Opatrné seznámení se s Tatrami, aneb poprvé po třech desítkách let ve velehorách, část II - VODOPÁD SKOK.
Mé milé překvapení s časem u „Chaty pod Soliskom“, i když jsem jej pro nedostatek „odvahy“ a a chybějícího pocitu jistoty v rukou na zmrzlém vcelku strmém terénu (s cepíny by se šlo jistěji) nekorunoval dosažením vrcholu, ale otočil se u menších skalek a opatrně vracel zpět k chatě. V tom okamžiku bylo neuvěřitelných cca 9h30. Více jsem popsal v prvním dílu mého prvního seznámení se s velehorami.
Sestup dolů podél sjezdovky se zato táhl a už už jsem chtěl být dole abych se vydal doleva směrem do údolí Mlynické doliny a k jejímu asi největšímu magnetu (vedle úchvatného úzkého skalního přechodu v ostrém „noži“ Soliskového hřebene se jménem „Bystrá lávka“, Štrbského štítu a dalších velevelikánech lemujících po obou stranách cestu, zapomenout nemohu ani na kouzelná menší plesa) – vodopád „Skok“. Jaký asi bude?
Sjezdovku opouštím podél stanice horské služby, odbočuji doleva nejprve po asfaltce a později již jen po kamenité cestě, nyní zcela zapadané sněhem pokračuji pomalu nahoru. „Zkratku“ podél sjezdovky je možné použít pouze v době jejího provozu (ale ne vždy je to při velké návštěvnosti lyžaři nejvhodnější). V letním období (od 15.6 do začátku listopadu každého roku), kdy zde již sníh není se zde již scházet nesmí, protože se jedná o národní přírodní rezervaci a musí se použít modrá značená cesta. Ta se připojí se na žlutou trasu Mlynické doliny až níž, někde u hyzdícímu kolosu, kterému se říká „Stezka v oblacích“. Dole to vypadá, že již delší dobu po problematickém sněhu nepůjdu a tak si na lavičce sundávám nesmeky. To, že to nebyl asi nejlepší nápad poznávám později a k rychlosti postupu mi to nepřidává, ale bojuji. Bojuji s pomalou podklouzávající chůzí a až několik bleskových „čumákovek“ u menších skalek na jejíchž opačné straně je tabule varující, že se vchází do lavinového území se přesvědčím ke změně. Tam si opět nasazuji nesmeky, rychlost pohybu se zvyšuje a opouštím pás lesa.
Krajina je zajímavá a teprve teď vidím skalnaté srázy v jejich plné kráse. Nic tak úžasného i děsivého zároveň jsem do té doby neviděl. Otevírají se výhledy na skalní stěny, žebra, špičaté vrcholky hřebenů. Teprve tady si uvědomuji jak by dopadl neplánovaný „skluz“ nahoře – radši nedomýšlet. Pohybují se terénem, který je nepochybně skalním rájem. Údolí je kompletně zasypáno tvrdým sněhem. Cesta je pohodová a tak si ji vychutnávám, ale neloudám se. Nyní už tolik času nemám. Slyším bouřící potok, ale jen málokdy jej vidím. Nyní jsem možná už jen kolem půl kilometru od vodopádu. Po pravici mám ovšem výrazné skalní orientační body se jmény „Veža pod Skokom“ a „Stena pod Skokom“. Už jen pár obloučků a jsem před vodopády. Jejich mohutnost ovšem cítím pouze z výrazného hukotu a obrovských skalních stěn výrazného terénního „schodu“ na nějž se v tomto čase ale nesmí. Až v „letním období“, což nastane už za pár měsíců poznám, že dál se nachází ještě úchvatnější, ale i výrazně drsněji vypadající krajina. Bude to velmi nevšední výlet, kdy Vysoké Tatry poprvé ověří mou odolnost a odhodlání. Cesta, kdy na konci nejobtížnějšího úseku si sám sobě budu říkat „Už nikdy!“ Až později pochopím, že Tatry si mě takhle pomalu, ale jistě „omotávaly kolem prstu“. To ovšem bude námětem až některého dalšího článku, plného krásy i drsnosti vysokohorské přírody (především té neživé), vychutnávání si cesty a dále i skoro jejího úplného odmítání a vzdoru. Boje člověka sám se sebou. Atmosféry místa i času, jaký zde asi za pěkného počasí moc nenastává. Tichosti i hlučnosti přírody současně, kdy jsem zde s největší pravděpodobností jen já sám a ty hory. Asi nebude mnoho podobných bláznů, kteří v takovém psím počasí vyrazí vstříc neznámu. Výlet, při němž si člověk hrábne na hranice svých sil. Ani ne tak fyzických, ale těch psychických. Výlet z něhož jsem odcházel se spoustou nezodpovězených otázek, například jak ty skály za oponou husté mlhy asi vypadají.
Nyní je ale relativně hezky, i když mrazivo. Cesta zde pro toto období končí a já se musím vrátit k horní stanici zubačky. Abych vše stihl, tak se neloudám a za chvíli jsem již v lese. Z tohoto prvního seznámení se s Vysokými Tatrami, i když asi patrně té nejsnadnější cesty v celých Tatrách, odcházím velice obohacen neskutečně silnými zážitky. Tehdy ještě asi ani netuším, že jsem již dávno chycen, podobně jako po prvním dobrodružném výstupu z tajemstvím opředené bezejmenné jeskyně. Byla to ta první a to bylo na ní to nejdobrodružnější. Stejně tak i tato návštěva byla ta první ve velehorách a těžko na ni zapomenu. Seznámení se s místy, které jsou naštěstí na hony vzdálené od obyčejného nudného světa ve městech.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opatrné seznámení se s Tatrami, aneb poprvé po třech desítkách let ve velehorách, část II - VODOPÁD SKOK.
