Barcelona - kostel sv. Justa a sv. Pastora (Basílica de los Santos Justo y Pastor)

V Barceloně je různých gotických svatostánků dost a dost, ale pouze o tomto se říká, že je nejstarším kostelem ve městě. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že je tím myšlen starý románský kostel z počátku 9. století, který byl postaven na místě raně křesťanské kaple San Celonio a ze kterého se do současnosti nedochovalo vůbec nic. I současná budova, pocházející z I. poloviny 14. století, ovšem stojí na jednom z nejpůvabnějších míst, které v barcelonské Gotické čtvrti můžeme nalézt. A navíc gotika je gotika, že ano …

Na první pohled nevelký kostel s vysokou štíhlou – za peníze přístupnou – a ne zcela oktagonální věží z 15. století se nachází na kouzelném náměstíčku sv. Justa (Plaça de Sant Just), byl postaven v letech 1342 až 1574 a jeho určující gotický styl prý vkusně doplňuje neoklasicismus i neogotická rekonstrukce průčelí. Také se o něm říká, že zvláštní krásu mu dodává právě spojení víceméně jednoduché jednolodní stavby se zmíněnou věží a polygonální apsidou.

Za nejcennější dílo, které můžeme v tomto svatostánku vidět, je krásný – v kapli Santa Creu umístěný - oltář sv. Felixe s obrazem Poslední dny (portugalský malíř Pere Nunves) Krista z 16. století. Dnešní hlavní oltář je neoklasicistní a pochází z 19. století. Za pozornost jistě stojí také vitrážová okna z 16. století.

Kostel obou mladých svatých mučedníků je také – poměrně paradoxně - označován jako poslední velký gotický chrám v Barceloně. První etapa stavby chrámové lodi byla dokončena v roce 1363, stavba průčelí a zvonice trvala až do 16. století (architekti Pere Blai). V průběhu 19. století došlo k vnitřním úpravám i neogotické přestavbě průčelí v letech 1880 až 1887 (arch. Josep Oriol Mestres). Na konci I. poloviny minulého století byl chrámový interiér regotizován, a to včetně odstranění neogotické polychromie stěn i klenby s výjimkou klenáků. Roku 1948 pak získal kostel od papeže Pia XII. titul Basilica minor.

Kostel je tedy tvořen centrální lodí o pěti polích křížové klenby s polychromovanými svorníky, polygonální apsidou a šesticí výklenkových kaplí umístěných na obou stranách chrámové lodě. Zajímavé je, že kostelní věže měly být původně dvě.

Současný neoklasicistní hlavní oltář je dílem Damiana Formenta a pochází z roku 1832. Jeho základ tvoří šest monolitických sloupů z tarragonského mramoru, které doplňují sochy Agapita a Venencia Vallmitianů z roku 1854 a obraz Panny Marie z Montserratu.

V interiéru kostela bychom jistě neměli přehlédnout křtitelnici byzantského původu z 5. století (vypadá ovšem spíše jako větší kropenka), sochu sv. Pavla ze 14. století nebo sochu sv. Kryštofa z 16. století. Již zmíněný slavný oltářní obraz Pere Nunvese pochází z let 1528 až 1530 a pozornost zasluhuje i oltář s obrazem vlámského malíře Joana de Bruselas, který je umístěn v kapli Sant Feliu. Zajímavý je také oltář v kapli San Paciano; pochází z 18. století a jeho součástí je urna s ostatky sv. Paciána, barcelonského biskupa a spisovatele 4. století.  

Na závěr ještě jedna novodobá zajímavost, která o tomto kostele zase až tak známá není. Kostel Santos Justo y Pastor si totiž zahrál významnou roli ve výborném koprodukčním (USA/Španělsko/Německo/Francie) filmu „Parfém: Příběh vraha“. Právě uprostřed tohoto kostela našel biskup z Grasse nahé tělo zavražděné jeptišky. Jedná se o filmový trik, protože by asi církev natočení takové scény v kostele nepovolila, a proto byla nahá dívka natočena samostatně i jinde a do chrámových prostor „vložena“ později. Interiér „našeho“ kostela ve filmu představuje katedrálu v Grasse, její exteriér si ale zahrála katedrála v Gironě.