Jedeme na sever - 3. den - 2. část: Kladno - pivovar Kročehlavy; Libušín - menhirový kruh; Holubice - románský kostel Narození Panny Marie

Město jsme si prošli pěšky, zastavili jsme se i ve Starokladenském pivovaru. Do pivovaru Kročehlavy už jedeme autem. Na mapy.com jsem se všimla, že značka pivovaru je na dvou místech od sebe jen kousek vzdálených. Jaký je v tom rozdíl, nevíme. Vybrali jsme si jeden hnědý půllitr a jedeme k němu. Samozřejmě jsme dojeli k pivovarské zahrádce, která otevírá v 16 hodin. Chlapci už tam byli, dokonce byli ochotni nám pivo natočit do petky, ale Ota by neměl etikety. Navíc by to trvalo zbytečně dlouho.

Přejíždíme k 2. značce pivovaru v Dlouhé ulici. Konečně vidíme historickou budovu pivovaru. Založili ho břevnovští benediktini r. 1855, již o 3 roky později tady uvařili první pivo. Součástí pivovaru byla sladovna, hvozd, varna, kotelna, strojovna, spilka, ale také stáje, vodárna a dva obytné domy. Pivovar měl rozsáhlé sklepy. K pivovaru patřily i dva rybníky, sousedící louka, sad a okolní pozemky. R. 1873 byl pivovar přestavěn na parní pohon.

Nejvýznamnějším sládkem byl ing. Otakar Zachar, kterému tady byla r. 2018 odhalena busta. Pivovar měl pronajatý v letech 1898 – 1921 (toho roku zemřel). V té době ho zmodernizoval a rozšířil. Ve svém bytě shromáždil rozsáhlou sbírku děl českých umělců a založil knihovnu. Pivovar se stal kulturním a společenským centrem města. Pravidelně sem jezdil mimo jiné i Mikoláš Aleš, který r. 1909 navrhl štukovou výzdobu štítu budovy. Obsahuje znak pivovarníků – korbel s pivem, je tam ječmen a chmel. Celý štít doplňuje trojice soudků s bednářským nářadím. Pod reliéfem je nápis Dej Bůh štěstí!!

R. 1948 byl pivovar znárodněn a provozovaly ho Rakovnicko-kladenské pivovary, n. p.. Pivo se zde vařilo až do r. 1950. Pak v areálu měla své provozovny řada firem. Od r. 1990 ho spravoval Okresní úřad Kladno. Neudržoval ho, prostory pronajímal soukromníkům.

R. 1993 nástupce původního majitele – Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově požádal v rámci restitučních zákonů o navrácení objektu. Následuje období soudních sporů, které skončilo r. 2004. Benediktini zdevastovaný pivovar získali a nabídli ho k prodeji. Koupil ho tehdejší nájemce – stavební podnikatel Vladislav Tesárek. Areál rekonstruuje. Chce zde vybudovat víceúčelový objekt vhodný pro podnikání i bydlení. Opravené části pronajímá živnostníků i soukromým firmám.

R. 2020 se spojil s Václavem Strnadem, který vlastnil létající pivovar Václav. A bylo rozhodnuto. Do areálu se vrátí to, co sem patří. Začínají stavební úpravy sklepení a výstavba minipivovaru. Dne 3. srpna 2021 tady pivovar uvařil své první pivo. Dnes tady vaří ležáky i speciály.

Z areálu společně vytvořili víceúčelový obchodně-bytový komplex. Prostory tu našli malé a střední firmy a živnostníci. Využívají je k výrobě, skladování i jako kanceláře. Jsou tady nájemní byty i ateliéry.

Je to moc hezký areál. Kousek od hlavního vchodu je buňka s podnikovou prodejnou. Ota kupuje další piva. Lednice i izolovaný prostor bývalé chladící tašky je už plný. Už to není kam dát. Ota to balí do peřiny, ale na noc to musí vyndat. Kam to dáme, nevím.

Na závěr dne jedeme do Libušína, což je město jen kousek západně od Kladna. Dnes nás zajímá jen menhirový kruh, který je téměř na hranici přírodního parku Džbán. Tedy hlavně mne. Na řadu lidí tyto kruhy a menhiry působí pozitivně. Jenže Ota koukne a jde dál. Já se sice zdržím o chvilku déle, ale když vidím, že odchází, tak nakonec odcházím také. Trochu delší dobu jsme se zdrželi předloni u Zdoňovských menhirů nebo vloni ve Vstiši. Tam se líbilo i Otovi, bylo tam co číst. Jenže stejně jsme tam byli asi krátce nebo jsem se málo soustředila. Necítila jsem nic. Trochu mne to mrzí, ale svět na tom nestojí.

Autem se nechalo popojet skoro až ke kruhu. Je jen kousek od chatové osady. Je tam udělané malé parkoviště. Tento menhirový kruh vznikl vloni na místě bývalého opukového lomu na Závini. Centrum RUNA s řadou dobrovolníků a nadšenců se rozhodli proměnit toto zajímavé místo v prostor s duší. Celý areál je volně přístupný. Trošku mi zde chyběl nějaký popis kruhu. Možná bude, ale třeba to ještě nestačili.

Co je tu pro nás ještě zajímavého, je strom plný zralých špendlíků. Nikde nikdo není, trháme si něco s sebou.
Doufali jsme, že tu najdeme nějaké šikovné místo na spaní, ale tady se spát nedá. Chataři by se asi divili, co tu děláme, kdyby večer přijeli. Kam teď?

Máme tady na tom místě k prozkoumání víc zajímavostí. Daleko tedy jet nechceme. Další typ na nocleh mám u vysílače u obce Hrdlív. Je to asi 6 km, jedeme se tam podívat. Ale asi jsme dnes nějací nároční. Ota se tam jde podívat pěšky, já zkoumám mapu. Když přišel, trochu váhá. Svým způsobem by to šlo. Ale cesta je hliněná, do kopce a nahoře je vysoka tráva. To moc ráda nemám, bojím se klíšťat. K ránu má pršet, pak i ta cesta ráno může být rozbahněná a špatně by se sjíždělo.

Nakonec jsme se rozhodli zdejší zajímavosti vynechat. Zkusíme se tady zastavit při zpáteční cestě. Snad to vyjde. V neděli máme být u synovce na chalupě v Horní Branné. Je to ještě kus cesty a na trase máme tolik zastávek, že to stejně nestačíme. Popojedeme tedy kus dál a přespíme v Dolanech u Vltavy. Tam jsme už spali, to vyjde.

Proti plánu se zastavujeme v Holubicích, když jsme zahlédli úžasný románský kostel Narození Panny Marie. Byl postaven pravděpodobně ve 3. desetiletí 13. století. Jádrem stavby je kruhová rotunda s půlkruhovou apsidou, pravděpodobně ve 14. století byl rozšířen o druhou apsidu a hranolovou věž. Zřejmě v 17. století byla věž zvýšena. I když byl kostel mnohokrát přestavěn, zachoval si středověký charakter v exteriéru i interiéru. Tam se dochovaly původní románské a raně gotické fresky asi z 1. poloviny 14. století. Ty byly objeveny při opravách r. 1955 v předsíni kostela. V 70. letech 20. století byly ve východní apsidě odkryty malby ve špaletách oken. Památkově chráněná je i ohradní zeď. Tahle zastávka byla krátká, ale zajímavá.

Teď už skutečně jedeme jen na to naše místo u Vltavy v Dolanech nad Vltavou. Naše vyzkoušené místo je volné, o kus dál na louku přijíždí další 2 auta. Dnes tu nebudeme sami, ale to nevadí. Jsou od nás daleko a my vystupujeme z auta na druhou stranu. Soukromí tu budeme mít dost.

Jdeme se podívat k řece, je docela dost vody, na mělčině se zdá pěkně čistá. Ota se ponořil do vody celý, já se jen na mělčině pořádně umyla. Je to fajn, ušetřili jsme vodu. Jenže v písku byla včelka, snad se přišla napít, ale tam bych ji nehledala a samozřejmě jsem ji neviděla. Takže jsem na chudinku šlápla a dostala žihadlo. Bylo mi jí líto. Asi tím, že jsem se courala ve studené vodě, tak mi to ani nenateklo. Jen včelka to odnesla svým životem.

Až pak jdeme večeřet. Venku není zima, ale dnes to stále chladně fouká. Sedíme v autě, povídáme si, čteme si, posloucháme rádio a já luštím sudoku. Ota se těší na zítra - konečně vyrazí na rozhlednu.
Jdeme spát tradičně v půl 10, venku je 17 stupňů, v autě 19. Ruším peřinu - na jak dlouho? To v letošním létě nikdo neví, asi ani meteorologové.