Barcelona – katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie - interiér a pokladnice (catedral de la Santa Creu i Santa Eulàlia Pt. 2)

V interiéru krásné barcelonské katedrály postavené ve stylu katalánské gotiky je potřeba upozornit na mnoho cenných a zajímavých artefaktů, mezi které překvapivě až tak zcela nepatří hlavní oltář. Ten původní sice byl vysvěcen již v roce 1337, ale dnes bychom ho již museli hledat v jiném svatostánku. Současný oltář s obrazem Povýšení sv. Kříže je – alespoň většinově – dílem sochaře Fréderica Marése i Deulovol z roku 1976. O to zajímavější jsou však poměrně nenápadná vitrážová okna, která postupně vznikala ve třech etapách: v letech 1317 až 1334, na přelomu 14. a 15. století a poté v průběhu II. poloviny 15. století. Tyto vitráže ještě doplňují novodobá skla ze století minulého.

Vyplatí se ale také pohlédnout kolmo vzhůru. V katedrále se totiž nachází celkem 215 klenebních svorníků, které mnohdy nabízejí i krásnou polychromovbanou figurální výzdobu (Kristus, Panna Marie, sv. Eulálie apod.). Největší z nich jsou na klenbě hlavní lodi; mají průměr dva metry a váží přibližně 5 tun. Celkovou rekonstrukcí prošly klenáky v roce 1970. Křtitelnice z bílého mramoru pochází z roku 1433, kdy ji vyřezal Florenťan Onofre Julia a nachází se v Křestní kapli.

Pozoruhodný je chór, který pochází z konce 14. století a je svým způsobem přehlídkou velkých umělců své doby. Tím nejvýznamnějším byl asi sochař Pere Sanglada (mj. kazatelna, starší chórové lavice), ale dnes zde všichni obdivují hlavně chórové lavice z 15. století (mj. Michael Lochner), které v roce 1519 vyzdobil malíř Joan de Burgunya 64 heraldickými znaky. Uprostřed chóru je umístěn vstup do krypty (arch. Jaime Fabre) z počátku 14. století, kde jsou pochováni zdejší biskupové. Renesanční mramorovou chórovou přepážku s reliéfy vytvořil sochař Bartolomé Ordóñaz a dokončil jeho žák Pere Villar. Současné varhany byly postaveny v letech 1538 až 1540. Postupně byly několikrát renovovány (naposledy 1884-94) a na jejich podobě se podílelo 16 mistrů varhanářů. Skříň je však z větší části původní, renesanční a nejstarší v Katalánsku, zatímco její vybavení je novodobé, z 20. století pocházející..

Až neuvěřitelné množství kaplí jsme už v předchozí části článku zmínili. Všechny vznikly jako gotické, měly křížové žebrové klenby a v 15. století byly vybaveny oltáři. Postupem času došlo k jejich barokizaci, minimálně co se mobiliáře týče. Na výzdobě kaplí se podíleli nejvýznamnější umělci své doby a jejich součástí tak dodnes jsou krásné obrazy, sochy, nástěnné malby nebo náhrobky různých stylů a z období 14. až 20. století pocházející. Těch kaplí je tolik, že barcelonská katedrála kvůli nim nemá ani obvyklé tři vstupní průčelní portály. K nejzajímavějším patří kaple sv. Kosmy a sv. Damiána, sv. Máří Magdalény, sv. Kláry a sv. Kateřiny, sv. Jana Křtitele a sv. Josefa nebo kaple Proměny Páně.

Samostatný odstavec je potřeba – z pochopitelných důvodů – věnovat krásné kapli sv. Marka. Původní oltář kapli v roce 1346 věnoval městský cech ševců, ale ten byl později nahrazen současným „zlatým“ barokním oltářem sochaře Bernata Vilara z roku 1683. Na obou bočních stěnách kaple můžeme vidět vynikající olejomalby F.T. Roiga z roku 1763 (sv. Marek píše evangelium a Umučení sv. Marka), další obrazy jsou připisovány jednak Francescovi Tramullasovi, jednak jeho žáku Francescovi Piovi. Zajímavé přitom je, že původně byla sv. Markovi zasvěcena jedna z nejstarších katedrálních kaplí, která však od poloviny 15. století „patří“ sv. Berdardinovi Sienskému.

Katedrála je také královským mauzoleem, ve kterém jsou pohřbeni mnozí aragonští panovníci, jejich rodinní příslušníci i knížata z Barcelony. Nejznámější jsou Petronila Aragonská (12. stol.), Alfons III. Aragonský (13. stol.), Konstancie Sicilská, manželka Petra III. Aragonského a Marie Kyperská, manželka Jakuba II. Aragonského (obě přelom 13. a 14. stol.) nebo Sibyla z Fortie, čtvrtá manželka aragonského krále Petra IV. (přelom 14. a 15. stol.). 

Nepsanou povinností každého obdivovatele dějin umění je také návštěva katedrální sakristie s pokladnicí. Jedná se vlastně o tři místnosti s křížovou klenbou, které paradoxně postupně vznikaly v průběhu tří století (od 14. století do roku 1502). Uprostřed pokladnice se ve skleněné vitríně nachází její hlavní klenot, respektive klenoty dva. Jedná se o procesní monstranci z konce 14. století, která v pravém slova smyslu trůní na „křesle“ krále Martina I. Aragonského zvaného Lidský. Gotická monstrance s renesančními prvky ve své podobě představuje katedrálu a je vyrobena ze zlata, stříbra a drahokamů. Královská trůn pochází z přelomu 14. a 15. století a jedná se o bohatě zdobené gotické dílo, které řezbáři vyrobili ze dřeva, aby ho následně zlatníci pokryli zlacenými stříbrnými pláty. Vše završuje diadém, který katedrále věnovala královna Jolanda z Baru. Nechybí zde, samozřejmě, spousta dalších zajímavých „exponátů“, např. procesní kříž Francesce Vilardella z roku 1383, krucifix sv. Eulálie nebo meč krále Petra IV. Katalánského.

Vedle se nachází tzv. Nová kapitula, což je obdélníkový sál ze 17. století, jehož valenou klenbu s lunetami i stěny pokrývají nástěnné malby barcelonského malíře Pau Prima z let 1703 až 1705. Ústředním motivem je glorifikace sv. Eulálie a sv. Olegaria. Najdeme zde i několik zajímavých obrazů a alegorické postavy s texty z Bible. Nová kapitula je součástí Muzea katedrály a probíhají zde i časové výstavy. Soubor vystavovaných děl sice není nijak rozsáhlý, ale je rozhodně významný, zahrnující období 11. až 15. století. Ze zastoupených umělců bývají nejčastěji zmiňováni malíři Bartolomé Bermejo, Jaume Huguet a Rafael Destorrents.

Závěr dvojčlánku patří klášterní části. Ta pochází ze 14. a 15. století a i jí dali podobu největší umělci své doby v čele s architektem Andreu Escuderem. Klášter je přístupný samostatným vstupem (La Piedad a Santa Eulàlia) nebo přes katedrálu. Tento vstup je považovován za dílo italské provenience a zřejmě pamatuje už starou románskou katedrálu. Střed kláštera tvoří rajská zahrada, která byla renovována v roce 1877. Právě zde najdeme jednu z nejznámějších zdejších „atrakcí”; třináct bílých hus, které symbolizují věk sv. Eulálie z Barcelony i třináct způsobů jejího umučení.