Západní část republiky - 7. den: Chlum sv.Maří-poutní areál s kostelem Nanebevzetí Panny Marie; Kopanina-špýchar a restaurace na Špejcharu; Kostelní-kostel sv. Jiljí; Kámen-skoro okruh 2,2 km (PP Vysoký kámen, skalní vyhlídka, pietní místo)

Opakuje se téměř přesně situace včerejšího dne. V autě se celou noc pohybovala teplota mezi 14 a 15 stupni, takže avizované ochlazení se nekonalo. Možná i proto, že se opět zatáhlo, k ránu sprchlo.

Vstáváme v 9 hodin, je zataženo, lehce to fouká. Je tepleji než včera. To je příjemné. Konečně můžeme dát peřiny vyvětrat na vzduch.

Během snídaně dokonce vylezlo sluníčko - na chvíli, aby pak spadlo pár kapek. Naštěstí skutečně pár. Ani jsme se nestačili zvednout. Bylo však vše už pod střechou, tak nebyl důvod spěchat.

Spíme u kaple Marie Pomocné nad Chlumem sv. Máří. Sjíždíme do obce, kde je poutní kostel. Není to však první stavba na tomto místě. Již někdy ve 13. století zde stála dřevěná kaple. K tomu se traduje jedna pověst. Tehdy řeznický tovaryš nalezl tady v lískovém keři sochu sedící Panny Marie s Ježíškem. Když ji odnesl domů, objevila se druhý den opět v ořeší. Stejně tomu bylo i další den. Proto tady nechal tehdy postavit malou dřevěnou kapli.

U ní byla zřízena r. 1383 nadace pro dva kněze. Po požáru ji kolem r. 1400 nahradil kamenný jednolodní kostel s věží. Ten vypálili r. 1429 husité. Kostel byl obnoven, koncem 15. století rozšířen na dvoulodní. Přibližně z té doby je kaple Tří králů, která byla obnovena r. 1651. To už od r. 1644 stála před kostelem kaple, ve které byla umístěna mariánská socha. Dnes zde stojící poutní areál byl postaven v letech 1687 - 1728. Jediným starším prvkem, který se stal součástí nového kostela, je oválná kaple na sochu milostné Madony.
Projekt vypracoval významný barokní stavitel Kryštof Dientzenhofer, dost možná s využitím návrhů J. B. Matheyho. Stavbu po jeho smrti dokončil jeho polír W. Braunbock. Okolo kostela vede ambit. Na rozích a v delších stranách jsou umístěny kaple. Při pohledu na kostel je vlevo probošství a vpravo pravděpodobně tzv. nová škola z r. 1722. Dnes je tato budova nazývána kostelní dům nebo také jen obytná budova.

Jako většina takových areálů nebyl po 2. světové válce udržován a chátral. Až r. 1992 se začalo s jeho obnovou. Opraveno je toho hodně, ale ještě ne zcela všechno.

Vpravo od kostela jsou otevřené dveře. Jdeme zjistit, kam vedou. Hned u vstupu vidíme dvě šipky - vlevo se nechá jít do věže, tam je i kaple a vstup do kostela. Šipka na druhou stranu nás směřuje k muzeu. Tam chceme začít. Bude 11 hodin a nevíme, zda přes poledne nebude zavřeno.

Jdeme ambitem podle šipek, až jsme došli ke dveřím Vstup do expozice. Jsou zamčené, otevírací doba nikde uvedena není. Nevadí. Pomalu se vracíme ambitem a tentokrát si vše v klidu prohlížíme. Některé části ambitu nejsou úplně v nejlepším stavu. Ale kaple jsou opravené nádherně. U každé jsou bližší informace. Fascinují nás vysoké krásně zdobené mešní svíce.

Vrátili jsme se zpátky ke vstupu, jdeme se podívat do oválné kaple. To je něco úžasného. To je nejstarší část areálu - tady je i nejstarší památka - socha milostné Panny Marie s Ježíškem. Jen nás zarazilo, že varhany jsou nad oltářem.

Sousedním vchodem vcházíme do kostela. Ten je ještě nádhernější. Tiše žasneme nad tou krásou. Hlavně ty nástropní malby jsou úžasné. Vše je tady popsáno. Tady je nejstarší památkou původní gotická křtitelnice. Těch gotický památek je tady víc. To se však musí vidět. S tím jsme se ještě nesetkali. Překvapuje nás, jak je to tady vše otevřené a volně přístupné.

Jako poslední si necháváme věž. Stoupáme po 95 točitých poměrně pohodlných dřevěných schodech. Do závěrečného patra - ke zvonům nám zbývá 11 rovných dřevěných prudších schodů. Už jsme ve zvonici se dvěma zvony a s prosklenou vyhlídkou na dvě strany - na jih a na západ. I tady je vše popsáno.
Jsme tady sami, mpůžeme si vše úžasně vychutnat. Pak scházíme dolů a tento areál opouštím.

Na druhé straně náměstí J. W. Goetheho je dům, bohužel oprýskaný a nyní neobydlený dům, na kterém je pamětní deska, že v domě pobýval J. W. Goethe. Déle se nezdržujeme a spokojeni odjíždíme.

Počasí je nejisté, je zima, fouká to, chvilkami prší. V tomhle nečase odmítám vařit. Přímo na trase máme obec Kopaniny a tam restauraci U špejcharu. Dokonce i ten špýchar je tady. Původně byl v zahradě nedalekého domu Kopaniny 16. Vyšší úzká roubená stavba na cihlové podezdívce má hrázděné štíty a sedlovou střechou. Byla postavena kolem poloviny 18. století. Je to ojedinělý typ patrového špýcharu. Má samostatný vstup do přízemí a venkovní schodiště do I. patra. R. 1995 ho koupil p. Zelinka. Zrekonstruoval ho a přemístil k areálu, který také v té době koupil. Areál - to byla polorozpadlá zemědělská usedlost. Trvalo to 13 let, než ruinu zrekonstruoval na hotel s restaurací. Je vidět, že to dělal s citem a s láskou. Vypadá to vše skutečně moc pěkně.

Když to vidíme, jsme připraveni na luxusní ceny. Jsme mile překvapeni. Tak hrozné to není. Ota si dává knedlo vepřo zelo s variací knedlíků i zelí za 220,- Kč, já sýrové gnoči s cibulkou a zelným salátem za 240,- Kč. Porce byly veliké, měli jsme co dělat to sníst. Moc jsme si pochutnali. Příjemný byl i personál. Tuto restauraci mohu určitě doporučit.

Mezitím opět sprchlo a opět vysvitlo sluníčko. Čeká nás téměř půlhodinový přejezd na sever. Než se vydáme na procházku, zajíždíme do vsi Kostelní, kde je nejstarší kostel této oblasti. Je to jednolodní kostel sv. Jiljí s mohutnou hranolovou věží s cibulovitou bání a lucernou. Tento původně románský kostel z 2. pol. 12. století byl r. 1692 přestavěn barokně. V té době byla postavena věž. Tuto přestavbu připomínají dva slovanské reliéfy zapuštěné do zdi kostela. Když bylo odsunuto německé obyvatelstvo, což byla většina obyvatelstva, přestal být udržován a začal chátrat. Počátkem 90. let 20. století došlo k rekonstrukci. Oltář z konce 17. století je dřevěný a polychromovaný. Ten jsme viděli za hustým pletivem, které bránilo tomu, aby do interiéru nevlétli ptáci. Jen vyfotit se ta krása moc nedala. Zkouším dát objektiv do očka pletiva a sama jsem byla překvapená, že se mi po dařilo to docela slušně vyfotit.

Teď popojíždíme do sousední vsi Kámen, odkud se chceme vydat na skalní vyhlídku. Skály - to je moje slabost. Na ty se moc těším. Parkujeme na konci vsi na odbočce žluté turistické trasy. Místa je tu dost.

Čeká nás cca 2,2 km dlouhý skoro okruh. Vyrážíme po žluté ven z obce. Je to do kopce, ale tak se těším do skal, že si to snad ani neuvědomuji.

Přicházíme na rozcestí Vysoký Kámen - odb.. Odtud vede červená na vyhlídku Vysoký kámen. Červenou značku nevidíme, skálu s vyhlídkou ano. Vzhůru vede několik cest. Jednu si vybíráme. Vede vzhůru. Tam potřebujeme. Dostáváme se na přírodní památku Vysoký Kámen. Důvodem jejího vyhlášení je ochrana výrazného skalního suku a skalních útvarů, které se střídají s kamennými poli.

Vidíme úžasnou skálu s vyhlídkou - vidíme ji z boku. Ota na mne volá, ať dál nechodím, že je to špatný směr. Jenže je za skálou a v tom větru mu není rozumět. Lezu za ním. Jsme na plošině, kousek pod cestou na vyhlídku. Abychom se k ní dostali, je nutno zdolat cca 2,5 m vysokou skalní stěnu. Ota si na ni troufá. Tak to musím i já. Lezu první, Ota se snaží mi radit, kam šlápnout, kde se chytit, ale zbytečné. Samozřejmě si lezu po svém. Když tam nedám nohu, tak si tam aspoň kleknu. V jednom okamžiku jsem tam klečela rozcáplá jak žába. Chvíli to vypadalo, že tam snad zůstanu, ale pak se mi podařilo se rukou lépe zachytit, přitáhnout se a z této dost nepohodlné pozice se dostat. Naštěstí Otu nenapadlo mne fotit, tak se nemohu pochlubit tím hrozným způsobem lezení. Ale sláva, jsem nahoře. Nakonec i Ota měl co dělat nahoru vylézt. Sám přiznal, že se mu to zdola zdálo snadnější. Lezl však rozhodně elegantnějším způsobem.
Nahoře je krásně. Je tu spousta skalisek. Dostat se na vysokou skalní věž Vyhlídkovou skálu už problém není. Vedou tam kovové mostky, schody. Je to hezky upravené, přesto je tam cedule Vstup na vlastní nebezpečí. Nahoře na plošince je směrová růžice. Víme tedy, kterým směrem co je vidět. Jen výhledy nejsou nejlepší. Mraky se převalují a hlavně stíní. Musíme si to představovat.

Pro pokračováni jsem zvolila neznačenou cestu po náhorní plošině mezi skalisky. Jak jsem se dočetla, skalní hřeben pokračuje rozložitými útvary. Skály a hřebeny zde mají své názvy. Když jsme šplhali po strmé skále, za námi vlevo by skalní masiv Západní hradba. Od vyhlídky je pěšinka po hřebenu dobře vidět. Vede téměř po rovině, takže doufám, že nás tam již nic nebezpečného nepotká. Zleva obcházíme skalní masiv Jižní hradba, na který navazuje skalní masiv Střední hradba. Po menší pauze stále zleva obcházíme skalní masiv Severní hradba. No, moc nápadité ty názvy nejsou.

Ota si cestou trhá borůvky. Mít jeho trpělivost, to bych si přála. Jsou strašně malé. Pár jsem si jich utrhla, ale nebaví mne to. Ani se mi nezdají sladké. Raději se kochám pohledem na skály. Cestu sleduji v tabletu na mapy.com, ale je to skoro zbytečné. Je tu jen jediná cestička. Zato skalisek je tu několik. Jen si nejsem moc jistá, který skalní masiv je který. Ale to mi zase tak moc nevadí.

Cesta je poměrně pohodlná, bezpečná. Mezi skalní věží Zobák a skalním masivem Větrná skála procházíme na cestu pod skalami a pokračujeme dál po lesní pěšině již mimo přírodní park.

Za chvilku jsme přišli na upravené pietní místo Vysoký kámen, kde je malá kaplička se zvoničkou. Od r. 1817 zde stála kaple Božího Těla. Byla postavena na místě, kde se našli posvěcené hostie, které byly r. 1805 ukradeny z kostela sv. Jiljí v obci Kostelní, kde jsme před chvílí byli. Zloději je ukradli ve zlatých nádobách, ty si samozřejmě ponechali. Původní kaplička byla zbourána v 50. letech 20. století, když se zde zřizovalo hraniční pásmo. R. 2015 zahájily Lesy ČR program obnovy zdevastovaných a zničených kapliček, které se nacházejí na státních pozemcích, kde však mají Lesy ČR právo hospodaření. V rámci této akce bylo na přelomu let 2015 a 2016 vybudováno toto pietní místo. Je tady i přístřešek.

Vpravo vidíme cestu, po které vede červená značka. Po ní se vracíme na rozcestí rozcestí Vysoký Kámen - odb.  Zvládli jsme to rozhodně rychleji, než byla trasa mezi skalami. Ale už nebyla tak zajímavá. Po žluté to máme zpátky k autu už jen kousek. Však byl nejvyšší čas. Ota strašil, že nás to cestou spláchne. Naštěstí to vydrželo. S prvními kapkami lezeme do auta.

Na spaní jsem vytypovala bod záchrany SO 050 na rozcestí Pod počáteckým vrchem I.. Je to na naší trase. Pokud tam nebude zákaz vjezdu, snad by to mohlo vyjít.
Vyšlo to perfektně. Je tu dost místa, je tu relativní rovina a nejsme pod stromy. A není to hned u silnice. Víc nepotřebujeme.

S dnešním dnem jsme spokojeni. Vše vyšlo, dokonce jsme skoro ani nezmokli.

Teď chvilkami prší, chvilkami svítí sluníčko. Toho okamžiku využívám, abych se pořádně umyla. Ale celou dobu na mne sluníčko nesvítilo. To jsem přežila a jsem moc spokojená. Dnešní den se opravdu povedl. Ani nejsem moc unavená, i když už zase zívám. Se mnou je to teď hrozné. Jsem však šťastná, že zvládám aspoň něco a věřím, že bude líp. Příští rok určitě.

Počasí je dnes skutečně nevyzpytatelné. Jak svítilo sluníčko, myslela jsem, že budu chvilku sedět venku, jenže bylo by to na chvíli. Občas se přežene přeháňka.

Mezi deštěm chystám večeři.

Situace se opakuje jako předcházející dva večery. Přestalo pršet, vyjasňuje se. Jen zima je větší, vždyť jsme už v Krušných horách ve výšce skoro 800 m. Už ani nekoukáme na předpověď počasí. Stejně je vždy všechno jinak. Zítra by se však slušné počasí hodilo, čeká nás trošku delší výlet k Rotavským varhanám.
Spát jdeme v 10 hodin, v autě klesá teplota ke 14 stupňům. Jak jsem ráda, že jsme peřiny nenechali doma. Dřív jsme je v létě nevozili, ale teď se hodí na zakrytí lednice, když nejedeme, tj. když jdeme na výlet a v noci. Teď se mi hodí i na přikrytí.

Ještě musím zmínit jeden večerní zážitek. Zaklepal na nás pán a prosil o vodu. Je mu 80 let, jde Stezku Českem, situaci podcenil. Myslel, že budou na trase prameny, ale vše je vyschlé. Pán prý jde denně 25 km, jde sám. Když nenajde žádný přístřešek, tak spí pod širákem, zabalený do ponča. Chvilku jsme si povídali, mezitím vypil hrnek kynžvartské minerálky a za chvíli pokračoval. Moc z lehka však nešel. Ale hodnotíme, jak mu to v tomto věku šlape. Ještě víc oceňujeme noclehy pod širákem, zvlášť v tomhle počasí. Nám by se taky líbilo Stezku Českem si projít, jenže bychom potřebovali nějakého nosiče, abychom mohli jít jen zlehka. Mít na zádech těžký batoh, to by nás zničilo.

Západní část republiky - 7. den: Chlum sv.Maří-poutní areál s kostelem Nanebevzetí Panny Marie; Kopanina-špýchar a restaurace na Špejcharu; Kostelní-kostel sv. Jiljí; Kámen-skoro okruh 2,2 km (PP Vysoký kámen, skalní vyhlídka, pietní místo) na mapě