Opatrné seznámení se s "Roháčskou hřebenovkou", část I.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Poprvé jsem do Západních Tater zavítal minulý rok a byl to poslední výlet do Tater minulého roku. Tehdy vlaky od nás nabraly takové zpoždění jaké jsem ještě nikdy nezažil, tedy v Ostravě kolem dvou hodin a autobus pod hory mi z Liptovského Mikuláše tehdy také ujel možná o pouhou čtvrt hodinu. V Ústí Žiarské doliny jsem byl až po půl desáté ráno. Čas naprosto špatný. Například při návštěvě Rysů se v tomto čase již vrcholy spolehlivě zahalovaly do mraků a mlhy takže, když jsem byl v sedle Váha, tak jsem již ani neviděl jeden z hlavních důvodů proč jsem tam šel, tedy Ganek se svou slavnou galerií a neméně slavnou velice těžkou stěnou. Na to snad budu mít štěstí někdy jindy.
V Západních Tatrách bylo v této době ještě krásné počasí a předpovídaná bouřka přišla až velice pozdě, což bylo obrovské štěstí, prakticky až jsem byl po vcelku úspěšném výletu v Liptovském Mikuláši a čekal na vlak. První kapky spadly při čekání na autobus u přístřešku v Ústí Žiarské doliny a jak jsem dojížděl tímto spojem k Liptovskému Mikuláši, tak nad celými Západními Tatrami bylo obrovské černé bouřkové mračno. Nechtěl bych v tom okamžiku na těch místech být. I z té dálky nahánělo solidní hrůzu. Velmi dobré varování pro mě, abych bouřky v Tatrách nikdy nebral na lehkou váhu. Během chvíle byl slejvák i ve městě a ani tam bych nechtěl být venku. Kdo se nestihl někde schovat, tak byl během minuty mokrý jak ščur a ke všemu myslím ještě padaly menší krupky. Přitom možná půl hodiny nebo hodinu předtím, ještě pod horami, to zdaleka nevypadalo tak zle. Jako turista pobývající především v Beskydech, bych nad takovým varováním asi jen mávl rukou, ale zde muselo být v horách, natož na hřebeni, úplné peklo.
Více jsem popsal v těchto článcích:
https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail
Postup Žiarskou dolinou nebudu podrobněji popisovat, jen opět uvedu, že se jedná o velice krásnou trasu a místo asfaltky určitě, alespoň ve směru nahoru (kdy má člověk ještě dost síly) doporučuji spíš použít naučnou stezku po modré turistické značce. Ale zpět na začátek.
Jedná se o můj letošní první výlet do Tater. Podle předpovědi má být na mnoho dní poslední krásný den, kde by ani problém bouřek neměl být velký. Před několika dny TANAP otevřel letní sezónu a vzhledem ke zpoždění s jednáním ohledně nového „Návštěvního řádu“, nám byl darován i jeden rok navíc podle toho starého, jsem toho musel využít. V novém se plánuje spousta velice výrazných omezení. Tedy nadějné počasí i tento milý dáreček beru všemi deseti až tak, že jsem kvůli němu ochoten vzít i jeden den dovolené. Tuto, jednu z mála příležitostí si nechci nechat vzít, navíc během podzimu, zimy a jara jsem tak analyzoval videa, články a další informace o pověstné „Roháčské hřebenovce“, nejobtížnější a nejnebezpečnější turisticky přístupné trase ve slovenské části Tater, jíž prý může konkurovat jen, podle všech, ještě mnohem náročnější a nebezpečnější čtyřkilometrová stezka na polské straně - „Orlí stezka“. Ta se určitě vymyká mým možnostem a tak i díky značné vzdálenosti od dopravní infrastruktury na Slovensku mě nechává v klidu. Příběhy některých, kteří se při pohledu na „Svinici“ jen otočili (strachem), jasně napovídá o její náročnosti. Stejně tak i vyprávění člověka, který roháčskou hřebenovku šel a i dnes bylo v jeho řeči cítit úctu i strach, mluví za vše. Toto jsem slyšel, když jsem se od ostatních „páčil“ bližší informace.
Také si velice dobře pamatuji svůj vlastní pocit, který jsem do té doby nikde v horách nezažil. Bylo to právě při mé úplně první návštěvě Roháčů minulý rok. Když jsem se, oproti počáteční svižné chůzi, již výrazně pomaleji přibližoval k rozcestí „Žiarské sedlo“ a poprvé uviděl v celé své velikosti, občas v mracích, občas ne, samotného Ostrého Roháče se svým nekompromisním jižním srázem (to jsem ještě netušil, že ten opačný je ještě mnohem děsivější a místy i převislý), tak mě úplně spolehlivě usadil „do kolen“.
Nikdy jindy jsem tento pocit nezažil. Mé „NE“ bylo tak jasné a čisté jako nic jiného.
„Nikdo mě na ten hřeben nikdy nedostane – nejsem přece sebevrah!“
„Tam není možné se bezpečně dostat, každý se přece na tomto ostrém noži musí zřítit hned na počátku!“
„A ta místa na kterých to vypadá, že budu muset prudce stoupat po skále nahoru – co když tam uklouznu? - BRRR!“
„Tam mě nikdo nikdy nedostane.“
Ale když už jsem zde byl, tak jsem, na ten podzim nebo konec léta, chtěl alespoň na jeden vrchol vylézt. Nemohl jsem příliš otálet, protože z dálky jsem slyšel hromy a mraky i mlha se všelijak, mnohdy i zlověstně převalovala po okolních vrcholech. Když už zde jsem a nejbližší a v tom okamžiku také asi nejjednodušší vrchol bylo „Plačlivé“, tak jsem na něj vyrazil. Na něj se mi podařilo pomalu, s vydýcháváním, vylézt a stal se tak prvním vylezeným vrcholem v Roháčích.
Říkal jsem si, „vyběhnu“ nahoru a rychle půjdu zpět, protože bouřka čekat nemusí. Velice zvláštní nahoře bylo i to, že jak jsem již nemohl stoupat výš (protože jsem už byl úplně nejvýš) a na chvíli jsem si sedl na kámen, tak ve mně zavládl takový klid jako nikdy. Jen jsem si vychutnával tu atmosféru. V mlze, mírném větříčku, občas spadla nějaká kapka, mi bylo zcela dobře. Nikam jsem nespěchal. V té mlze jsem pod sebou viděl (severním směrem) pár menších skalek, ke kterým by se snad dalo i vcelku dobře sejít. Doleva (na západ) by měla přes větší balvany cestička vcelku pohodlně pokračovat ke „Smutnému sedlu“. Na opačnou stranu bych musel sestoupit k rozcestníku odbočky na hřeben vedoucí k „Ostrému Roháči“. Nahoře jsem se cítil velice spokojen.
Trvalo celou zimní sezónu, kdy jsem všechny videa, fotky i články o hřebeni analyzoval snad stokrát dokola a dokola a vše mělo jediný výsledek. Roháčů jsem se začínal více a více bát. Mnohdy jsem si sám sobě musel říkat „Už se v tom nepitvej, dej si pokoj – bude to jen horší a horší!“
I proto jsem první výlet „musel“ udělat právě sem. Abych se alespoň trochu uklidnil nebo si jednoznačně řekl, že na hory nemám a v klidu si na něco tak velkého nechám zajít chuť.
Stejně jako minulý rok, kdy jsem pro změnu vyrazil do Vysokých Tater již v zimním období, začala cesta dobrodružně již v Ostravě a i letos pár dní po zahájení letní sezóny tomu nebylo jinak. Málem by mi ujel vlak, kdybych se nerozhodl na poslední chvíli přejít do dalšího vozu. Nastoupit jsem stihl na poslední chvíli. Inu, je lepší počkat než někdo odemkne zamknuté průchozí dveře mezi vagony než to obíhat z venku. Hle, dobrodružství začíná podobně jako u první návštěvy Tater po třiceti letech popsané zde: [4] a [5].
Vlakem se dostávám do Liptovského Mikuláše jen s minimálním zpožděním a tak i na první autobus pod hory mám víc než hodinu čas. Dokonce mohu využít i spoj, který jede z nádraží ve městě kolem čtvrt na šest ráno. Sice jeho trasa končí o dvě zastávky dřív než je začátek Žiarské doliny, ale i s tím kilometrem chůze do mírného kopce tam budu mnohem dřív, než kdybych jel dalším autobusem za hodinu. Co by se během dvaceti minut chůze mohlo stát?
Od zastávky „Žiar, Dolinky“ - tu je dobré si zapamatovat, protože odpoledne nejezdí všechny autobusy až k „Ústí Žiarské doliny“, ale pouze zde, na tuto „smyčku“. Odpoledne je tedy u některých spojů nutné počítat s tím, že je třeba sejít ještě o kilometr níž.
Za pár minut po cestě vstupuji do lesa a po chvíli vidím přes cestu přecházet něco menšího, chlupatého a tmavě hnědého až skoro černého. Je ode mě možná jen padesát metrů daleko. Jde velice rozvážnou chůzí a jako by mě ani neviděl. Na psa to vůbec nevypadá. Je něco před šestou hodinou ráno.
Chvíli trvá, než si uvědomím, koho vlastně vidím. Noblesně přešel cestu a zmizel někde v houští nalevo před loukou. Všechno tak neslyšně a nenápadně jako nic. Nemám odvahu sahat ani pro foťák ani udělat cokoliv jiného. Jen si tuto situaci vychutnávám.
Chvíli trvá než mi „dojde“. Při přijíždění rychlíkem pod Tatry, jsem již asi půl hodiny před příjezdem do Liptovského Mikuláše, výrazně cítil chlad, který mě po nějaké době dokonce donutil si navléct bundu a pořádně ji zapnout, abych se zahřál. V onom polospánku i mírné únavě z nervozity před „VELKÝM DNEM“ jsem byl nečekaně zimomřivý. Asi se není čemu divit. Venku bych hádal teplotu ne větší než 7 stupňů.
Pro mě nejvýznamnější část Slovenska mě tedy přivítala jak se na ni sluší. Tajemný všeobjímající a jen těžko popsatelný chlad. Před „Ústím Žiarskéj doliny“ již bundu sundávám, protože se svižným pohybem dokáži rychle zahřát a tak jdu jen s pocitem mírnějšího chladu. Neloudám se, ale oproti poslední návštěvě mám obrovskou výhodu – jdu v klidu s pocitem, že mám nějaký čas k dobru. Nemusím se tedy až tak hnát. Na druhou stranu zde výraznou roli hraje nervozita. Ač jdu již déle, tak nervozita (strach, obavy?) neklesá, jak ve většině případů tomu jindy bývalo. Cesta k „Žiarskému sedlu“ je jasná a pohodová – nemusím na ni více přemýšlet, stoupám automaticky nahoru jako minule.
Kousek za „Ústím Žiarské doliny“ po pravici míjím „Medvědí štolu“. Jak symbolické, když před pár minutami jsem jednoho jejich zástupce viděl na vlastní oči. To, že noční přebíhání z vagonu do vagonu a medvěd nebylo jediné z dobrodružství, které mám tento den zažít, byla i cesta „nejlavinóznějším“ údolím v Tatrách, ne-li na celém Slovensku. Nejprve z asfaltky odbočuji na naučnou stezku lesem s názvem „Přes Slovensko – Štrbské pleso – Zuberec“, která je mnohem krásnější než cesta obyčejnou asfaltkou. Sice je třeba trochu stoupat, ale otevírají se nádherné výhledy jak do údolí, tak i na okolní „kopce“ s velkým „K“ (například nezaměnitelná silueta Trech Kop). Pohled na zalesněný hřeben „Barance“ budí úctu a již jen při pohledu si nohy mnoha lidí (já nejsem výjimkou) vzpomenou na všechna poctivá stoupání do krutých strmých svahů, které v životě zažily. Už tento pohled ukazuje, že zdaleka nejsou Západní Tatry onou lehkou přípravou na Vysoké Tatry, ale přesným opakem. Je to představa, kterou jsem dlouhou dobu měl i já. Jen mi bylo takové divné, že v průvodci Západních Tater jsou skoro všechny tůry označeny jako velmi těžké a některé dokonce jako extrémně těžké[6]. Ve skutečnosti nebude asi mnoho dalších věcí vzdáleno pravdě tolik jako, že Západní Tatry budou lehkou procházkou a lehkým tréninkem na jejich vyšší sourozence[11], [12].
Stoupání Žiarskou dolinou je ke stejnojmenné chatě vcelku v pohodě, ale pak se vše změní a náročnost cesty prudce stoupne. Úmorné je to především poprvé, kdy člověk netuší jak dlouho ještě bude muset stoupat.
Nejprve je nutné se dostat k Žiarské chatě a tak mířím stejně jako minule modrou značenou cestou. A to je chyba. Alespoň na jednu stranu a to, že za chvíli budu neplánovaně donucen se vrátit zpět na asfaltku. Na stranu druhou mám neskutečné štěstí uvědomit si sílu přírody především v období, kdy do hor moc nechodím (zejména ne těch velkých), tedy v zimě.
Nějakou dobu mi trvá uvědomit si co se zde vůbec stalo. Ač už od té události uplynulo několik měsíců, tak to co zde zůstalo bylo naprosto nekompromisní. Pohybovat se zde někdo v onom čase, tak nemá šanci. Něco co je nutné vidět, aby si člověk uvědomil sílu PŘÍRODY. To co jsem nebyl schopen dál přejít a musel jsem se trochu vrátit nebylo nic menšího než nelítostná lavina. Naštěstí zde snad nikdo v tom čase nebyl. Více jsem napsal zde: [13]
U Žiarské chaty se dlouho nezdržuji, sice mám pocit dobrého času, ale v horách, natož těchto náročných, si moc otálení dovolit nemohu. Nervozita se nezmenšuje, spíš naopak. Tuším, že jsem si vybral velmi silné „sousto“ a ani trochu si nejsem jistý, jak to zvládnu.
Což o to, nejsem si ani trochu jistý jestli neudělám nějakou zásadní chybu, která může klidně skončit špatně nebo úplně nejhůř. Z videí ani článků to rozhodně nevypadá jako procházka růžovým sadem. Upřimně řečeno, lhal bych, kdybych zde tvrdil, že se trochu nebojím. No, upřimně řečeno se bojím velice hodně. Na druhou stranu bych chtěl ujít alespoň pár metrů a alespoň částečně vidět „zač je toho loket“. Abych si zkrátka a jednoduše odpověděl zda „mám“ alespoň trochu na tento ikonický hřeben anebo vůbec ne. Alespoň najít odvahu na přímý pohled na skaliska a strmé srázy. Ať vím, zda mám ještě trochu trénovat nebo to již rovnou úplně zabalit.
Poslední lidi co jsem viděl, tak byly dvě mladé slečny u Žiarské chaty, ale jinak jsem nikoho nepotkal (byl normální pracovní den). Většinou nemám ten problém. I když jdu sám, tak pořád to je jakoby v horách i tak se mnou ještě někdo byl. Teď nemám na mysli Toho „co vše ovládá nahoře“, ale lidi, kteří se někde v okolí také vydali na výlet. Inu v horách se většinou necítím sám, často je ten pocit mnohem příjemnější než ve velkoměstě, kde se lidi ani nepozdraví.
Tentokrát ovšem zažívám zcela nový pocit v horách, který jsem v této velikosti zatím nikdy neprožil. Nemám problém chodit sám, vůbec ne a to dokonce ani ve tmě (jen občas nastávají okamžiky, kdy les „zlověstně šumí“ a člověku to klidu nedodává). Nyní zde na mě ta samota v celé své šíři doléhá. Cítím se velice sám a přitom bych, alespoň nyní měl vedle sebe horala, který je zde doma a zná zde každý kámen. Někdo, kdo by mě dokázal v případě problémů vést tím správným směrem, abych nesešel na „scestí“. Ani v tomto okamžiku netuším, jak může být později na hřebeni tato eventualita reálná. Ale nebudu ještě předbíhat. Ani netuším jaký kontrast bude mezi obtížností cesty na Plačlivé z Žiarské doliny a samotné cesty po roháčském hřebeni. Netuším o jak výrazně jiné světy se bude jednat. Netuším jakým „přeludem“ byla představa o vcelku jednoduchém, nenáročném a “bezpečném“ vrcholu Plačlivé. Až tam dorazím za krásného počasí bez mlhy, tak se nebudu stačit divit jak hluboce jsem se mýlit naposledy, kdy jsem bral tento vrchol jako „příjemného bratříčka“ Ostrého Roháče.
Jak to na místě bylo si nechám na druhý díl tohoto velice nevšedního výletu, který mi nepochybně zůstane velmi dlouho v paměti a zařadí se určitě ke špičce toho, co jsem měl štěstí při mé vcelku omezené turistice navštívit a dojít „po vlastních“. Ideální okamžik ponechat i čtenáře, kteří zde ještě nebyli, v mírné nervozitě a zvědavosti, jak to na tom slavném roháčském hřebeni asi vypadá.
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail
[6] S batohem po Slovensku – Západní Tatry – Daniel Kollár a kol., vydavatelství Dajama
[7] Podrobný turistický atlas 1:25 000 TATRY – 2. aktualizované vydání, vydavatelství VKÚ Harmanec
[9] https://domalenka.sk/blog/10-najnarocnejsich-tur-v-tatrach-trufnete-si
[11] https://www.horosvaz.cz/res/archive/004/003945.pdf?seek=1321886940
Za čím jedeme?
Především za poznámím přírody a předpokládyným náročným výletem.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Výlet "na otočku".
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Všechno, i když v některých okamžicích bych už se zastavil na místě, sedl si a nikdam dál už nešel. Ale musel jsem se donutit. Náročná vysokohorská tůra obtížná především svou délkou asi 25 km a velkými klesáními i úmornými stoupáními. Vše ovšem vynahradila drsná krása krajiny.
Ostatní informace
Vše jsem si bral s sebou a tak náklady byly jen na jízdenky... A pak doma na doplnění ztracených energetických zásob. HIHI...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opatrné seznámení se s "Roháčskou hřebenovkou", část I.
