Maďarsko Mátra,Eger,NP Bükk+Slovensko Herlany,Domaša,St.Lubovňa,Dunajec 1987,retro z doby temna 1.díl.

Z důvodu mé silné zaneprázdněnosti v posledních měsících, jsem se letos pořádně ani nikam nedostal a tudíž využívám aspoň zbytku vzpomínek na vytvoření dalšího cestopisu. Arci z doby minulého století.

Ano. I tehdy už jsem coural po Evropě. Ovšem jen tam, kam mě komunistická doba pustila. Takže cestovatelská vášeň mě zprvu vodila jen zeměmi socialismu. Toho jsem si ovšem nevšímal, zajímala mě příroda a památky. Zůstaly nejen staré přeživší fotografie, ale podobně vzpomínky, jež mi Alzheimer milostivě zachovati ráčil.

Bohužel je problém s dokumentací. Tehdejší technika leccos nedovolila. Také proto je fotek málo a stáří vykonalo své i z důvodu kvality tehdejšího přístroje a následné předělání do současné koukací techniky. Kdo nepohrdne cestovatelskou historií, tak pochopí současnou kvalitu v galerii.

  Už v dřívějších dobách jsem procestoval všechny možné státy, kam se mohlo. Tj. východní Německo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Odjakživa mám neklidnou krev. Samozřejmě „procestoval“ znamená, nikoliv ležení na plážích Černého moře či pobyt v nějakých hotelech inklusive, nebo lázních. Přesto jsem se krátce vykoupal v mořích. Jižním Černém, a také v severním Baltu. Až později v Atlantiku. Jinak jsem se potloukal horami, pěknými městečky, hrady, a kaňony s vodopády. Na některých místech vzpomínky už dnes vzniknout nemohou, ale mé zůstávají. Občas je využívám ve společnosti k pobavení.

Začínám nikoli časově chronologicky, ale Maďarskem. Jeden krátký čas bylo pro Čechy západem. Dnes už nikdo nepochopí, že se z Maďarska dováželo butikové zboží a západní prací prášky. Na hranicích dvou přátelských socialistických států se pak turisté třepali před celníky a vůbec byrokratickým odbavením.

S vyplněnými předepsanými tiskopisy a poschovávanými českými korunami, případně Šilinky či Markami, jsme přejížděli hranice. Z důvodů shora uvedených jsme si vybrali zastrčený hraniční přechod. Tuším, že to byly Šahy, nebo něco podobného.

Zprvu jsme kličkovali okreskami přes neznámé maďarské dědiny a fůru železničních přejezdů. Tehdejší mapy moc nebyly, a hlavní, kterou jsem se řídil, byla stará automapa s měřítkem asi 1:4.000.000, nebo tak nějak. Nejdůležitější byl instinkt a rčení „Líná huba, holé neštěstí.

Cestou jsme odbočili podívat se, jak vypadají v této placaté zemi hory. Vjeli jsme do pohoří Mátra. Je samozřejmě chráněnou přírodní oblastí, protože je v tomto státě nejvyšší. Jejich nejvyšší hora dosahuje výšky 1014 m. No co, v Holandsku nemají ani to, a je to pěkná země. O kráse nerozhoduje výška. Celkem jsme Maďarsko projeli asi 12x.

Mátra je trochu něco jako naše Vysočina, ale na menší ploše. I když je o pár chlupů vyšší. Zabírá plochu jen asi 40 x 15 km. Ovšem Maďarský Kekes je o 200m vyšší, než naše Javořice. Porostlá je převážně listnatými lesy. Má však trochu jiný charakter. Ve spodních patrech  husté, až džunglovité těžko prostupné křoviny zarostlé duby. Výše je pak střídají buky a smrky s občasnými travnatými remízky.

Nevím, jen jsme ji prořízli klikatící se silničkou a moc nás nezaujala. Zřejmě jsem byl namlsaný z našich Tater, Jánošíkových děr, Slovenského ráje, a našich českých hor. A Šumavou v době, kdy jsme tam slýchávali v noci pohraniční střelbu. Tam nám vznikly historky, které jsou spíš k vyprávění, než na cestopis.

To, že jsem od jejich nejvýznamnějších kopců očekával asi víc, možná bylo základem mého zklamání. Nechci tuhle zemi nijak ponižovat. Náhodou její obyvatelé jsou docela milí a příjemní. Dodnes udržujeme občasné styky s rodinou ze Szegedu, s kterou jsme se seznámili v r.2011. Dodnes si s paní domu moje manželka často povídá přes Skype.

Tři roky předtím jsme strávili několik dní na nedalekých zatopených štěrkovištích u Miskolce. Máme Maďarsko rovněž trochu procestované. Ostatně jako ostatní státy Evropy.

Z Mátry si jedeme spravit chuť do nedalekého pohoří Bükk, na které jsem zvědavý. To se mi nakonec jevilo podstatně romantičtější. Ještě předtím však zastavujeme v lázeňském městě Eger, ležícím mezi oběma pohořími.

V tomto městě, s bohatou historickou minulostí, se trochu zdržíme. Lidé tu sídlili již v pravěku. Doložena je doba železná. Maďaři se tu objevili až ve století desátém.

Město založené sv. Štěpánem bylo pak ve 13. stol. vypáleno Mongoly. Poté tu nechal po nájezdech Tatarů uherský král Béla IV. vybudovat kamenný hrad. V době naší návštěvy ovšem nebyl tak zrestaurovaný, jak je dnes. Jsou od něj docela pěkné výhledy. Doufám, že i dnes. Ani jsme neměli tenkrát tušení o jeho podzemí. U Maďarů je hrad veden jako hrdina, neboť v r.1552 odolal třicetinásobně četnějšímu vojsku tureckého sultána Ahmeda.

Z památek je tu pro turisty zejména Bazilika z 1831 a velmí štíhlý Minaret ze 17.stol po Turcích. Také pěkný minoritský kostel na náměstí. Romantické centrum s úzkými dlážděnými uličkami vytváří milý kolorit.

V okolí byly vykácely lesy a založeny vinohrady. Později v nich začaly také vznikat vinné sklepy. Dnes je jich tu v údolí Szépasszonyvölgy (nepřekousněte si jazyk, raději jen zticha přečíst), v překladu  Údolí krásné paní řada sklepů. Pro nás z Moravy, 150 není nijak moc. A je tu až děsná komerce. Nelze se tomu jinak zajímavému místu, hemžícímu se návštěvníky z nevinných oblastí, divit. Vinné sklepy tu byly budovány od 11. století. Pěstují se tu ponejvíce starším pamětníkům povědomé odrůdy Leányka a Egri Bikavér. Okolí je známé termály. Turistický průmysl od té doby silně pokročil.

V historii tu dále následovali v 16. stol. Turci, kteří se zde zabydleli na téměř sto let. Z té doby také v Egeru zůstaly památky. Nadmíru štíhlý, 40metrový minaret, Turecké lázně a zajímavé pozůstatky lázní Valide Sultana.

Nicméně vnikáme do centra městskou bránou a nejdříve si prohlížíme druhou největší baziliku v Maďarsku. Tato monumentální barokní stavba s bohatou vnitřní výzdobou vznikla v r.1836.

Dále procházíme úzkými dlážděnými uličkami ke hradu. Kamennou bránou se dostáváme dovnitř. Shora si pohodlně prohlížíme město a okolí. Z hradeb je velmi slušný výhled. Je vidět i ten minaret.

Sestupujeme k hradní bráně a dole se dáváme po paměti doprava. Tím směrem jsme z hradu minaret viděli. Tady ho už zakrývají domky v úzké, dlážděné uličce. Na stísněném rozvidlení odhadujeme, že ta mírně vpravo, bude ta správná. Nejistě se jí dáváme. Náhle se nalevo, přímo před námi, zjeví vysoká štíhlá věž. Minaret.

Tak přece. My sice na jižní Moravě máme svůj, ale rádi si je porovnáme. Jistěže je mezi nimi trochu rozdíl. Tenhle vypadá všedně, náš svátečně.