Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 3. den - trasa 6,5 km: Pardubičky - kostel sv. Jiljí (bývalý klášter cyriaků) a dřevěná zvonice, mosty Zeleňák a Červeňák, židovský a městský hřbitov s krematoriem, hvězdárna barona A. Krause, restaurace Pod Vinící

Na dnešek jsem spala tak dobře, jak už dlouho ne. Stejně se mi v devět nechce vstávat. Venku svítí sluníčko, ale odpoledne má sněžit. Uvidíme. Nespěcháme. V plánu máme výlet cca 6,5 km. Odcházíme v 11. hodin, jdeme na autobus. Jedeme tři zastávky, vystupujeme na zastávce Kyjevská.

Nacházíme se v nynější městské části Pardubičky, nejstarší části města. Zde stála počátkem 13. století vesnice Pardubice, byla opevněna příkopem. Tehdy zde stál pravděpodobně malý dřevěný kostelík sv. Jiljí. Když sem ve 2. pol. 13. století přišli mniši cyriakové, byl zde postaven velký zděný kostel sv. Batoloměje, kde měli své prozatímní sídlo. U jižní strany kostela byl hřbitov. Právě o tomto místě a tomto kostele je první zmínka o městě z r. 1295. Cyriakové si zde vybudovali gotický klášter, jehož základy zde jsou doloženy. Součástí klášterního areálu byla i kaple sv. Jiljí, která byla koncem 13. století rozšířena na kostel. Klášter, kostel a pravděpodobně i obec zanikly po husitském útoku r. 1421. Při archeologických průzkumech se nalezly kamenné náhrobní desky - pravděpodobně pocházely z hrobů v zaniklém kostele.

My jdeme ještě kousek ve směru jízdy a odbočujeme vpravo. Vpravo vidíme oplocenou momentálně zatravněnou plochu, kde původně stál klášter s kostelem sv. Bartoloměje a kde je naplánováno vybudovat archeopark. Vlevo máme kostel sv. Jiljí se hřbitovem. Tento kostel byl postaven asi před r. 1484. Nemá věže, má prý krásný presbytář s gotickou klenbou. Po r. 1948 byl uzavřen. V 70. letech 20. století byla provedena větší oprava. Po r. 1990 byl opakovaně zcela vykraden. Při generální opravě v letech 2000 - 2008 byly na stropě objeveny malby a fresky. Okna byla opatřena novými vitrážemi. Kostel byl znovu vysvěcen. Je však uzamčen, nic z té nádhery uvnitř jsme neviděli. Na hřbitově stojí jedna z nejmladších dřevěných zvonic u nás. Byla postavena až po 1. světové válce, protože původní zvonice byla během války zničena. Při stavbě byl použit materiál ze starší stavby.

Sluníčko už zalezlo, ale dnes to nefouká, dokonce ani neklouže. A to lehce mrzne. Je pěkně. Pokračujeme od kostela směrem k řece. Silnici, která odbočuje vpravo, opouštíme. Vydáváme se vlevo po cestě nad řekou, kde je upozornění, že padají stromy. Ty padaly včera v tom povětří, dnes určitě padat nebudou. Cedule nás neodrazuje, pokračujeme.

Vidíme část mostu - mohutý dvouoblouk bývalého cvičného železničního mostu, který byl budován v období kolem r. 1950. Na protější straně má být ještě pilíř, ale ten mezi stromy vidět není. Uvědomujeme si, že jsme v prostorách bývalého armádního cvičiště 1. železničního pluku. V květnu 2019 tuto oblast město získalo od armády a proměnilo ji v přírodní park Červeňák.

Pokračujeme lehce vyšlapanou cestičkou podle Chrudimky k mostu. Tento most s názvem Kohnův se využíval pro provoz vojenské úzkorozchodné dráhy Špitálka. Když vojáci opustili nedaleká kasárna, přestal být most střežen. Začali ho využívat pěší i cyklisté. Z důvodu značné zchátralosti byl v červnu 2019 uzavřen. R. 2020 byl zrekonstruován a cyklistům i pěším slouží již oficiálně. I když se zelený nátěr už moc nedochoval, začalo se mu říkat Zeleňák.

Zhruba 300 m proti proudu je další podobný most. Samozřejmě k němu musíme také dojít. V letech 1911 - 1935 vedl přes Chrudimku v centru města v místě dnešního Prokopova mostu. Jenže již nestačil dopravním nárokům, a tak byl nahrazen mostem novým. Původní most vojáci rozebrali a postavili si ho sem do střeženého areálu. Protože býval natřen na červeno (to už dnes není pravda), nazývali ho Červeňák. Kvůli špatnému stavu je uzavřen. Dokonce oba jeho konce jsou zataraseny velkými betonovými kvádry. Jenže to Otovi nevadí. Přelezl z boku a šel se podívat na druhou stranu. Tam to je stejné. Vrací se. Když jsem viděla, jak snadno to prolezl, chci vlézt za ním. Jenže jsem posera. Jak jsem měla přehodit nohu nad strmým břehem, bylo po odvaze. Sice mi Ota chtěl pomoct, jenže když bych spadla, určitě by mne neudržel. Radši slézá ke mně, obejdeme to po bezpečné cestě. Vracíme se na Zeleňák, po kterém přecházíme na druhou stranu. Začíná sněžit, je to pěkná zimní atmosféra.

Přicházíme na zpevněnou cyklostezku a dáváme se vlevo. Vpravo míjíme Pohádkovou zahradu se zvířátky. Jsou zde různá hospodářská zvířata jako kozy, ovce, poníci, prasátko nebo osel, ale najdou se tu i leopardí králíčci, morčátka, želvičky, křepelky nebo kočičky - zvířátka, která byla zachráněná z nevyhovujících podmínek velkochovů nebo malochovů. Tady si je děti mohou prohlédnout, s některými si i pohrát.

V místě, kam bychom přišli po Červeňáku, odbočujeme vpravo ke hřbitovu. Součástí městského hřbitova je ohrazený prostor židovského hřbitova. Oba hřbitovy byly založeny současně r. 1883 a oba jsou stále funkční. První židovský hřbitov byl ve čtvrti Židov, kde jsme byli včera. R. 1939 byly ostatky z hrobů převezeny a rituálně pochovány sem do společného hrobu. Byla sem přesunuta i část pomníků. Jsou umístěny vlevo od vstupu.  V celkem deseti řadách je zde víc než 400 náhrobků. Nejstarší náhrobek je z r. 1739, který pochází ze starého židovského hřbitova.
V tomto novém židovském hřbitově je z doby založení obřadní síň, která sloužila i jako umrlčí komora. Židům jejich víra zakazovla ponechat zemřelé příbuzné přes noc doma. Ve vnější zdi této budovy je pamětní deska umučeným příslušníkům židovských okolních obcí. Nedaleko od vstupu je od r. 1948 památník se jmény 542 obětí holocaustu. Na pomníku je urna se zemí z koncentračního tábora v Terezíně a vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Židovský hřbitov je uzamčen, klíče lze prý vyzvednou na Správě hřbitovů. My jsme se tam podívali přes hradbu. Aspoň něco jsme viděli.

Jdeme se podívat na městský hřbitov, kde nás zajímá hlavně budova krematoria. U vchodu nás upozorňují na 5 hrobů význačných osobností: Eugen Čihák - aviatik a první český letecký konstruktér, Artur Kraus - tvůrce letadla lehčího než vzduch, ing. Jan Kašpar - první český aviatik, Vincenc Chomrák - průkopník cyklistiky a majitel první autoškoly v Rakousko-Uhersku, ing. Jan Perner - železniční projektant tratí v Rusku a trati Pardubice - Praha. Jsou označeny i na plánku hřbitova. Jdeme je hledat. Nakonec se povedlo. Jen nás překvapilo, že právě Vincenc Chomrák je uložen do hrobu Zmizelí Pardubáci, kde se krčila jedna malá kytička. Artur Kraus jako jediný z nich tady má hrobku, jenže není označena. Kdyby nebyla na plánku zakreslena a zobrazena, těžko bychom jeho hrob hledali.

Na závěr si necháváme nádherné krematorium v rondokubistickém slohu, které bylo postaveno v letech 1921 – 23 jako 3. u nás po Liberci a Praze. Naši, ale i zahraničí odborníci ho hodnotí jako jedno z nejhezčích. R. 1935 bylo doplněno o funkcionalistické kolumbárium. Krematorium si r. 1968 zahrálo ve filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol. Ota, který se o architekturu hodně zajímá, věděl, že je tu nádherné krematorium, chtěl ho vidět a přesto nad jeho krásou žasnul.

Vycházíme vchodem u kolumbária a ulicí Pod Břízkami jdeme vlevo. Obcházíme bývalá kasárna T. G. Masaryka. Jenže právě se demolují. Byl to obrovský areál. Asi pro něj nenašli jiné využití.

Procházíme zdejšími uličkami. Chci se jít podívat k hvězdárně barona Artura Krause. Tato budova mne zaujala, když jsem hledala, co vše ve městě navštívit. Není to velká zacházka.

Baron Artur Kraus (1854 - 1930) je jednou z nejvýraznějších osobností města Pardubic. Pocházel ze zajímavé a zámožné rodiny. Otec byl podnikatel, strýc byl dokonce místodržitelem Království českého. Pro Artura bylo zlomovým obdobím studium u francouzského astronoma, který u něj podnítil zájem o astronomii. Ta se mu pak stala životní vášní a zálibou. Byl však i vyznavačem všeho nového, zvláště novinek technického pokroku. Jako první získal řidičský průkaz na velociped, když se r. 1885 stal zakládajícím členem zdejší odbočky České ústřední jednoty velocipedistů. R. 1896 přeložil z angličtiny pravidla tenisu a vydal je tiskem. Toho samého roku uspořádal tenisový turnaj o titul mistra Pardubic. Byl jedním z prvních u nás, který vlastnil lyže. Jako první přivezl do Pardubic, ale i do celého Rakousko-Uherska motocykl. Dnes je součástí expozice Národního technického muzea na Hradě Kámen u Pelhřimova. V Pardubicích založil fotografický spolek. Byl mecenášem a sponzorem Jana Kašpara, prvního českého aviatika. Dokonce přesvědčil jeho otce, aby ho v této činnosti podporoval. Svůj sen o astronomii si začal plnit až r. 1895, kdy si pronajal předposlední patro hlásky zdejšího zámku a odtud prováděl svá první astronomická pozorování. Až r. 1912 ve svém domě zřídil malou observatoř - Lidovou hvězdárnu v Pardubicích. Byla to první lidová hvězdárna u nás. Zdarma zde vzdělával venkovský lid, seznamoval každého s astronomií, a to bez rozdílu majetku a původu. Již r. 1913 tady zavedl odborný program, který se týkal pozorování sluneční činnosti, hlavně slunečních skvrn. Hvězdárna vydávala informace o dění na obloze. Za 18 let fungování si tak vybudovala mohutnou téměř dvoutisícovou síť dopisovatelů a pozorovatelů, kteří Krausovi pravidelně zasílali svá pozorování. Hlavním přístrojem hvězdárny byl 150 mm refraktor Merz, který se převážně užíval k pozorování Slunce. Když r. 1930 zemřel, nabídla rodina Krausů hvězdárnu městu k užívání. Zastupitelstvo neprojevilo zájem a tak byl její provoz ukončen.

Současná Hvězdárna barona Artura Krause v Gorkého čp. 2658 byla slavnostně otevřena veřejnosti až r. 1992 v nejvyšších patrech architektonicky zajímavého domu dětí a mládeže.

Tím jsme ukončili dnešní prohlídku zdejších zajímavostí a vydáváme se zpátky. Cca 1,3 km je to k restauraci Pod Vinicí. Jak jsem předem zjistila, měli by mít dnes v poledne otevřeno. Dokonce tam prý točí pivo ze zdejšího nejmladšího pivovaru Hřebec. O jeho existenci v části města Semtín jsme se dozvěděli v úterý v pivovaru U Vojtěchů. Jenže jsme také zjistili, že mají zavřeno asi od pol. prosince a otevírají až v pondělí 5. 1. 2026. Takže Ota má smůlu. Dnes se samozřejmě těší, že pivo aspoň ochutná. Snad to vše vyjde. Máme to při cestě domů, uvidíme.

Jenže ne vše vyšlo. Otevřeno mají, vaří, ale pivo Hřebec došlo, bude v pondělí a je prý výborné. Tak snad někdy příště. Polední menu nemají, ale nabídka je slušná. Ota si dal vepřová žebra, já bramborák s masovou směsí v ceně okolo 180,- Kč. Ta zase nebyla nejhorší. Oba jsme si pochutnali, ale jsou to obrovské porce. Já to nedojedla, Ota se přecpal. Bez piva samozřejmě Ota není, mají Prazdroj i Budvar, který mu dnes výjimečně chutná víc než ten prvně jmenovaný. Já si po obědě dala perníkové laté. To samozřejmě neznám. Jsme v Pardubicích, městě perníku, tak ho musím ochutnat. Laté mám ráda, tohle bylo vynikající. Potěšili mne, když mi k tomu kromě bězné minioplatky donesli malý perníkový ozdobený stromeček. To bylo milé překvapení.

Během oběda se venku silně rozchumelilo. Než jsme se najedli, připadly 3 - 4 cm sněhu. To je nádhera. Domů jdeme nejkratší cestou. Máme to ale ještě 1,5 km. Jdeme okolo Kamenného domu. V pondělí jsme ho viděli za stmívání, dnes je zasněžený.

Doma jsem si dala sprchu a jdu se na chvíli natáhnout. Máme skoro hodinku času.
Po čtvrt na pět vyrážíme do divadla. Venku se ochlazuje. Je mi docela chladno, ale to musím vydržet. V divadle hrají Noc na Karlštejně. Máme strach, zda nebudeme zklamáni, zda se budeme schopni oprostit od filmu, který jsme nedávno viděli. Paní biletářka nám říkala, že už to hrají dlouho a že se to líbí. Tak snad budeme spokojeni.

Představení začalo netradičně. Přišla paní v civilu s tím, že má pro nás jednu špatnou zprávu, ale pak hned jednu vynikající. Nejdřív jsme se dozvěděli, že Petr Štěpánek, představitel krále Karla, náhle onemocněl. Představení nechtěli na poslední chvíli zrušit, tak prý po celé republice sháněli náhradu, ale bez úspěchu. Nakonec přesvědčili zdejšího Jana Vápeníka, který sem přišel v červnu z divadla v Hradci Králové. Představení vůbec neznal, nikdy ho neviděl, vůbec nevěděl, do čeho jde, ale nechtěl, aby se představení muselo zrušit. Měl na to dnešek se to vše naučit. Tak mu prý máme odpustit případná okénka. Ale zvládl to perfektně. Jen jednou se tam s královnou trošku zasmáli, ale kdyby se nesmáli, nezjistili bychom, že tam něco chybělo nebo že se něco stalo.

My oba jsme zpočátku měli problém se oprostit od filmu, viděli jsme ho zrovna nedávno. Mně se to povedlo již do přestávky, pak jsem se do filmu vžila a užívala si to. Ota to celou polovinu s filmem srovnával, ale v druhé části se mu to také podařilo. Je jasné, že film s divadelním představením srovnávat nelze. Bylo to pěkně udělané. Byly tam známé písničky, veselé průpovídky, těch tam bylo asi i víc. Nakonec měli aplaus ve stoje. Snad nejvíc se mi při děkovačce líbilo gesto představitelky královny, která se otočila právě ke svému divadelnímu choti a vysekla mu poklonu, což vyvolalo šílený potlesk. Nepochopila jsem, jak už tak mohutný potlesk může ještě vygradovat. Bylo to fajn a nakonec jsme si to opravdu užili.

Z divadla jsme se zastavili na Pernštýnském náměstí, podívali se na Betlém, který jsme v pondělí přehlédli. K našemu překvapení byly na náměstí stále otevřené stánky. Ota si dal svařák, já teplou nealko hrušku a vydali jsme se domů. Většina hospod má zavřeno nebo už bylo všude plno. Ale s tím jsme počítali. Co jíst i pít máme doma. O hladu a na sucho určitě nebudeme. 

Na ulicích je klid. Stále lehce sněží, ale otepluje se, je to dost mokré.

Doma jsme si udělali obložené chleby, dali pivo, já samozřejmě nealko. Máme tady i různé dobrůtky - tyčinky, oříšky a pod. Střídavě sledujeme zábavné pořady v televizi, hokejový zápas našich mladíků, dokonce ještě před půlnocí vidíme z okna ohňostroj. Jen já nevím, zda do půlnoci vydržím. Když usnu dřív, tak to také přežiji.

Nakonec jsem před půlnocí neusnula. Možná proto, že jsme se dívali na Fanfána Tulipána a jen občas koukli na ty naše mladíky, kterým se podařilo porazit Lotyše.

Jen jsme o půlnoci přepnuli televizi na chvíli na kanál, kde nám odbili půlnoc a zahráli hymnu s nádhernými obrázky naší republiky. Připili jsme si štamprličkou slivovice - já doslova jen symbolicky. Pak jsme chvíli koukali na televizi a když byl konečně ve městě klid, šli jsme spát.