Přidat Itálii mezi oblíbené
Velikonoční Benátky, I. část (historické centrum města na laguně)
Když jsem letos přemýšlel o programu na prodloužený velikonoční víkend, naskočila mi v počítači reklama na návštěvu Benátek. Tato představa mě okamžitě zaujala, protože Benátky jsou prostě nádherné, nikdy neokoukatelné a svým způsobem zábavné. K tomu jsem si přidal skutečnosti, že se jedná o město zasvěcené sv. Markovi, že s CK, která zájezd pořádala, máme velmi dobré zkušenosti, že díky posile z pražské Slavie šel nahoru i tamní fotbal … takže dále neváhal, objednal a zaplatil.
Doma se ovšem žádné velké nadšení nekonalo. Byl jsem důrazně upozorněn, že by někteří uvítali raději klidný čtyřdenní domácí oddych a navíc je duben jediným deštivým měsícem, který toto město pravidelně zažívá. K tomu tam budou strašné davy lidí … no prostě mi rychle došlo, že jsem se zachoval jako zástupce těch „starých silných zvířat, co se pasou v poli a nejsou to lvi …“.
A vzápětí se na mě ještě vrhli naši meteorologové, kteří důrazně upozornili na to, že se do Itálie o Velikonocích vůbec letos nemá jezdit, protože tam budou lijáky, záplavy a už od Alp neprůjezdné silnice z důvodu kalamitních sesuvů půdy a padajících skal. Když ještě masmédia zmínila fakt, že nás budou rakouští celníci pravidelně kontrolovat, jestli náhodou nekulháme a neslintáme, bylo jasné, že se na nás řítí sedm ran egyptských a že tady snad pomůže už jen onen evangelista se svým lvím doprovodem. A můj jmenovec nad našimi hlavami opravdu potřebnou ochrannou ručku podržel …
Do Benátek jsme z Prahy odjížděli (čtvrtek 17. dubna) za teplého a slunečného počasí. Cestou lehce zapršelo v horách a na první italské zastávce (pátek 18. dubna) sice bylo všude mokro, ale na temné obloze téměř jasně svítil měsíc i pár hvězd. Zatáhnout se mělo až odpoledne a těch pár kapek opravdu nešlo označit za déšť (což jsme ovšem v té chvíli vědět nemohli a poctivě s sebou celý den nosili pláštěnky).
Po noci v autobuse nás páteční program rozhodně nešetřil – a to jsme si ho většinově zorganizovali sami. Po příjezdu lodí do historického centra města na laguně jsem lehce nahlédl do interiéru jezuatského kostela Panny Marie Růžencové a většinu dopoledne jsme pak trávili ve slavné Galerii dell´Accademia. Původně to měl být Dóžecí palác, ale operativní změnu způsobil fakt, že se v Akademii zrovna konala výstava Corpi Moderni, jejíž součástí byla mj. také slavná da Vinciho kresba Vitruviánského muže. Pokochali jsme se zejména pohledy na díla benátských mistrů 14. až 16. století a časem jsme nešetřili ani u děl Mistra všech Mistrů, tedy Hieronyma Bosche. Dóžecí palác tak zůstává i nadále dlouhodobým restem …
Víceméně již v autobuse jsme se domluvili s jednou maminkou a její školou povinnou dcerou na částečně společném programu, což se ukázalo býti velmi prozíravým řešením. Paní měla skvělý zrak, jazykovou výbavu a ukázala se i jako zkušený průvodce, takže jsme některé věci stihli takřka v rekordním čase. Za pomoci vodní MHD (díky špatně označenému nástupišti či zlému úmyslu dopravce jsme přišli o nějakých 12 minut, které nám pak lehce chyběly) jsme se přesunuli ke kostelu sv. Jiří, kde nás snad nejvíce lákala vyhlídková zvonice, nabízející snad nejúchvatnější pohled na jeho kolegu Marka a prostory kolem něj. Díky chybějícím minutám jsme si přidali nějaký ten kilometr zdravé chůze navíc, abychom včas došli na místo srazu u Akademie.
Odsud jsme se se sluchátky na uších vydali na společnou procházku s průvodcem (polovina výpravy šla dopoledne). Cesta vedla alespoň trošku méně frekventovanými úseky a dozvěděli jsme se i pár méně známých zajímavostí. Šli jsme částečně také po místech, kterými jsem sám v roce 1995 vedl svou miniskupinku při své první návštěvě Benátek. Zastavili jsme se i u mého oblíbence, tedy u baziliky Santa Maria Gloriosa dei Frari. Velmi krátkou prohlídku jsem tentokrát ale odmítl a nechal si vše na zítřek. A ani tentokrát jsme se nevyhnuli oné tržnici s dary moře, kde ale již bylo „vymeteno“. Nakonec jsme neodolali a koupili si alespoň nějaké koření na sepiové rizoto ...
Po rozchodu na San Marco jsme ještě krátce nahlédli do zahrad Giardini reali, přívozem – celkem zdařile evokujícím projížďku gondolou – jsme překonali vody Velkého kanálu (ony ty čtyři mosty, které ho překlenují, opravdu občas člověku přijdou jako zbytečně nízké číslo) a navštívili monumentální barokní kostel Santa Maria della Salute. Díky tomu jsme měli během jednoho dne splněny obě pohledové dominanty, které každého upoutají od sv. Marka.
Poté již následovalo odplutí zpět na pevninu. Vzhledem k tomu, že se mezitím obloha zatáhla do barev nejčernějších, bylo asi na čase (nakonec z ní ale spadlo jen pár kapek). Pak už jen příjezd na hotel, kufr na pokoj a hned na večeři. Ta ovšem byla - snad díky postnímu Velkému pátku - nejhorším zážitkem celého dne (prostě to byl hnus, velebnosti, a ještě toho bylo málo). Vše pak zachránila z domova dovezená šláftruňková hruškovice a v Benátkách zakoupená láhev Primitiva ...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Benátky
Půjčovna autPříspěvky z okolí Velikonoční Benátky, I. část (historické centrum města na laguně)
