Zimní Bukovka

Kam a jak jedeme?

Autobusem do Rejchartic. Když chce člověk ušetřit nějakou chvilku a námahu je to nejjednodušší. Pár jich jede ze Šumperka přes Rapotín v pracovní dny, jeden i v sobotu po obědě, což je pro naši potřebu taky dostačující. Vše se dá stihnout za 2,5 hodiny (při pěkném počasí se klidně doba protáhne, ale za výchozí bod si nakonec můžete zvolit i jiné místo).

Za čím jedeme?

Rozhledna na Předním Bukovém kopci nad Rapotínem se stala za rok své existence vskutku vyhledávaným cílem. Instalovaná fotopast napočítala cca 25.000 návštěvníků, což na cíl, kam vlastně nevede žádná silnice, tudíž pro automobilisty zcela nedostupná (nepočítám frajery v offroadech) je jistě úctyhodné číslo. Už minulou zimu jsem chtěl podniknout nějakou zimní výpravu. Zima 2016–17 vypadala slibně, že by se dala zvládnout i výprava na běžkách, ale nakonec v těch středních polohách se moc sníh nedržel, byli jsme rádi za jedny Městské skály a okruh kolem Senové a už to lezlo dolů (na horách to naštěstí vydrželo déle).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Když mě tedy vybylo trošku času, opustil jsem pracoviště o něco dřív. Nakonec dopoledne se zdálo, že by mohlo být i slunečno, takže by se daly pořídit i nějaké pěkné záběry. K občerstvení muselo postačit nějaké pečivo z pekárny u autobusáku. V Rejcharticích je sice hospoda, tuším i maloobchod, ale hospoda otvírá tuším později a zas takový hlad nebyl.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Vlastně si opakuju loňskou vycházku z listopadu, těsně po slavnostním otevření. Už tenkrát ležel nějaký poprašek. Bohužel dopolední naděje na blankytnou oblohu bere za své a zatahuje se byť řídkou, ale slunce nepropouštějící oblačností.

Tak alespoň více sněhu, než máme ve městě. Rejchartice leží už v celkem slušné nadmořské výšce zhruba od 460 až do nějakých 560 metrů. Kolem se dá najít i pár kopců přes 700 výškových metrů (Smrk, Kozí skalka). Nakonec je to všechno Hanušovická vrchovina, zde dokonce podcelek zvaný Kopřivenská vrchovina. Odborně jde o okrsek Branenské vrchoviny (zase část té Hanušovické), inu každý kopec musí mít zvláštní pohoří. Nakonec nejvyšší horou zmíněného celku je Žárovec. A tomu chybí 7 metrů do osmiset, takže taková slušná vysočina.

Asi se budu opakovat, z Rejchartic je vlastně nejpříjemnější výšlap k Bukovce. Už díky dopomoci dopravního prostředku je ušetřeno nějakých 150 metrů do výšky. Od okraje vesnice se vine po kraji lesa a v otevřených loukách pohodlná polní cesta s modrým turistickým značením. Snížek příjemně křupe, teplota kolem nuly, tak se jde i dobře. Občas nějaké nepromrzlá louže, ale ta se dá obejít. Jak se blíží Samota, sněhu přibývá, tak kolem 10 cm a vytváří skoro dokonalou zimní iluzi.

Člověk není na Bukovce půl roku a vidí, že se něco změnilo. Byl jsem na rozhledně naposled v květnu, bylo to s kolem, takže přes Samotu jezdím dolů. Jak je odbočka k Lesnímu balneu (žlutá TZ) je vykáceno několik stromů, i v rohu, kde visely tabulky značení na jednom smrku. Značení je nově umístěné na novém dřevěném stojanu. Kolem Bukovky se toho i v létě událo vcelku dost. Aby byl uspokojen příval výletníků, přibylo i pár značek, takže okolí Bukového kopce vypadá na mapě dosti pestobarevně. Přibyl kousek cyklotrasy (modrá 6234 od Andělské stezky k Pěticestí – vede kolem balnea), další nová spojka v podobě zeleného psaníčka vede od rekreačního centra Losinka na Ludvíkovské sedlo. Je to vlastně zkratka k modré TZ co jde od zámku Velké Losiny.

Ze Samoty pokračuje modrá značka společně s okružní žlutou pod samotný vrchol. Kratší prudší výšlap a pak cesta vede vlastně ve vrstevnici po severním úbočí kopce. Jestli na Samotu byla cesta projetá nějakým tereňákem, dál pokračoval podle všeho nějaký horský cyklista a to zřejmě chvíli přede mnou. Podle všeho jel kolem balnea, u Samoty jsou stopy rozježděné, probíhá kolem těžba.

Podle všeho to byl dosti divočák, pokoušel se vyjet i závěrečný prďáček k rozhledně (žlutá TZ), ale podle stop zbytek vytlačil.

Za půl roku se i okolí rozhledny poněkud změnilo. Kromě Bukovky (tedy samotné rozhledny) je pod vrcholem zcela nový přístřešek s lavicemi a stoly. Je fakt, že v přízemí rozhledny je krytý prostor, sedává se na betonovém základu, ale ve vrcholné sezoně je tu asi dosti plno. O víkendech je občas i bufet. Zažili jsme na začátku května, pár děvčat, lahváče, limonády, taranky, pak ale přišla bouřka.

V zimě asi pod rozhlednou prodej občerstvení nehrozí, snad při nějaké organizované akci, ale na dřevě se i tak sedí líp.

Vyhlídka se skutečně odpoledne zakabonila, takž z hor nezůstalo skoro nic, musí stačit pár nižších kopců v okolí, údolí Desné apod. Jen jižní obzor naznačuje, že možní někde nad Zábřežskou vrchovinou slunce svítí. K sestupu (zpočátku prudší) volím osvědčenou modrožlutou serpentinovou cestu. Podle stop i cyklista jel tudy dolů. Jak se dá vyčíst, musel to být nějaký sebevrah, protože i serpentinky, co na lesní cestě jsou si zkracoval, a doufal jsem že cestou najdu nějakou mrtvolu, ale zřejmě přežil.

S ubývajícími metry patřičně ubývá i sněhu, takže u paty Bukového kopce, tedy Skalní krčmy zbývá zase nějaký ten centimetr až dva.

Ostatní informace

Autobus ze Šumperka (nakonec i zpáteční z Rapotína) přijde dospělého na 16 korun, rozhledna je zadarmo. Rapotín leží na hlavním tahu (silnice 11+44), takže toho jezdí dost i o víkendech (i vlaky). Protože nakonec Vyhlídky nebyly tak skvělé, přidávám loňský odkaz. Ještě důležitá rada, v zimě určitě kromě oblečení i pořádné boty a když je míň sněhu, dosti to klouže, takže opatrně. Ale to asi každý turista zná.