Barcelona – Biskupský palác (Palacio Episcopal, Palau del Bisbe)

Biskupský palác v Barceloně je gotickou stavbou z konce 13. století, která byla zcela dokončena až o pět století později. Na počátku 20. století byl palác stavebně upraven a dnes se o této chráněné památce říká, že spojuje ve své podobě gotiku s neoklasicismem. Národní památkou palác není; a je tomu tak možná právě proto, že jeho původní podoba byla upravována až příliš často. Stalo se tak v letech 1681, 1769, 1909, 1928 a poměrně dlouhá rekonstrukce zde proběhla i na počátku 19. století. Na těchto úpravách se podílelo také mnoho architektů, z nichž nejčastěji bývají zmiňováni Pedro de Lucece, José Mas i Dordal a Enric Sagnier.

Palác je i dnes sídlem barcelonského arcibiskupa a ředitelstvím diecézního archivu, a protože se jedná o poměrně rozsáhlý komplex, najdeme jej na několika ulicích a adresách. Tou hlavní je Carrer del Bisbe č. 5, ale uvádí se i Placa Nova č. 1-2 nebo Carrer de la Palla č. 18. Nejjednodušší je proto si zapamatovat, že se Biskupský palác nachází v těsné blízkosti barcelonské katedrály.

Palác byl zřejmě postaven na základech objektu z období pozdní antiky a byl spojen již s raně křesťanskou bazilikou sv. Kříže. Zasahoval tehdy zřejmě také do prostor dnešního Muzea Frederica Marése i Královského paláce. Stavba nového paláce byla zahájena v roce 1253 a bylo při ní využito starých římských hradeb a věží městské brány. Palác byl tehdy románský, třípodlažní a obklopoval centrální nádvoří. Součástí půlkruhových arkád na jeho severozápadní straně jsou sloupy se zdobnými hlavicemi, které jsou jednou z mála ukázek románského sochařství v katalánské metropoli.

Oproti úvodním větám byl stavební vývoj paláce ještě o něco komplikovanější. Ve 14. století komplex výškově sjednotil architekt Pere Isern, jehož zásluhou také palác získává v prvním patře otevřené lodžiové okno v gotickém stylu. V roce 1505 je palác uzavřen do podoby čtyř křídel obklopujících vnitřní nádvoří. Tuto přestavbu pravděpodobně vedli největší architekti své doby; Antoni Carbonell a Mateu Capdevila. Zdobné úpravy z počátku 17. století byly zničeny ve století 19.

V letech 1768 až 1773 přestavěl dvě poškozená palácová křídla již zmíněný Pedro de Lucese. Vznikla nová hala, schodiště a zvonice, upraveno bylo nádvoří a objevila se zde sgrafita, zničená regotizací v roce 1928. Průčelí do Biskupské ulice, členěné do tří horizontálních pásů, i hlavní vstup s ionskými sloupy a erbem biskupa Climenta pocházejí z roku 1769. V letech 1782 až 1784 byl palác rozšířen o novou budovu s průčelím směřovaným na náměstí Placa Nova. Jedná se čtyřpodlažní neoklasicistní objekt, který navrhl José Mas i Dordal  a jehož fasádu vyzdobil slavný katalánský malíř Francesc Pla i Duran řečený El Vigatà. Z jeho díla se dodnes zachovaly už jen fragmenty včetně fresek se starozákonními tématy v interiérovém Trůnním sále.

Počátkem 19. století byl palác opět upraven (Tomas Soler i Ferrer) a byl do něj včleněn další dům, což se ještě zopakovalo v polovině století. V letech 1908 až 1913 byly provedeny další drobné úpravy včetně přestavby galerie v prvním patře. V roce 1928 byl palác připomínající spíše zámek znovu stavebně upravován, tentokrát podle projektu diecézního architekta Enrica Sagniera. Ten se rozhodl odstranit všechny barokní a neoklasicistní prvky a nahradil je historizujícími styly (neorománský a neogotický). Tehdy se zde také objevila fontána se sloupem, na jehož vrcholu se nachází socha Panny Marie (tu současnou vytvořil v roce 1959 Tomas Bel i Sabatés). Další úpravy se už pak týkaly hlavně vnitřních prostor a proběhly v letech 1951, 1956 až 1958, 1972 až 1982, 1992 a 1999.