Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část III - úsek od Hrubé kopy k Baníkovu.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Třetí pokračování předešlých dílů...
Skončil jsem posledním sestupem z „Třetí kopy“ a nyní bude cesta poněkud klidněji pokračovat na „Hrubou kopu“. Její vrchol poznáte snadno. Kříž je zde vytvořen z lyžařských hůlek. Má videa, která jsem uvedl v článcích, pochopitelně nezaznamenávají celou trasu a ty méně náročné úseky jsem pochopitelně nenahrával. Celý přechod tohoto úseku je pro mě, jako nováčka, otázkou několika hodin a na tolik času jsem neměl dostatek baterek. Nakonec se mi ale podařilo to nejpodstatnější, dokonce i o dost dál za Baníkovem (ve směru na Príslop) nahrát na kamerku na přilbě, která celkově vydrží hodinu, maximálně hodinu a půl nahrávání a další kamerku, již ne na přilbu (GitUp 3) jsem už používat nemusel. Tu mám upevněnou na „popruzích“ výkonnější LED svítilny, takže jakž takž drží – na běh to ale určitě není. Ten zde taky nemíním praktikovat.
Video, ukazující nejzajímavější části tohoto úseku, je zde [1]:
https://www.youtube.com/watch?v=a9tpd4jCnGM
Na začátku je poslední sestup skalou v tomto úseku a pak již bude následovat jen pohodlnější cestička na Hrubou kopu. Po páté minutě se již „přepnu“ na nahrávku před Baníkovem a to k jednomu z míst, které osobně považuji za jedno z nejnebezpečnějších. Zde se také pro sestup (který určitě bude především psychicky mnohem náročnější než můj výstup nahoru) poprvé na úseku mezi Smutným sedlem a Baníkovem vytváří velká fronta. Kdo zde ještě nebyl, tak se asi bude ptát „Proč?“.
Důvod je jasný. Když jsem čekal až se řetěz uvolní, tak jsem stál na vcelku široké skalní lavici. Ale ne tak široké, aby bezpečně zastavila případný pád. Pravděpodobnost, že pád skončí na ní a dotyčný bude mít „ještě šanci“, je zcela minimální. Pod lavicí se totiž nachází mnoha set metrová hloubka. Taková hloubka, že se až zatají dech. Impozantní místo. Něco podobného v menších pohořích jen těžko zažijete. Na Rysech, když jsem zabloudil, jsem tu hloubku měl „odstíněnou“ mlhou a stejně bych asi neměl odvahu se tam více vyklonit (co kdybych uklouzl) [2] až [5]. Zde jsem měl onu hloubku jen pár decimetrů napravo od nohou. Mohu jen hádat jak velkou… Místo jehož atmosféru jsem do té doby nikdy nezažil. Tak úchvatné, až se moc dolů dívat nechci, abych náhodou nezavrávoral. Zážitek, který se těžko popisuje, říká jiným… Musí se prožít. Považuji za hodně nebezpečné místo. Na letošní Bezručově Moravici (krásný dálkový pochod podél řeky Moravice od Hradce nad Moravicí až do Zálužné(ho?) a pak nad opačným břehem zpět do Hradce – u Zálužné(ho? - jazykový „oříšek“ - nevím, jak by se to mělo psát správně :-) ) [7] se prochází místy tak prudkým svahem, že může být solidním tréninkem na Roháče) jsem potkal člověka, který byl zkušený turista, ale při tématu Roháče a jak jimi šel (kamarádi ho museli „jistit“ zezadu, aby neviděl co je pod ním, ale nakonec to nějak dali) si na to upřimně asi moc vzpomínat nechtěl. Ještě na Bezručově Moravici byl vidět pořádný respekt, možná i určitý strach v jeho očích. Dál jsem již toto téma nerozebíral. Velice dobře jsem si tento okamžik zapamatoval a určitě byl určitým „kamenem“ na váze „STRACH a ZVĚDAVOST“ z přechodu hlavního roháčského hřebene. Na druhé straně je tvrzení šéfa z práce, který tudy šel před zhruba dvaceti lety: „že je cesta zhruba stejně obtížná jako Priečné sedlo“. Na druhou otázku „Ale je to pěkná škarpa – myšleno pořádné výšky nebo spíš hloubky“ bylo uctivé přitakání. První odpověď dodávala naděj a kuráž, druhá ji zase výrazně odebírala.
Poté přišlo zkoumání mapy [14], kde jsou krásně uvedeny i časy výstupů (sestupů) mě do oka padla myšlenka na tento nádherný okruh. Přijít Žiarským údolím ke stejnojmenné chatě a pak se vydat buď přes Plačlivé –> Nohavicu → Smutné sedlo → Tri kopy → Hrubou kopu → Baníkov → Prislop → a prudce zpět k Žiarské chatě (nebo opačným směrem) a nakonec již jen po asfaltce k autobusu v údolí. V té mapě to vypadalo krásně a skoro jako geniální nápad. Věděl jsem, že přechod Roháčů se považuje za to, co je v celých slovenských Tatrách (i Vysokých a Belianských) pro běžného turistu (chůze po značených chodnících) úplně nejnáročnější.
Říkám si, ideální okruh na to, abych se s Roháči opatrně seznámil. Pozdějším zkoumáním nejrůznějších materiálů, průvodců, videí i zkušeností jiných, si začínám pomalu, ale jistě uvědomovat, že jsem si na seznámení vymyslel to úplně nejtěžší „kolečko“ v Západních Tatrách, které mě mohlo napadnout. Okruh byl pro mě tak uhrančivý a pohled na Tri kopy taktéž, že se mu jen těžko dá odolávat.
Celé seznámení se s „Roháči“ bylo pro mě nesmírně silné a to již od první návštěvy této části Tater minulý rok na podzim. První pohled na Ostrý Roháč mě zcela „uzemnil“. Jen ten stačil na to, abych si jej vyškrtl z hlavy, s poznámkou „nejsem přece sebevrah, dyť musí být jen otázkou pár kroků po tom šíleně ostrém noži, abych zahučel dolů. Myslel jsem si, že tím jsou Roháče vyřešeny, přestanu „blbnout“ a naleznu klid… Tak to bylo jen pár dní nebo možná týdnů, ale pak začala pracovat zvědavost a snaha o překonávání svých limitů. Nebyl jsem totiž poražen něčím, na co bych zkrátka a jednoznačně fyzicky nebo psychicky neměl, ale jen hlavou a tím jaké by to mohlo být kdyby…
A ono „kdyby“ postupně začalo více a více „hlodat“ až nakonec první výlet po otevření sezóny v Tatrách (navíc i s jakýmsi dárečkem od TANAPu, který zatím neschválil nový Návštěvní řád, který chtěl skoro úplně všechny venkovní aktivity osekat na minimum, pod zcela ubohou záminkou v přibližném smyslu - že turisté jsou NESKUTEČNĚ nezodpovědní a akce záchranářů NESKUTEČNĚ MOC pak ruší zvířátka) byl opět do Západních Tater, na „místo činu“. Musím se nyní již skutečně porvat se svým strachem. Pokud uvidím, že na to nebudu mít, tak to hrdě vezmu a budu mít klid (snad). Ale strašně jsem zvědavý, jak ona pověstná hřebenovka vypadá. Více jsem již popsal zde o přechodu Ostrého Roháče [15] až [21]. Motivací bylo i to, že jako první ba se asi turistům začaly uzavírat ty nejnebezpečnější úseky, tedy dá se čekat, že „Roháče“ budou „první na ráně“. „Musím“ se je tedy snažit poznat co nejdřív, dokud je to ještě možné…
Přechod Ostrého Roháče mě na chvíli uklidnil a měl jsem z něj zaslouženou radost. Ale opět po určité době (asi týden) začala vrtat hlavou jiná výzva. Když jsem byl tehdy na Plačlivém a rozhodoval se jestli jít na východ nebo na západ, tak jsem se rozhodl pro tu největší legendu – pro Ostrý Roháč. Také proto, že jeho přechod měl být rychlejší než na opačnou stranu k Baníkovu. Také jsem si myslel, že bude jednodušší (to jsem si nakonec potvrdil při svém druhém letošním výletu do Západních Tater za pár týdnů, což popisuji v těchto článcích)
Nádherné video s ještě krásnějšími „průvodkyněmi“ je zde: [7]
https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg
V čase 1:13 je krátký pohled na „Symbolický hřbitov obětí Západních Tater“, ve druhé minutě je pohled na Šarafiový vodopád, který jsem odpoledne v tom spěchu na autobus ani nezahlédl (nebyl čas se otočit, jen přeběhnout potok... :-) ), pokud uvidíte „venkovní cvičiště“ z 11 minuty, tak již máte to nejtechničtější za sebou a jen pár desítek metrů zbývá k samotnému vrcholu Baníkova. Sešup, který je vidět chvíli poté jsem si myslel, že je ona úzká skalní šikmina k jednomu z nejnebezpečnějších míst u Baníkova, ale asi se jedná o okliku, která obchází poslední (v mém směru) několikametrový skalní „schod“ s posledním řetězem (tuto informaci ovšem nemám ověřenu, je to jen má domněnka – šel jsem oním schodem a za chvíli jsem již viděl ony specificky zkroucené armovací železa). A právě ve 12:36 se ve videu sestupuje k velmi nebezpečnému místu se stovkami metrů hloubky - je to pohled z opačného směru než jsem šel já. Právě zde se nahoře vytvářela obrovská fronta čekajících na sestup. Pokud by zde někomu jen trochu klouzaly ruce nebo boty, tak bych se s úctou otočil a vykašlal se na jakékoliv „frajerství“. Chybu zde člověk asi udělá jen jednou v životě! Pokud se mluví o tolika neštěstích na Baníkovu, tak si myslím, že nastaly především zde nebo ještě v jednom místě, které uvedu později... Osobně bych se i za podmínek v tomto videu radši otočil zpět… Jedná se ovšem o horolezkyně, které mají spoustu zkušeností, ale určitě se to netýká nás „západotatranských nováčků“ a tak raději včas udělat to, do čeho se nikomu nechce – otočit se.
Kdo má odvahu na adrenalinovitější cestičku z Baníkova (ovšem jen asi o půl metru výš než místa, kterými nás „vedou“ řetězy!) tak je vidět asi od 1:45 tohoto videa [9]:
https://www.youtube.com/watch?v=ACJYlNuOZZk&t=103s
Mnou uváděné první nebezpečné místo je v tomto videu v čase 2:28.
Dobré video je i toto [11], které situaci ukazuje možná o trochu drsněji než na mě ve skutečnosti působila. Nebo přesněji:
Z tohoto videa se mi více točí hlava než v reálu na místě, kdy to šlo vcelku dobře. Ale pocit VELKÉ úcty k místu zde určitě je a MAXIMÁLNÍ OPATRNOST je určitě také na místě. Navíc opět video zabírá směr, který si dovolím označit jako mnohem náročnější než ten můj od Smutného sedla.
Někde v komentářích kdosik uváděl, že to přešel i bez držení se řetězů. Horolezec by to asi zvládl, ale já, jako obyčejný smrtelník, jsem víc než s chutí nabízené pomoci řetězů využil. Jen v jednom místě tohoto hřebene je řetěz ne úplně šikovně – ale asi ho nechali, aby se nemusel půlit. Na několikametrovém skalním bloku poměrně pevně tlačí ke skále, co je zde spíš k škodě a asi těch pár metrů je lepší přejít jako „mazák“ bez držení se. Přiznám se, že napoprvé jsem byl zbabělec a řetězu se držel. I když pro ostatní to asi musel být pohled k „popukání“… :-) No nic, podstatné je, že jsem nikam nezahučel, což u předešlého videa [8] nemusí být zaručeno.
Jako druhé nebezpečné místo považuji ještě toto [9] v přibližně první minutě (opět pohled z opačného směru než jsem šel já). Později se k němu ještě vrátím. V tomto videu, když se musí překročit hřeben na opačnou stranu (směrem do „Baníkovského kotle“, což není název vymyšlený fanoušky našeho fotbalového klubu :-) ) vypadá hřeben ve videu mnohem prudčeji, než ve skutečnosti je, tedy opět POHODIČKA A KLÍDEK… Není to až tak zlé. Zato opačná strana je zcela jiný kalibr a je určitě něčím, pro co bych si přechod hřebene bez jakéhokoliv držení neodvážil.
První nebezpečné místo je v tomto videu [9] zde: 4 min 17 s.
Pokud se vrátím opět ke svému videu [1], tak mám na pár minut odpočinkovou cestičku, která není příliš exponovaná a jde se dobře. Po chvíli se připojím na úsek, který jsem podle videí nazval „Plotny“. Když jsem je viděl, tak se mi toto pojmenování jevilo jako zcela nevhodné a neodpovídající. Úsek je na hony vzdálený tomu, co si pod pojmem plotny představuji. Tedy něco plošně mnohem rozlehlejšího, stejnoměrnějšího a asi také asi příkřeji ukloněného (vzorovým příkladem pro mě jsou pískovcové plotny pod zříceninou hradu Helfštýn (dnes již krásně, vkusně a hlavně s citem k historii upravené zřícenině)). Začátek „ploten“ v 9:36 si zpočátku ani neuvědomuji. Opět vypadají ve skutečnosti menší než jak z „miliónkrát“ puštěných videí vypadalo…
Tady si hrdě mohu říci, že pár kroků jsem šel po hřebeni jako skutečný „mazák“ bez držení. Teprve poté jsem si uvědomil, kde to jsem a vzpomněl jsem si na to, že bych se asi měl “alespoň trochu bát“… :-) Pak jsem rychle přešel na správnou cestičku pod „ochranou řetězů“.
Ve 12:41 svého videa [1] se dostávám k místu, kde je tak napnutý, až je jeho funkce spíš ke škodě než k užitku. Asi by zde bylo vhodnější i bezpečnější jít normálně, bez držení se řetězu. Ten Vás totiž dostane do naprosto nepřirozené polohy a kamenné bloky jsou zde „skoro“ rovné, takže se dá přes ně v klidu a bezpečně přejít. Já jsem se ale radši zbaběle držel… :-))) Ve 13:42 se dostávám ke druhému místu, které považuji za hodně nebezpečné. Všechny ostatní místa již jsou, podle mě, mnohem jistější a bezpečnější. Zde je nutné se opatrně přetočit na opačnou stranu a velmi citlivě volit místa na které našlápnu. Radši několikrát ověřit zda drží a pak teprve na ně „dát“ větší váhu. I tak se radši více držet rukami než přesouvat váhu na nohy. Radši asi „na sílu“ tento kratší úsek přeručkovat a pak si vydechnout již na jistější „pěšince“.
Ne zcela elegantní byl poslední úsek, který byl trochu „na kolínko“ a ne úplně jistý, elegantní ani „čistý“, ale zvládl jsem to. Poněkud se ztrácel pocit minimálně „tří jistých bodů“, což není dobře a může být začátkem konce nebo minimálně spousty škrábanců a modřin. Do tohoto okamžiku bych řekl, že celý úsek jsem šel čistě a maximálně bezpečně. Místo není těžké, jen jsem prostě zvolil špatné „krokování a ručkování“. Kdo tudy nechce jít, asi by mělo jít pěšinkou dole tento úsek obejít. Tím jsem se dostal na vrchol Baníkova, nejnebezpečnější hory Západních Tater živý a zdravý. Už mi zbývá jen pár desítek metrů k rozcestníku, abych tomu všemu uvěřil. Cesta náročná a vysilující, ale jsem šťastný.
UONDANÝ, ALE ŠŤASTNÝ. SPLNIL JSEM SI SEN O KTERÉM JSEM CELOU DOBU OD PODZIMU SNIL, ALE MĚL STRACH – VELKÝ STRACH. VYŠLO TO! DÍKY MOC, MOC, MOC VŠEM CO MI DRŽELI PALCE A POCHOPITELNĚ I TOMU NAHOŘE, KTERÝ MÁ VŠE POD SLOVEM „ŠTĚSTÍ“ NEBO „SMŮLA“ VE SVÝCH RUKOU… DÍKY…
S odstupem času si říkám super, super, super. Ale byla spousta okamžiků, které jsem si až tak vážné neuvědomoval a hlavně neukládal do své paměti, ale video vše pěkně zaznamenalo. Mou nejistotu a možná i určitou formu strachu, o kterém bych se nyní, dokonce i na samotném přechodu v daný okamžik „do krve hádal“, že to tak těžké vůbec nebylo. Nejtěžší bylo asi to, že jsem šel sám a kdyby se něco stalo, tak by to ani nikdo nemusel postřehnout a zalarmovat případnou pomoc. Na druhou stranu mě to nutilo se v obtížných pasážích maximálně soustředit. Zvukový doprovod jsem v těch nejkontrastnějších místech záměrně ponechal. Ponechal jsem i svou zadýchanost, unavenost i další věci, které video jako takové nemůže podat. To, co jsem na některých místech videa řekl, je zajímavé i pro mě. Protože zdaleka bych netvrdil, ani teď doma a dokonce ani přímo na místě, kdyby se mě někdo zeptal, to co zde bylo zaznamenáno a dokonce v takové věrohodnosti. Je to krásný příklad toho, jak „hlava“ vytěsňuje to náročné, obtížné a ukládá spíš jen do „podvědomého režimu“, který „automaticky“ využije, když jde někde „do tuhého“. Myslel jsem si, že po dálkových pochodech i dalších nevšedních akcích mám sebe vcelku přečteného. Zde je zase krásně vidět jaká je to iluze.
Když jsem přešel „Kopku“, tak jsem se již nechtěl vracet zpět – považoval jsem to za vcelku nejistý úsek k sestupu. To mě motivovalo k dalšímu postupu vstříc Baníkovu. Jen jsem si přál ať nepřijde úsek, který bude pro mě nepřekonatelný – naštěstí se tak nestalo. Ač jsem čekal solidní skalní útvary, tak mě určitě svou velikostí nezklamaly. Vůbec by mě nevadilo, kdyby byly menší a méně náročné. Ale i v jejich skutečné syrové velikosti jsem měl přece jen určitý pocit mírné převahy nad terénem, který mi dodával sílu a odvahu. Asi se můj trénink vyplatil… :-) [22] až [24]
Stejně tak jsem ale v některých okamžicích uvažoval o tom, co když to nedám a bude mi muset někdo z okolních turistů (v tom lepším případě) nebo v horším případě horská služba pomoci? Lhal bych, kdybych tvrdil, že tyto okamžiky nepřišly! Zejména mě napadaly v oblasti Tří kop a pak v místech, kde byl pohled na drsný hřeben směřující k Baníkovu. Co, když to tam ještě mnohem víc přitvrdí a bude to značně nad mé schopnosti i zkušenosti a budu se muset těžkou cestou vrátit zpět? Stejně tak jsem si říkal, co kdyby přišla „blesková bouřka“ z ničeho nic a kam bych pak měl utéct. Určitě jsem nebyl ve stavu, kdy bych nějak zvlášť mohl zvýšit svou rychlost.
Naštěstí terén je tak pestrý a krásný, že tyto obavy šly dostatečně do pozadí. I tak jsem jejich přítomnost dost silně vnímal.
Jak se říká „poprvé je to vždy nejtěžší“ a tak s odstupem času se na případné zopakování cesty už nedívám tak jednoznačně záporně jak by to bylo, kdyby se mě na to zeptal někdo na vrcholu Baníkova.
JEDNÁ SE O KRÁSNOU TRASU, KRÁSNÝ ÚSEK, ALE URČITĚ SI OD KAŽDÉHO ZASLOUŽÍ ALESPOŇ NĚJAKOU PŘÍPRAVU A ALESPOŇ MALÝ TRÉNINK. I TAK SI MYSLÍM, ŽE JE ZVLÁDNUTELNÝ PRO KAŽDÉHO, KDO SE JEN TROCHU VÍCE V HORÁCH POHYBUJE. POKUD SE TŘEBA NECHÁ INSPIROVAT MÝMI VÝLETY, TAK SI MYSLÍM, ŽE BY MĚL MÍT ROZUMNOU ŠANCI NA BEZPEČNÝ PŘECHOD. POKUD BUDE BRÁT HORY S ÚCTOU A RESPEKTEM A SVÉ AKCE ZDE VYMÝŠLET SPÍŠ S VĚTŠÍ POKOROU NEŽ ODVAHOU, TAK MÁ URČITĚ ŠANCI TO ŽIVÝ ZVLÁDNOUT.
I TAK NEZAPOMÍNAT, ŽE SE JEDNÁ ASI O NEJTĚŽŠÍ TURISTICKY PŘÍSTUPNOU CESTU NA SLOVENSKU A PODLE TOHO K NÍ PŘISTUPOVAT. NE VŽDY MUSÍ ZNAMENAT, KDYŽ MÍSTNÍ ŘEKNOU, ŽE ÚSEK JE SNADNÝ, ŽE TAKOVÝ BUDE I PRO NÁS, KTEŘÍ JSME ZDE SPÍŠ ZA ODMĚNU NEŽ ČASTO… MNOHO LIDÍ ŘÍKÁ, ŽE PŘECHOD OSTRÉHO ROHÁČE JE NEJTĚŽŠÍ NA CELÉ HŘEBENOVCE. JÁ SI TO AŽ TAK MOC NEMYSLÍM. ZATÍM SE MI ZDÁ PRÁVĚ TENTO ÚSEK JAKO TO NEJTĚŽŠÍ CO JSEM PO TURISTICKÉ TRASE KDY V ŽIVOTĚ ŠEL!
Z toho, co jsem prošel nebo se pokusil projít, se mi jako těžší zdá jen ferrata Martinské hole, úsek C u Velkého vodopádu po dešti s mokrými stěnami, který jsem „nedal“ a vůbec netuším jak bych jej měl „dávat“. Žádný úsek v Roháčích, který jsem zatím měl to štěstí jít, nebyl ani trochu tak těžký jako ona kolmá stěna na vrcholu Velkého vodopádu – ta byla jednoznačně silně nad mé zkušenosti, schopnosti, sílu i mrštnost. Ani teď netuším, jak bych ono místo měl jít. Na „místo jedna“ mnou samým vytvořeného STRAŠÁKU se nyní místo hlavního roháčského hřebene dostal zbytek této ferraty a hlavně „zdolání“ Velkého vodopádu [12] a [13].
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[4] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-dil-treti/detail
[5] https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail
[8] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg
[9] https://www.youtube.com/watch?v=ACJYlNuOZZk&t=103s
[10] https://www.youtube.com/watch?v=XI-Gj7f7Ib
[11] https://www.youtube.com/watch?v=1LbanFO_kxo
[14] Podrobný turistický atlas TATRY 1 : 25 000 … VKU Harmanec, 2. vydání…
[15] https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail
[17] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail
[22] https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-dil-prvni/detail
MÁ VIDEA:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=a9tpd4jCnGM
Za čím jedeme?
Zajímavé scenérie, nevšední výhledy, překonávání svého strachu a poctivý trénink v horách.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jednodenní akce "na otočku", ale komu zbyde čas, tak se může zastavit v nebo u Žiarské chaty.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Všechno....
Ostatní informace
Ceny byly jen za cestu tam a zpátky...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část III - úsek od Hrubé kopy k Baníkovu.
