tak, že se nebojí různých povídaček, které tvrdily, že je tato tůň bezedná a kvůli tomu, když byla stavěna hráz „Nového rybníku“, vyhnuli se rybníkáři této tůni obloukem a raději použili více materiálu, než by se pokusili tuto tůni zasypat. Navíc, když se tvrdilo, že kdo nebo co do ní spadne, to již voda tůně zpět nevydá. A tak se jí každý vyhýbal, dokonce ani děti neměly chuť se do těchto stran vydávat. Kromě našeho pana otce, tomu to naopak dělalo dobře, že tam nikdo nechodí a od lidí si zde může odpočinout.

Jednou už to vypadalo, že přijde jeho mlýn „na buben“. Ale to by nebyl mlynář Roháč! Již dříve se o něm totiž říkalo, že má pletky s čertem, a když se to o něm povídá, tak si řekl, že za to nic nedá, když právě ďábla požádá o pomoc. Obracet se k Pánu Bohu, to je ztráta času, to nikdy nikomu nic nepřineslo. A jak se rozhodl, tak se stalo!

Celý mlýn se oděl do jiného hávu, vše opadané zmizelo a všude byly nové fasády. Rovněž kolo bylo nové, stejně jako další zařízení. Lidé z celého okolí nevěřili vlastním očím, jak se to mohlo stát, natož během tak krátké doby, a tak jediným vysvětlením se stalo to, že za tím stojí čert, což se jim potvrdilo krátce poté tím, že mlynář začal jezdit kočárem jako pán. Kočár byl lesklý a černý, stejně tak pár vraníků. I kočí byl nějak divný, snědý tak, jako kdyby pocházel odněkud z jihu. K tomu mu oči svítily tak, že připomínaly řeřavé uhlíky a jeho oděv prý na dálku zaváněl po spálenině.

Klevety se tedy šířily, ale mlynář dělal, jako by se nic nedělo. Právě naopak, rád vyrážel v kočáru každý den po celém okolí a dělalo mu dobře, že se ho všichni bojí a prchají před ním. Vždyť se celým krajem říkalo, že toto divoké spřežení už řadu lidí zmrzačilo, ba dokonce zabilo, ale nikdo s tím dělat nic nechtěl, i vrchnost prý zavírala oči nad všemi poklesky tůňského mlynáře. Údajně z toho důvodu, že jí ze svého „čertovského“ pokladu rovněž nějaké zlatky vypůjčil, když se ocitla svého času ve finanční nouzi.

Nejvíce však bylo toto podivné spřežení vidět kolem oné bezedné tůně. Prý proto, že mlynář stále rád zlobil zdejšího hastrmana, kterého dokázal vytočit až do nepříčetnosti, že mlynáři říkal, že jednou na něj dojde a smát se mu bude zase on. A opravdu netrvalo dlouho a došlo na vodníkova slova!

Jednoho dne zrána opět vyjel mlynář v kočáře a nakázal kočímu, aby to vzal po hrázi. Stále víc pobízel kočího, aby přidal a jel co to jen jde, čímž by vodníka hodně pozlobil. Když přijelo spřežení k tůni, koně se najednou zastavili a nechtěli pokračovat dál. Nepomáhalo kletí, natož prosby. Mlynář se rozzuřil a přinutil mlynáře šlehnout koně bičem o mnoho tvrději, než bývalo zvykem. Kočí se jen ďábelsky usmál, pustil otěže, spřežení se bolestí vzepjalo, ale místo kupředu se rozhodlo couvat k tůni. Než se mlynář nadál, zmizel s kočárem, kočím i oběma koňmi v bezedné hloubce tůně. Voda se nade všemi navždy zavřela. Jediné co bylo cítit, byl zápach síry. A tak bylo všem jasné, jak to s milým mlynářem bylo, že se skutečně upsal ďáblu a když vypršela jeho smlouva, vzal si ho s sebou do pekla. Tak završil své konání i život mlynář Roháč a od té doby se v tůni nezjevil ani zdejší vodník.

Lidé z celého okolí si oddechli, stejně tak Roháčova manželka. Ale raději se odtud odstěhovala, než aby jí to tu připomínalo ty nepěkné chvíle, jež musela zažívat. Mlýn tak získal nové vlastníky, ale nikdo tu dlouho nedokázal vydržet, protože to vypadalo, že byl mlýn navěky prokletý.

Teprve mlynář Josef Nedomlel († 8. ledna 1881) dokázal tento osud zvrátit. Mlýn dokázal obnovit, získat si všechny hospodáře z okolí svou srdečností, aby k němu jezdili mlet a časem navíc nechal bezednou tůň, která během suchých let ztratila většinu svých vod, nadobro zavést a místo osadit stromy. Tak zanikla tůň, v níž měl zmizet kočár se spřežením i s mlynářem.

Na závěr ještě dodejme, že Ludmila, dcera výše zmíněného mlynáře Václava Konárovského, se v roce 1758 vdala za Václava Jiřího Smetanu, a tudíž byla babičkou našeho hudebního velikána Bedřicha Smetany. K tomu musíme ještě říci, že v 8 letech se stala sirotkem a žila nejspíše celý čas u své nejstarší sestry Kateřiny v Dohalicích. Takže jak vidět, na pověsti něco bylo, protože její rodiče mnoho štěstí neměli a ona sama ho získala až poté, co z Tůně navždy odešla. Tuto pověst zmínil ve své pamětní knize sobětušský rolník František Kašpar, ale byla rovněž několikrát literárně zpracována různými autory, přičemž připomenuta byla rovněž v regionálním periodiku „Královéhradecko“ 15. listopadu 1940, kdy se nemohlo o všem možném psát, ale pověsti německé okupační správě tolik nevadily.