Kopec Ronov

Tento z dáli viditelný kopec o nadmořské výšce 552,2 m n. m. je dominantou mezi Blíževedly, Kravařemi a Stvolínkami a právě do katastru prve zmíněné obce rovněž náleží. Je označován jako čedičový suk, jehož příkré svahy jsou nepravidelně lemovány sutěmi, jež mají mít charakter kamenných moří. Přímo vrchol má z geologického hlediska pocházet z terciéru a být složen z různých vulkanitů, např. olivinického alkalického bazaltu, bazanitu a limburgitu, takže z mineralogického pohledu zde můžeme nalézt foidy, pyroxeny, olivíny či sklo. Naopak svahy Ronova tvoří kvartérní hlinito-kamenitý, balvanitý až blokový sediment, jež později přecházejí ve vápnité jílovce až slínovce s vložkami vápnitých pískovců ze svrchní křídy (viz https://lokality.geology.cz/1812#).

Sám vrchol, popisovaný prof. Augustem Sedláčkem takto: "Západně od Lipého nad Stolinkami strmí hora vysoká, lesem porostlá, homolovité podoby a na všech stranách příkrá, jejíž vrch je korunován černými zříceninami starého hradu Ronova. Úpatí její, dobře vzdělané, táhne se rolemi a palouky ke Stolinkám, Radoušovu a Blížvedlům, kteréž jsou okolo hory jako rozsety." je spíše známý díky zdejší zřícenině středověkého hradu, kteří někteří neznalí spojují s pány z Ronova, ale zde jde o omyl, protože ti se psali po Ronově u Žitavy. Ještě před založením hradu, k němuž muselo dojít v 15. století, musel kopec patřit k jednomu ze zdejších panství - arcibiskupskému, doksanskému nebo stvolínskému, přičemž výše jmenovaný prof. August Sedláček se přikláněl vždy k tomu, že Ronov náležel k doksanskému klášteru a následně se nějakým způsobem dostal pánům z Lipé, jimž náleželo od roku 1348 ochranné právo nad Radoušovem. Právě podle jejich erbu měl být pojmenován hrad, z čehož nepřímo vyznívá to, že byl jimi založen, a to nejspíše kolem roku 1420, přičemž za zakladatele je pokládán Hynek Hlaváč z Dubé, který v roce 1416 zapsal 2 700 kop na lipském panství bratřím Předborovi, Vilému a Janovi z Ronova.

Později se tyto majetky dostaly Berkům z Dubé, o čemž se dozvídáme roku 1429, kdy se bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé píší též jako páni na Ronově. Druhý z nich měl držet Ronov ještě v roce 1437 a po něm Vilém z Eulenburku (též psáno jako z Ilburku), po jehož smrti roku 1489 přešel Ronov, který byl roku 1445 dobyt a zapálen, ale přesto opětovně obnoven, do rukou jeho syna Viléma. Ten svým kšaftem z 25. února 1531 odkázal Ronov své manželce Anežce z Helfenšteina a po její smrti měl připadnout pouze dceři Anně, k čehož naplnění došlo v roce 1538. Vdova po něm však nežila na Ronově, ale v mnohém pro život lepších Stvolínkách. Dcera Anna byla dvakrát vdaná, nejprve za Jindřicha Kurcpacha z Trachenburka, podruhé za Ludvíka Bezdružického z Kolovrat, ale rodové majetky však připadly potomkům z prvního manželství. Po několika změnách vlastníků, jež mezi sebou měli dokonce spory, kdo je pravým pánem na Ronově, přišel Jáchym Malcán z Pencelinu a roku 1603 prodal zánek Ronov, tvrz Stvolínky se všemi městečky, vesnicemi a dalším příslušenstvím Alžbětě Vartemberské z Vartemberka na Novém zámku a Lipém, po jejíž smrti zdědil Ronov nejprve její syn a po jeho brzkém úmrtí manžel Zikmund z Vartemberka. Když i on zemřel, přešel Ronov na jeho bratra Jana. Ten v roce 1608 prodal stvolínské panství Adamu Hrzánovi z Harasova.

V té době však byl hrad již dávno trvale neobýván a později dokonce úplně opuštěn, o čemž nalezneme zmínku právě z předem zmíněné kupní smlouvy z roku 1608, kde se píše o Ronovu jako o pustém zámku. Nic se nezměnilo ani poté, co stvolínské panství náleželo Mikuláši Hrzánovi z Harasova a jeho synovi Mikuláši. V roce 1623 Zdeslav Hrzán z Harasova prodal Stvolínky Alžbětě Hrzánové z Harasova, roz. Haugvicové z Biskupic, jíž byly krátce královskou komorou odebrány, ale po 2 letech opětovně navráceny. Po její smrti připadly opětovně jejímu manželovi a ten je odkázal sestře své manželky Anně. Kvůli předlužení Stvolínek však došlo roku 1647 k nucenému prodeji Stvolínek a získal je kardinál Arnošt z Harrachu, čímž se panství Stvolínky stalo v roce 1654 majetkem nově zřízeného biskupství v Litoměřicích, které využívalo kopec pouze k lesnímu hospodářství, což můžeme vidět jak z indikační skici stabilního katastru z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT029018430), tak z reambulace stabilního katastru z počátku 70. let 19. století, kde je zaznamenáno to, že celé okolí hradu již bylo kompletně zalesněno, což dříve nebývalo a samo předhradí bylo volné.

O sám Ronov, jenž byl nazýván v němčině všelijak (Rohnsburg, Rohnberg, Ronberg), se však již nikdo nezajímal a ten podléhal rychlé zkáze, přičemž úplně měl být zničen Švédy za třicetileté války, avšak zde je otazník, neboť v mnoha pramenech se uvádí rok 1650 ("Litoměřicko. Obraz vlastivědný. III. díl." od Jaroslava Rudolfa Tesaře), což je však nesmysl, protože tehdy se již dávno neválčilo a švédská vojska byla odsud dávno pryč, takže nejspíše jde o chybu a má se jednat o rok 1630, i když dnes se většinou uvádí rok 1643, takže si můžeme vybrat, kdy se tak mělo stát. Mnohé kameny z něj posloužily jako stavební materiál po okolí, což není nic výjimečného, protože takto zniklo množství zřícených opevněných sídel, i když tady k tomu došlo vzhledem k jeho poloze jen k omezené likvidaci. Jedinou změnou se tak maximálně stalo vztyčení 12 m vysokého kříže na čedičovém kuželi uprostřed zříceniny, jenž byl pořízen a slavnostně posvěcen 15. srpna 1845 litoměřickým biskupem Msgre. Augustinem Bartolomějem Hillem (odtud se objevoval další německý název kopce - Kreuzberg, později přisuzovaný pouze oné čedičové kupě) a 14. září 1880 nahrazen jiným od biskupa Msgre. ThDr. Antonem Ludwigem Frindem, ale do dnešní doby se však nedochoval.

Pokud nepočítáme panské myslivce a lovce, případně různá vojska za mnoha válečných konfliktů, jež zastihly naší zemi (v tom i zde od 30. let 20. století cvičící příslušníky Hitlerjugend), tak od 19. století putovali do těchto míst různí romantikové a posléze se z toho vyvinul organizovaný turismus, což vydrželo do dnešních dob, protože kopec i s hradními ruinami láká k výhledům a k rozjímání v samotě mnohého návštěvníka. A to nesmíme opomenout i zdejší přírodní mozaiku, jejíž unikátnost je podtržena tím, že 18. dubna 1995 (s účinností od 8. května téhož roku) byl kopec vyhlášen za přírodní památku o výměře 8,7292 ha (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=1738). A nyní zjara je cesta sem překrásná, kdy začínají pučet a kvést stromy, podél cesty voní fialky a další druhy zdejší flóry a zejména ještě není tak rušno, jak bývá o nějaký ten měsíc později. A vzhledem k ještě nevyvinutým listům jsou odsud mnohdy překrásné výhledy do okolí, které později v listoví postupně zanikají. Mohu jednoznačně doporučit, stejně tak celou tuto romantickou krajinu, do níž se rád vracím. Kdo by naopak rád viděl nálezy odsud, musí zajít do českolipského muzea, do jehož sbírek se skoro všechny dostaly. Na závěr zmiňme, že se k tomuto kopci a hradu vytvořila řada různých legend a pověstí, takže zde lidé hledali zazděné poklady, případně věřili na různá strašidla a určitého času se hovořilo o tom, že zde nalezené uhlí se poctivému člověku změní ve zlato. Většina z nich však zanikla nebo ztratila se z povědomí, když došlo k poválečnému odsunu místního německého obyvatelstva.