Vintířova stezka - 3. trasa - 12,5 km: Nučice - Rudná (zámek, kostel) - Drahelčice (Masarykova lípa) - PP Povodí Kačáku - Nenačovice - Chrustenice (Chrustenická šachta a vila od Kotěry) - Loděnice (kostel, Karlštejnské šachy, kuličkový park, heliograf)

Konečně vyrážíme na další trasu poutní cesty Vintířova stezka. Minulá trasa mne trochu zničila, potřebovala jsem si odpočinout, pak se ochladilo a hlavně bylo zataženo, včera dokonce sněžilo. Dnes má být trošku tepleji a dokonce má být i sluníčko. Tak snad jim to vyjde. Dokonce i noha se začíná zlepšovat, konečně jdu v pořádné turistické obuvi. Přesto s sebou turistické hůlky mám, i když tentokrát by to měla být téměř pohodlná cesta skoro po rovině, s jediným sešupem.

Ráno mrzlo a byla hustá mlha, odjíždíme opět v 10,17 hod. a věříme, že než dojedeme do cíle, bude už trochu líp. Mlha se však nerozpouští, naopak už z okna vidíme jen mlhu. Je to jako v tom večerníčku Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet,.... Přestupujeme v Berouně a jedeme do Nučic, kde jsme naši minulou trasu ukončili. Najednou se mlha rozpustila a nad námi se objevuje kousíček modré oblohy.

Jdeme na hlavní silnici K Brance, na které odbočujeme vpravo. Jsme stále mezi domky, ale najednou nás vítá cedule Rudná. Vcházíme tedy do města, které vzniklo r. 1951 spojením obcí Dušníky (na východě) a Hořelice (na západě). Jak název města napovídá, těžila se zde ruda - a to již od pol. 19. století. Odtud ji vozili do Kladna. Byla velmi kvalitní, vyráběli z ní potrubí i pro hlavní město tehdejší monarchie – pro Vídeň. Právě v části Dušníky je uměle navršený kopec Homole. Pravděpodobně ve 13. století byla na jeho vrcholu postavena kaplička sv. Jiří. Na jejím místě byl v letech 1687 - 90 postaven barokní kostel sv. Jiří. Jenže když začaly kousek pod kopcem jezdit vlaky, kostel začal praskat. Na poč. 20. století musel být zbourán. Dnes tam stojící kostel sv. Jiří byl postaven v letech 1904 - 1910 v pseudorománském slohu. Poutní stezka k němu nevede. Nejdeme tam ani my. Navíc to není přímo blízko.

Vlevo míjíme zámek Hořelice. Původně zde byla středověká tvrz, která byla během husitských válek a následně během třicetileté války pobořena. Na jejich troskách na přelomu 17. a 18. století nechala tehdejší majitelka panství Anna Marie vévodkyně Toskánská postavit patrový barokní trojkřídlý zámek. R. 1839 byly provedeny úpravy objektu, hlavně jeho západní části. Východní část, vč. glorietu, si částečně zachovala svoji barokní podobu - fasádu, rizality a mansardovou střechu s vikýři. V přízemí se zachovala sala terrena a v barokní zámecké kapli štuková výzdoba. U zámku byl hospodářský dvůr. Měli vlastní mlýn. V severním křídle byl pivovar. Právě tam je studna, která nevyschla ani za největšího sucha a nevysychá ani nyní. K zámku patřil i rybník, v Panské zahradě byla štěpnice i švestkový sad. Byl tam domek pro zahradníka i venkovní kuchyně. Po r. 1945 zde hospodařili státní statky. Je jisté, že to zámku moc nepomohlo. Nyní je zámek v soukromém vlastnictví a veřejnosti je nepřístupný. Přes hradbu toho není moc vidět. Od vrat je to trošku lepší, i když jsou zamčená.

Ještě kousek pokračujeme po hlavní silnici - vpravo na malém kopečku vidíme kostel Stětí sv. Jana Křtitele. První kostel zde stál již r. 1352. R. 1605 byl přestavěn, dost možná nově postaven. I když byl r. 1697 po zpustošení saskou armádou opraven, byl nakonec stejně zbořen. Současná podoba je z výstavby v letech 1740 - 1747. Podnět k výstavbě dala velkovévodkyně Anna Marie Toskánská. Někteří odborníci tvrdí, že na stavbě se podílel Kilián Ignác Diezenhofer. Po smrti vévodkyně ve stavbě pokračovala její dcera. Na průčelí kostela je toskánský znak na památku velkovévodkyně. Kostel je zamčený. Nedostali jsme se ani do prostor bývalého hřbitova. Vše je oplocené, uzamčené. Kostel je využíván i jako kulturní centrum města. Za kostelem je fara z r. 1699.

Na křižovatce s Masarykovou ulicí je restaurace Na Staré. Je to asi jediné místo, kde se můžeme na cestě najíst, občerstvit se. Je poledne, jdeme na oběd. Ota si dává guláš s knedlíkem, já hlad zatím nemám, ale nakonec jsem se rozhodla pro lehčí oběd - hranolky s fazolkami na slanině. Když jsem viděla ty porce, bylo mi jasné, že to moc lehčí oběd nebude. Překvapilo nás, že tady u Prahy točí naše oblívené pivo Klostermann, ale také Dudák a Král Šumavy ze strakonického pivovaru. S těmito pivy jsme se setkali vždy jen na Šumavě. Je to milé překvapení. Ota samozřejmě musí ochutnat Dudáka, ale pak už si dává polotmavého Klostermanna 13. Rozdíl v těchto pivech je vidět už na pěně. V plechovce mají světlého Klostermanna 11, toho si kupujeme s sebou, i když ho nejspíš dovezeme až domů. Já jsem si dala velkou bezinkovou limonádu. Jsme spokojení. Až na cenu 600,- Kč za oba. Jsme zvyklí na nižší ceny. Jenže co dělat, když jíst se musí. Hlavní je, že jsme si pochutnali.

Odcházíme po 13. hodině, právě začíná v televizi čtyřhra tenisového poháru Billie Jean King Cup. Po včerejšku je stav 1 : 1. Samozřejmě nás zajímá, jak to vše dopadne, ale to jsme mohli zůstat doma, pokud bychom se chtěli dívat na televizi. 

Než jsme se najedli, venku se vyjasnilo. Obloha je téměř bez mráčku. Zdá se, že předpověď vyšla. Pokračujeme po hlavní, podcházíme dálnici D5 a těšíme se, že se už brzy dostaneme do klidnějších míst. Zatím přicházíme do obce Drahelčice, která svoji historii píše od r. 1115. Vzhledem k malé vzdálenosti od Prahy zde prý dochází k nové výstavbě. My procházíme starým centrem, kde je malá kaple sv. Jana Nepomuckého z r. 1840. Na jejím vrcholu je čtyřboká zvonička s křížem.

Tady hlavní silnice i s námi odbočuje vlevo. Tudy už vede i žlutá turistická trasa. Konečně se nemusím na každém rohu dívat do mapy. Na západním okraji obce vlevo vidíme Masarykovu lípu malolistou, chráněný památný strom. Je 14,5 m vysoký s obvodem kmene 363 cm. Jeho stáří je odhadováno na 230 let, dnes už možná i víc. Tady je zajímavé povídání o této lípě. Své jméno jí dali r. 1936 k poctě 86. narozenin T. G. Masaryka. Před válkou do lípy uhodil blesk, ale lípu zcela nezničil. Roste dál, i když v trošku pošramoceném stavu. R. 2013 však měla ustoupit developerským záměrům, měl se zde stavět multifunkční areál. Tehdy se za záchranu stromu postavilo místní obyvatelstvo a díky nim byl strom vyhlášen památným stromem. Jenže developeři si nedali pokoj, chtěli okolo ní vybudovat obrovské parkoviště pro 1300 automobilů. To by samozřejmě lípě také neprospělo. I tady se do toho vložili místní se žádostí na odbor životního prostředí. Tak snad se jim podařilo lípu zachránit i do budoucna.

Od lípy pokračujeme ještě kousek po hlavní a hlavně také po žluté. Když hlavní silnice odbočuje vpravo, my pokračujeme rovně a konečně v klidné části. Asi je výhoda, že je sobota, procházíme staveništěm. Stromy vlevo jsou vykopané, je tam hluboký výkop. Ceduli, co se tady staví, jsme buď přehlédli nebo tu není. Hlavní je, že je tady klid. Ani auta tu nesmí jezdit. Výkopy nevedou daleko, za chvíli jdeme po široké cestě, možná staré silnici, po obou stranách bíle kvetou trnky, dost možná i jiná křoviska. Je tu takový klid, že jsou slyšet i zpívající ptáci.

Na jediném rozcestí nás šipka upozorňuje, že vlevo je Višňovka. Není to sad plný stromů s višněmi, ale osada. Na rozcestí je lavička pod mohutným stromem, v létě to musí být příjemné odpočinkové místo. Bylo by i teď, ale doufám, že na nějakou šikovnou lavičku ještě narazíme a tam si trošku vydechnu. Teď se mi jde tak dobře a jsem tak spokojená, že o odpočinku ještě neuvažuji.

Až na rozcestí Hořice jdeme více méně přes pole, i když cesta je lemovaná křovisky. Tady jsme už na kraji lesa, otevírají se nám pohledy na krásné palouky. I když se to ještě moc nezelená, je to i tak hezký pohled. Neustále stojím a rozhlížím se. Prostě si to užívám. Dostáváme se do přírodního parku Povodí Kačáku (dnešní řece Loděnice se dříve říkalo Kačák). Byl založen r. 1988 kvůli zachování krajiny s významnými přírodními hodnotami. Jsou zde strže, rokle, skály a zachovalé lesy. Co z toho uvidíme ze značené cesty, to poznáme. Zatím jdeme po hřebeni, rokle vidíme vedle nás z obou stran. Přecházíme kótu bezejmenného vrcholu (374 m) a začíná skutečně docela prudké klesání. Jdeme klasickou lesní cestou, samozřejmě jsou na cestě kořeny, kameny. To bohužel není nic pro mne. Jak si stoupnu na něco takového, tak mi noha hned dá najevo, že se jí to nelíbí. Proto jdu opatrně a dívám se, kam šlapu. Nesmím ji moc trápit, ještě ji budu potřebovat. I tak si to užívám. Ota si na moji pomalou chůzi už zvykl, občas mi jde naproti nebo na nějakém zajímavém místě na mne čeká a kochá se.

Scházíme k obci Nenačovice. Hned na tomto východním okraji je rodinná sklárna, která umožňuje prohlídku. V obci bývala i pštrosí farma. Rozcestí je o kousek níž za řekou Loděnice, před ní je vývěsní štít kiosku, který otevírá až v 16 hodin. Pauzu bych brala, ale čekat zde přes půl hodiny nechceme, navíc není kam si sednout.

Tady opouštíme žlutou značku a odbočujeme ostře vlevo, tentokrát po červené, která nás dovede téměř až do cíle. Jdeme sice mezi domky, ale stále jsme v přírodní parku. Vlevo od nás je Loučná a Havlova rokle, je tady moc pěkně. I Ota říká, že nebýt této poutní cesty, sotva bychom sem zašli. A přitom je tu skutečně krásně. Potěšil mne i tím, když jsem mu řekla, že si to se mnou neužije, že sám by šel rychleji a prošel by toho víc. Překvapil mne odpovědí, že by se sem určitě sám nevypravil a že je rád, že tu jsme spolu.

Když se blížíme do Chrustenic, opouštíme přírodní park. Ještě se nám otevírají pohledy na pásmo skalisek vlevo od nás. Na fotce to moc vidět není, ale v reálu to bylo hezké. Za měsíc, až se to vše zazelená, toho asi vidět moc nebude. Tentokrát jsme tady skutečně v pravý čas.

Chrustenice je malá obec s hezkou přírodou, ale i se zajímavou historií. V obci - jen kousek od jižního okraje přírodního parku je Chrustenická šachta. První zmínky o nálezu a zpracování železné rudy v této oblasti jsou již ze 4. století před n.l, kdy zde žil keltský kmen zvaný Bójové Z této doby se nalezly tavicí pece a železné výrobky. Podle záznamu v kronice od Václava Hájka z Libočan, se zde v okolí ruda dobývala a zpracovávala již v 8. století. Jeji zpracování se samozřejmě lišilo od zpracování v pozdější době - zpracovávala se v malých pecích za pomoci dřevěného uhlí. Vzduch se vháněl z kožených vaků. Chrustenická šachta vznikla r. 1861, kdy kladenští železářští podnikatelé získali povolení pro průzkum železnorudného ložiska. S těžbou se začalo r. 1905, nejdřív povrchově. V únoru 1908 zahájili hlubinnou těžbu. Postavili pražící pece. V době největšího rozvoje patřila šachta k největším a nejvýznamnějším dolům této oblasti. Po r. 1953 těžba stagnovala, r. 1957 se přestalo s pražením v pecích. Dne 23. 6. 1965 byla ukončena těžba.
Po skoro 30 letech se pravděpodobně skupina nadšenců rozhodla zdejší podzemí zachránit a využít ho tak, aby se veřejnost o tomto díle víc dozvěděla. Již v únoru dostali povolení, vyvezli obrovské množství odpadů, zabezpečili vstupy a provizorně osvětlili chodby. V budově bývalé jídelny a kuchyně udělali malou expozice fotografií a drobných památek na období těžby. Dne 23. června 1995 - přesně 30 let po té, co důl opustil poslední vůz, se zde uskutečnila malá slavnost, na kterou byli pozvání dosud žijící horníci a jejich rodiny. Pan Ing. Patera ze Zdic, který pracoval snad na všech železnorudských dolech v okolí, zatlačil do dolu po 30 letech první vůz. Pamětníci přinesli další fotografie a svoje doma uchovávané památky na hornickou minulost. Důlní expozice Chrustenická šachta je otevřena od června 1997 - jsou zpřístupněny stovky metrů chodeb, je zde vidět celá řada unikátních exponátů z doby vlastně už dávno minulé.

My jsme neměli v úmyslu navštívit tuto expozici. Až později jsme zjistili, že stejně byla zavřená. Mají otevřeno jen o letních prázdninách, a to jen o víkendu od 10:00 do 15:00. Přesto jsme se kousek tím směrem vydali. V ulici K Šachtě 52 je Götzova vila od významného českého architekta Jana Kotěry. Byla postavena pro úředníka důlního revíru Rudná-Dušníky-Nučice z režných cihel v přízemí a kombinací dřeva s omítkou ve štítech. Dozvěděla jsem se to docela náhodou. Nejedná se o historicky významnou stavbu, není proto na mapě označena jako zajímavý nebo historický objekt. Nás však Kotěrovy stavby zajímají, proto jsme se k ní vydali a proto jsme u říčky Loděnice na chvíli opustili červenou značku.

Od vily se stejnou cestou vracíme k potoku, kde jsme opustili nejen červenou značku, ale i poutní cestu. Je to sice trošku delší, než kdybychom od vily šli rovnou na nádraží, ale cesta to je určitě zajímavější. Hlavní je, že nevede po hlavní ulici. Jdeme přes kopeček okolo hradby Gramofonových závodů, které od 50 let 20. století vyrábí gramofonové desky, magnetofonové pásky i DVD. Ani jsme to nevěděli, až Ota si všiml kontejnerů se zničenými deskami a páskami. Na pletivu plotu této firmy visí barevné obrázky velikosti A4 z různých pohádek. Dětem se tu musí líbit, ale musím říct, že i já se u obrázků zastavila.

Cestou po červené jsme se někde dostali do Loděnice, ani nevíme kde. Obce jsou stavebně spojeny. Zajímavé je, že se odborníci nemohou shodnout na tom, proč se obec jmenuje Loděnice. Jedni tvrdí, že podle říčky, která zde protéká, ale pak ještě existuje názor, že se zde stavěly lodě.

Po pěšině přicházíme rovnou do centra obce. Nejdřív vidíme kostel sv. Václava, zdejší dominantu. Ve 2. pol. 12. století tady byl postaven románský kostel bez věže. Jeho západní část byla ukončena trojúhelníkovým štítem. Tento štít je stále vidět na zdivu uvnitř věže. R. 1725 byl kostel přestavěn do dnešní barokní podoby. R. 1901 bylo ukončeno pohřbívání na zdejším hřbitově. Ten byl později zcela zrušen. Dřevěná vrata do areálu kostela jsou zamčená, nemůžeme si tedy kostel ani obejít. Brána bývalého hřbitova je spojena s pozdně barokní farou z přelomu 18. a 19. století.

Naše poutní cesta odbočuje vpravo, červená turistická značka vede přímo na vlakovou zastávku. My jdeme jen kousek od ní po druhé straně Husova náměstí, abychom si prohlédli zdejší zajímavosti. Pomník Mistra Jana Husa nelze přehlédnout. Je to velký kámen, který byl odhalen 5. 7. 1925. Kromě kalicha si čteme hesla Pravda vítězí, Hledej pravdu, Slyš pravdu, Uč se pravdě, Miluj pravdu, Prav pravdu, Drž pravdu, Braň pravdu až do smrti. Tato hesla jsou spojena se jménem Jana Husa.

Naši pozornost upoutává šachová figurka - bílý pěšec, kterých je v této oblasti víc. Jako první figurku jsme viděli v obci Karlík, když jsme procházeli z Dobřichovic na Karlštejn. To jsme se divili, co to znamená. Jsou to tzv. Karlštejnské šachy - největší šachy u nás. V obcích na Karlštejnsku je jich rozmístěno 31. Ta 32. - bílý pěšec je v pelhřimovském Muzeu rekordů a kuriozit. Každá figura váží cca 1,5 tuny a měří 2,4 až 2,8 m. Jsou to tedy nejen největší, ale také nejtěžší sochy na světě. Každá figura má na sobě umístěný štít se znakem města nebo obce, ve které se nachází. Povrch tvoří fasáda podobně jako na rodinných domech. Všechny figury jsou vyrobeny z pórobetonu a železobetonu a váží dohromady přibližně 48 tun. Prý je spojuje originální naučná stezka. Jen nevím, kde je vyznačena.

V jižní části náměstí je kuličkový park. Jsou to dvě pískové plochy, kde si děti mohou udělat důlky a kuličkami se do nich trefovat. Za nás to byla oblíbená hra. Současné děti to asi ani neznají. Je tady velká informační tabule. Na jedné straně se dozvídám, že cvrnkání kuliček je jedna z nejstarších her lidstva. Nejstarší nalezená kulička pochází z Egypta z r. 4000 př. n. l.. Kuličky prý hrával i Caesar a Romulus Augustus. První průmyslová výroba kuliček byla zavedena v Německu okolo r. 1846, r. 1902 byl sestrojen stroj na výrobu skleněných kuliček, který se prý používá dodnes. U nás se vyráběly i kuličky hliněné z cihlářské hlíny. Ty se od r. 2006 vyrábí už jen v domácích výrobnách. Skleněné kuličky se vyrábí stále, dokonce hned vedle hřiště je jejich prodejna, v sobotu večer samozřejmě zavřená. Tady se dozvídáme, že kuličky musí mít v průměru 16 mm a že r. 1999 byl založen Český kuličkový svaz, který je organizátorem kuličkových turnajů. Tak tohle jsme vůbec nevěděli. Na druhé straně této tabule je návod, jak se kuličky hrají.

Jen o kousek dál, na druhé straně od cesty je heliograf - přístroj na měření délky slunečního svitu za pomoci skleněné koule o průměru 26 cm. Běžně se prý používají koule menší - s průměrem jen 10 cm. Podstavec tohoto přístroje vyrobil umělecký kovář Miroslav Liederhaus. Jak to funguje, nevím. Na připojené tabulce píšou: Nesahat a nevstupovat, nebezpečí popálení. Tak jsem se raději držela stranou.

Tím jsme viděli všechno, co jsme chtěli. Je 16,23 hodin a já zjistila pohledem do itineráře, že nám právě odjel vlak do Berouna. Další jede za 2 hodiny. Stojíme před restaurací Ve Století, takže hned víme, kde počkáme. Máme však hlad a jídlo s sebou. Nikdy není jistota, že plánovaná zastávka v restauraci vyjde. Může být zavřeno a my budeme hladoví. Na nádraží je to kousek, jdeme si tam sednou a najíst se. Tam je k tomu vhodné místo. Nemá cenu jídlo vozit domů a kupovat si drahé. Současně jsem koukala, jestli není nějaké spojení do Plzně autobusem, ale časově vše vyjde zhruba stejně.

Vracíme se do restaurace. Pěkné prostředí je na dvoře, hezké je to i uvnitř. Od 1. pol. 19. století tady byl Moravcův statek. Svému účelu sloužil až do 2. pol. 20. století. V listopadu 1999 se začalo s kompletní rekonstrukcí na restauraci a penzion. Chtěli zachovat původní historický vzhled, ráz hospodářského stavení. V přední, dříve obytné budově je restaurace, v bývalé sýpce je posezení u grilu. Původní stáje byly předělány na technické zázemí se školicími prostory, v 1. patře je penzion s devíti 2 - 4 lůžkovými pokoji, max. pro 30 lidí, vč. přistýlek. Ota si dal jeden speciál z Prazdroje a jeden Prazdroj, já si dala domácí, ale skutečně výbornou grapefruitovou limonádu. Po 19. hodině se pomalu přesouváme na nádraží. Je to kousek, měli bychom tam být do 10 minut, ale mám obavy, že mi to bude chvíli trvat než se rozejdu a nechci být pod tlakem. Nakonec jsem to zvládla dobře, abychom si to tady stačili ještě prohlédnout. Věděli jsme, že je zde Muzeum trati a Ostře sledovaných vlaků, které vzniklo ke 120. výročí zahájení provozu na trati Praha–Rudná–Beroun. To zavřelo v 17 hodin. O něm víme již 7 let, když jsme odtud s kamarády vyrazili do Srbska. Část expozice je věnována historii železnice, 2. část filmu, kde jsou informační panely, které přibližují jeho natáčení. Je tam i malé improvizované kino, kde se promítají úryvky z filmu. Dnes to tu vypadá trochu jinak. Je tady fotka Neckáře z filmu, ale je tu i Neckář ze současné doby s plácačkou.

Na informační tabuli ve městě jsme se dočetli, že se tu natáčely nejen Ostře sledované vlaky, ale také Jak básníci neztrácejí naději.

Než jsme si to vše prohlédli, přijel vlak. Tentokrát přišla průvodčí hned. Nemusíme tedy v Berouně shánět lístek. Jen ten vlak z Berouna tentokrát nejel na naši Zastávku. Čekat skoro půlhodiny na přestup nemá cenu. Za tu dobu jsme pohodlně doma trolejbusem.

Dnes to bylo delší, ale kupodivu nejsem tak zničená, jako minule. Přičítám to i pořádným botám. Jen nevíme, kdy vyrazíme na další etapu. Dnes se to má opět zatahovat a na každý den hlásí jiné počasí. Také si musím víc odpočinout, abych měla i sílu bojovat s tou ošklivou nemocí. Na čtvrtek a pátek máme již zcela jiný program, opět v Praze, kdy zde máme rodinnou sešlost. To už tam také máme naplánovány krátké procházky. V pondělí jdu do nemocnice na další bioléčbu. Pak nejméně 14 dnů nejsem schopná vyrazit na trošku delší výlet. Je to však po každé jinak, uvidíme. Musíme si pak naplánovat i kratší variantu. Ale na to je času dost. Někdy určitě vyrazíme. Líbí se nám to.