Opatrné seznámení se s Tatrami, aneb po třech desítkách let opět ve velehorách - část I, PREDNÉ SOLISKO.
Tento kratší článek by se mohl klidně nazývat „JAK JSEM NAPOPRVÉ NEVYLEZL PREDNÉ SOLISKO A OTOČIL SE PÁR SET METRŮ PŘED VRCHOLEM.“
Kdo ví na jakou dobu nám mocipáni dovolili opustit domovy a tak využívám příležitosti a po několika letech zase vyrážím za hranice. Tuto možná jen chvilkovou příležitost beru pořádně „za pačesy“ a je mi vcelku jedno, že si ani moc nepospím. To, že půjde určitým pohledem o dobrodružství, ač v horách o nějaký adrenalin oproti ostatním nějak moc netoužím, tak to největší nastalo právě při zmíněném cestování. Bylo to v začátcích ukrajinské války a já k cestování přistupoval jako bych jel jen do Brna a mířil dále především do „Krasu“. Tam nebyl problém ani s jízdenkami, natož místenkami. Do té doby nebyl problém koupit místenku na Slovensko třeba jen půlhodiny před odjezdem. Nyní mi bylo řečeno, že místenky již nejsou a další vlak, který bude snad volný, bude až kolem šesti hodin z Ostravy…
To byl pro mě šok na který jsem nebyl vůbec připraven, absolutně jsem s ním nepočítal. Můj smělý plán se mi rozpadá. Musím uznat, že z toho nejsem ani trochu dobře naladěn. A podle všeho by počasí nemuselo být úplně nejhorší. Představa, že by pro mě v tom okamžiku VELEVÝLET skončil, aniž by začal, byla velice smutná. Jako zářící oheň na vrcholu nějakého blízkého kopce je informace „Že ale na té a té koleji by měl přijet zpožděný „žluto-černý“ vlak a že bych ho mohl stihnout… „. Poděkuji a jen se ještě zeptám zda je možné zaplatit jízdenku ve vlaku. Že prý ano a prodavačka lístků mi ještě popřeje ať jej stihnu…
Rozloučím se, poděkuji a fičím jak jen to jde. Myslím, že už vidím jak přijíždí. Abych se nenudil, tak to vypadá, že se jedná až o to nejvzdálenější nástupiště. Běžím seč to jde. Tento vlak je mou vstupenkou do Tater a nervozita je na maximu. Pokud bych jej nestihl, tak už mohu vymýšlet jen nějakou cestu do Beskyd nebo Jeseníků. Na nástupiště mi zbývá ještě spousta schodů z podchodu. Kdyby mě někdo v ten okamžik viděl, tak by se asi za břicho popadal. Možná třeba také ne, možná jsem běžel dobře… :-) V očích mám jen jediný cíl – nejbližší dveře vlaku. Do něj možná naskakuji přes dva schody. Až teprve tady se mohu vydýchat.
Vím, že dobrodružství právě začalo. Průvodčímu říkám, že bych rád jízdenku do Tatranské Štrby. Je vcelku ochotný a neprotestuje, jen jestli mám kartu? V tomto ohledu jsem v klidu, mám jak české koruny, tak eura, tak i tu kartu. Až jsem se konečně vydýchal, tak jsem si uvědomil, že bych spíš měl mít také již místenku. No co, v nejhorším mě vyhodí někde ve Frýdku, Bohumíně nebo kudy pojedeme. Nic takového se nestalo a ani jízdenka nebyla extrémně drahá, tak jsem rád. Na druhou stranu ale říkali, že už mnoho volných míst nemají. Upřimně řečeno i kdybych měl sedět ne úplně pohodlně, tak bych se nezlobil – já jsem byl ten, kdo poněkud „rozhodil zaběhaná pravidla“. Hlavně, že mířím do vysněných Tater. Standardně by cesta měla trvat asi tři hodiny a půl, což je skvělý čas.
Do Štrby jsem nikdy nejel a tak bude sranda abych vystoupil v té správné stanici. Po dlouhé době (naposledy při cestě na ferratu v Martinských Holích, respektive jen na její jednodušší spodní část) jsem si opět připomněl „nevšední“ atmosféru rychlíků mířících z Prahy (někdy i z větší dálky) až na opačný konec Slovenska, do Košic. Atmosféra, která mi není příliš příjemná, ale opět nic co by snad mělo můj víc než smělý plán překazit. Atmosféra při níž je cítit všudepřítomný alkohol – no, nyní to bylo snad již méně výrazné než při cestě na Fatru, ale hlavy občas přepadávající do uličky mi vše připomněly jako by to bylo včera. Naštěstí byl klid a všichni se chovali spořádaně. Nastavuji si budík na odpovídající čas příjezdu i se zpožděním a určitou asi půlhodinovou rezervou, kdybych snad také já, na chvíli „nezalomil“. Linka RJ1021, kterou nyní už znám nazpaměť je naštěstí mnohem pohodlnější než mnohem slavnější Pendolino. To zdaleka není tak pohodlné a navíc je i výrazně dražší. Ovšem v současnosti není příliš mnoho jiných variant. Zhruba hodinu po půlnoci vyjíždím z Ostravy vlaky RJ a odpoledne se snažím výlety stihnout tak, abych chytl Pendolino v 16h22 z Tatranské Štrby. Poučil jsem se a místenky s jízdenkou si kupuji již asi o tři dny dříve a pak doufám, že vše vyjde, abych zhruba tisícovku za cestu nevyhodil jen tak oknem ven.
Ještě za tmy přijíždím do Štrby a zorietovávám se na místě. Jsem zvědav jak bude možné zaplatit jízdenku na zubačku. Druhá varianta je, že bych těch pár kilometrů šel nahoru pěšky – přece to nebude tak vážné. Až při cestě zubačkou dolů si uvědomuji kolik času bych těmito „pár“ kilometry ztratil. Ke Štrbskému plesu dojede vláček zhruba za čtvrt hodiny. Zato já bych pěšky solidním stoupákem šel minimálně hodinu a půl a spousta drahocenné energie by také šla vniveč. Cena dvou euro za zpáteční jízdenku je úplné nic. Kolem půl šesté ráno se otevírá okénko dole ve stanici Tatranská Štrba a pokud člověk stihne přijet ještě dříve, tak si může přímo ve vláčku koupit síťovou celodenní jízdenku platební kartou za čtyři eura. V tom případě by měl cestující moci využívat i další místní linky. Netuším ovšem, jestli si musí síťovou jízdenku ve vedlejším označovači potvrdit.
Zubačky jsou nové, ale vzhledem k tomu, že jsem v Tatrách poprvé možná po 30 letech, tak už si příliš nepamatuji jak vypadaly kdysi. To jsem nebyl ani tak ve Štrbě, jako spíš ve Starém Smokovci a mířili jsme k lanovce na Skalnaté pleso.
Počátky „zubačky“ na Štrbské pleso se váží k roku 1896, kdy nahoru mířila parní mašina. Ta skončila před počátkem druhé světové války po přibližně 40 letech existence. Impulz k jejímu vzniku byla významná železniční tepna Bohumín – Košice z roku 1871. Novodobý provoz zubačky začal v roce 1970 při převýšení necelého půl kilometru a vzdálenosti zhruba 4 a třičtvrtě kilometru. Rozchod kolejí je přesně jeden metr. Ve srovnání s normálním rozchodem (Stephensonovým) 1435 mm se tedy jedná o úzkorozchodný systém, ale není tak výrazný jako například u slavné Osoblažské úzkokolejky, která má rozchod kolejí pouhých 760 mm což je skoro poloviční hodnota oproti té „normální“. S přestavbami ozubnicové železnice zůstal zachovám rozchod, ale byl změněn systém. V parní éře se jednalo o „Riggenbachův ozubnicový systém“, v novodobé éře po roce 1970 se jednalo o systém „Von-Roll“ a po velké rekonstrukci v letech 2020 až 2021 „Strubův systém“. Výrobce současné soupravy je stejný jako například v Ostravě v případě tramvají – Stadler. Pět souprav je pojmenováno po významných tatranských štítech – Bradavica, Vysoká, Ganok, Stredohrot a Kostolík. „Dvouvrcholovou“ Vysokou určitě není třeba znalcům Tater představovat (po nedávném výstupu na Kriváň budu mít už její siluetu do konce života zapsanou hluboce v paměti) a čtenářům horolezeckých knih nepochybně, stejně jako mně, při přečtení jména „Ganek“ bude běhat mráz po zádech. Galerie Ganku - 300 metrů vysoká skalní stěna nejobtížnějších lezeckých cest v Tatrách nepochybně bude uchvacovat nebo děsit spoustu běžných smrtelníků, běžných turistů. Doufám, že i já ji někdy uvidím na vlastní oči a hory mě dopřejí i šťastný návrat zpět.
Vlaky jsou napájeny stejnosměrným napětím 1,5 kV. V úseku Štrba – Štrbské Pleso dosahují maximální rychlosti 30km/h. Na tratích Štrbské Pleso – Starý Smokovec – Poprad je maximální rychlost 60 km/h. Maximální rychlost souprav je 80 km/h. Každá jednotka („vagón“) má necelou stovku míst na sezení, nicméně zejména při návratu do Štrby bývá velmi zaplněna, je lepší zde být o nějakou tu čtvrthodinu dříve (což se mi jen málokdy daří…).
Bez nátlaku musím říct, že se mi vláčky velice líbí a svým způsobem nepochybně dotvářejí atmosféru Tater. Stejně tak musím uznat, že alespoň na nejvýznamnější železniční trati přes celé Slovensko, jsem viděl vozy, které můžeme v Čechách a na Moravě Slovensku jen závidět.
Po příjezdu vlaku z Ostravy jsem měl k odjezdu zubačky dost času a tak jsem si ji i do detailu prohlédl. Oko každého milovníka železnice určitě pookřeje při pohledu na elegantní tvar i kultivované provedení interiéru. Udělám poslední fotky a nastoupím. Při nástupu je třeba si dát pozor na jedinou „drobnost“ - při otevírání dveří se vyklopí i lišta, která umožní lehce nastoupit i vjet například s vozíkem. Není radno tedy dávat nohy příliš blízko dveřím. Dolní stanice vláčku je zastřešena. Přes průjezd je vidět i to, že se rozednívá a červené signalizační světla na trati naznačují, že za pár minut se vydám na dobrodružství do míst, kde jsem nikdy nebyl, ale už dlouho jsem o nich snil. Co tam bude, jak asi ty hory, které jsem viděl jen v knihách a časopisech budou vypadat? Jak ty velehory, kde se psala historie, ať už slavná nebo i ta smutná budou ve skutečnosti vypadat? Zatím jsem nezahlédl žádnou horu ani štít. Překonají mé očekávání? To se dovím možná za čtvrt, možná za půl hodiny. Cesta zubačkou do Štrbského Plesa trvá právě tu čtvrthodinu. Co mě přivítá, je relativní chlad a modrá obloha. Chvíli mi trvá než se zorientuji kam se mám vydat. Studuji mapu i informační tabule. Potkávám turistu, který také nelitoval brzkého vstávání a po šesté hodině ranní stoupáme pomalu a jistě (já pomaleji) směr Predné Solisko. První obrovitý vrchol je asi Patria.
Dívám se a nechápu… Odpověď na předešlé otázky je jasná… Očekávání bylo mnohonásobně překonáno…
Spíš jsem se ptal sám sebe „Jestli jsem zcela normální, jestli jsem se nezbláznil?“
Jestli si o sobě moc nemyslím, pokud chci něco tak šíleného lézt nahoru. Červený teploměr nad cestou ukazuje „příjemné“ -4 stupně. Zdá se jakoby trochu mrholilo. Chvíli se chladu snažím odolávat, ale není to moc dlouho a oblékám bundu a rukavice. Přál jsem si ať není příliš dusno a tak jsem si bral věci spíš „na lehko“. V batohu mám ještě záložní oblečení a další věci, tak jsem relativně v klidu. Je jaro a letní sezóna ještě nezačala. Uvidím jak počasí přitvrdí. Nejprve se jde relativně po rovince, ale to za chvíli skončí. Nasadíme tempo a daří se mi spolustoupajícího se držet. Kopce sjezdovky začínají být již značně prudké, ale daří se mi s dobrými pohorami držet „záběr“ aby neprokluzovaly. Nasazovat již zde nesmeky bych bral jako osobní prohru. Čím více stoupám, tím více se mi otevírají pohledy do okolí, údolí a nakonec i po okolních strmých svazích.
Když jsem již z údolí uviděl prvního velikána, tak bylo jasné, že jen pro tento pohled stálo sem až z Ostravy jet. Viděl jsem něco, co do té doby ne. Se zvyšující se výškou se údiv nad vším jen zvětšoval. Svahy spadaly do neuvěřitelných až děsivých údolí a to jsem ještě netušil co uvidím za další hodinu. Stoupání bylo náročné a sám jsem si říkal, kdy už skončí nebo spíš, kdy už zahlédnu „Chatu pod Soliskom“ výrazný orientační bod. Po vystoupání nejprudší koncové části sjezdovky zabočujeme doprava a cesta již tak prudká není, ale sále stoupá. Dostávám se do míst jakési vlny nebo „hrbu“ a za ním konečně chatu vidím. Turista se psem, se kterým jsem šel na začátku, je už vcelku daleko ode mě a jako dvě nyní již nenápadné tečky mě utvrzují ve správném směru. Zde je první místo, kde se otevírají daleké výhledy po okolních hřebenech a později vzdálenějších štítech.
Přede mnou je v celé své kráse „Predné Solisko“. Zatím stále vypadá poměrně daleko. Chvílemi mi běhá mráz po zádech a není to již z důvodu, že mrzne. Možná už ani ne. Ať tak či onak, kopec mi dal vcelku zabrat a určitě již jsem dobře „rozcvičen a prohřát“. Bundu sundávám, ale nesmím se na delší dobu zastavit, pak je zase cítit chlad. Do této chvíle byl na svahu vcelku klid patrně jsme po něm šli jen my dva a pes. Po vedlejší části sjezdovky vidím k Chatě pod Soliskom přijíždět rolbu. Také se zdravím s turistou se kterým jsem chvíli stoupal nahoru. Nyní se z turisty změnil na skialpinistu a elegantními vlnkami sjíždí svah. Následuje ho jeho huňatý čtyřnohý kamarád. První cíl mám za sebou, stojím u chaty a rozhlížím se po okolí. Už se nedá říct, že by bylo zataženo, ale je modrá obloha, sem tam mráček. Ideální počasí.
Dívám se na směrovku a říkám si, že zkusím stoupat ještě kousek výš. Zde si již nesmeky nasazuji a pokouším se stoupat nahoru. Žádný zákaz zde nevidím, ani v mapách žádná zimní uzávěra tohoto vrcholu napsána nebyla. Až při dalších výletech již v letním období poznávám jak tyto tabule vypadají. Jsou na významných a viditelných místech výrazným písmem na tmavězelené tabuli. Možná padesát metrů nade mnou jsou dva lyžaři, ale nějak se jim moc do pohybu nechce – doufám, že to nejsou ochranáři a nečekají na někoho, kdo vstoupí tam kam nemá.
Ač mi všichni říkají, že nahoru je možné jít, tak nějak v hloubi duše cítím určitou nejistotu, jestli se skutečně do míst, kde vlastně pod sněhem nevidím značky a ani zde není „tyčové značení“ jako například v Jesenících, mohu. Čekám až skialpinisti odjedou a mezitím fotím a kochám se krajinou, kterou jsem do té doby neviděl. Nevím kam se dívat dříve. Je mi jedno, že jim někdo, možná tak trochu posměšně, říká nejmenší velehory. Naopak ti co je mají rádi, uznávají a mají k ni respekt říkají třeba toto:
„Nejmenší velehory na nichž je nejkrásnější to, že na malém území mají snad úplně všechno z těch „velkých“ velehor, snad jen bez ledovců…“
Já vidím, že se jedná o úplně jiný kalibr, něco na co budu muset ještě hodně trénovat, cvičit a učit se správně odhadovat co je ještě rozumné a co už ne. Možná to v tomto okamžiku ještě netuším, ale nebude trvat dlouho než se ke svému prvnímu „vyskohorskému rozhodnutí“ při své úplně první vysokohorské tůře v životě budu muset sám donutit. Odhadnout, kdy má větší důležitost odhodlání a určitá zarputilost při cestě k cíli i při hodnocení a poznání toho co je skutečně důležité.
Ať je to tak či onak, nyní již vlastně skládám pro sebe jeden osobní horský rekord za druhým. I kdybych se měl již nyní otočit, tak určitě veškerá snaha za to vše co jsem viděl určitě stála a nebudu zklamán, když bych se musel otočit. Zatím jsem vším kolem sebe „omámen“, zažívám něco co jsem zatím v turistice nikdy nezažil. Sám se tak bavím se sebou, s horami i s jakýmsi tichem, které je v určitém ohledu děsivě tiché a v druhém naopak i sebeslabší poryv větru děsivě hlučný. Jakýsi zvláštní hlas hor, které mi radí, napovídají i varují zároveň. Kdybych mohl a měl ten čas, tak sednu a kochám se a kochám, někdo by snad řekl, že i medituji… Cítím v sobě určité, těžko popsatelné chvění i zcela odevzdaný klid. Okolní prudké svahy mě naplňují úctou, obdivem i strachem zároveň.
Pokouším se stoupat dále nahoru, ale ač již od chaty mám na nohou nesmeky a drží dobře, tak si zatím v pozadí pohrává myšlenka, jestli je rozumné pokračovat, když chybí další jistota a to opora v ruce. Sníh je někde ve formě velmi pevného ledu a někdy vypadá trochu měkčí. Vidím „fleky“, které jsou už spíš jen ledem než sněhem. Hroty nesmeků se zapichují jen do relativně malé hloubky, pokud stoupnu na něco co již vypadá jako měkčí sníh, tak je situace lepší jen o trochu. Nohy musím pro nejlepší „přilnavost“ držet ve vcelku nepřirozeném a nepohodlném úhlu. Pokud chci mít jistější pozici, musím si nohou „vysekávat“ bezpečnější „otisk boty“. Terén by byl v létě snadný, ale nyní se začíná z hloubi mysli vkrádat znepokojující představa, jak bych zastavil „skluz“, kdyby hroty podklouzly. Na jednu stranu bych to možná ještě ukočíroval, ale na druhé by mě asi čekal „přívětivý“ sráz. To jaký by byl poznám za pár hodin, při cestě k zamrzlému vodopádu Skok.
Radši nedomýšlet…
Nechci se ovšem vzdát úplně lehce. Udělám deset kroků a vydýchávám se. Vzpomínám si na prudká stoupání ke krásným mrazovým srubům nedaleko hranice NPR Mazák v Beskydech. Tam byl ovšem sníh mnohem měkčí a nesmeky jsem tehdy neměl. Stoupání dalo neskutečně zabrat a ač je místo velice kouzelné, tak si tuto „rozcvičku“ dopřeji jen párkrát do roka. No nic, zpět do Tater.
Přibližuji se k balvanu, který považuji pro ten okamžik jako cíl, místo jakési jistoty v nejistém zledovatělém sněhu. Pochopitelně není tomu tak. V létě by bylo, ale v zimě ne. Povrch kamene, který v létě bývá tou největší jistotou, je nyní pokrytý tlustou vrstvou neskutečně pevného ledu. Po několika neúspěšných pokusech jej bezpečně obejít a pohledu na větší ledovou plochu výš, kde kloužou ruce a párkrát i boty s nesmeky je pro mě jasným znamením, že povel k ústupu je pro dnešek to nejrozumnější co mohu udělat.
Těžce se loučím s představou že jsem od vrcholu třeba jen třista, dvěstě, sto, možná jen padesát metrů a musím se otočit. Přemítám nad tím možná tak pět, deset minut, ale nakonec se přesvědčuji k sestupu. Z něj mám možná ještě větší strach než s postupu nahoru. Jak mě budou nové nesmeky „držet“ při pohybu dolů? Vidím, že prudkost svahu je mnohem větší než jsem si při výstupu vůbec připouštěl. Chatu pod Soliskom mám tak hluboko pod sebou až se mi z toho točí hlava. Nebo že by to bylo z příliš čistého vzduchu?
Je mi jasné, že nyní mám před sebou (nebo spíš pod sebou) nejobtížnější část celého výletu. Pozornost budu moci zmírnit až u ní. Až u ní si budu moci říci, že to nejhorší a nejnebezpečnější mám za sebou. Snažím si dávat pozor, abych se příliš nepřiblížil skalnímu srázu do Mlynické doliny po mé levé straně. Nejradši bych byl už u chaty, ale musím být do té doby značně obezřetný a poprvé s nesmeky musím sestupovat tak, že si musím vysekávat stupy. Při pohybu dolů! Kdybych měl ten den po ruce cepíny, tak bych mohl bezpečně stoupat nahoru i dolů. Nyní jsem si ale musel dávat velice pozor. Chtěl bych svah seběhnout, ale to je to poslední rozumné. Pokud by mě nohy podklouzly, tak bych se zastavil kdoví kde…
I přes to další davy mířily nahoru. Já si pro tenkráte musím přiznat, že Predné Solisko si do seznamu dneska nedám, ani nepřekonám výškový rekord, kterým je zatím Chopok.
https://www.turistika.cz/mista/chopok--4/detail
https://www.turistika.cz/mista/chopok--5/detail
Když tento kritický úsek konečně sejdu, tak teprve nyní si začne (a spíš ještě s několikahodinovým či několikadenním zpožděním) mozek z tohoto neskutečně krásného i trochu dobrodružného výletu ukládat ty nejzajímavější okamžiky. A nebylo jich málo…
Ani by mě nenapadlo, že se dostanu skoro pod vrchol tohoto VELEKOPCE. Na místo, kde jsem si dole říkal, že mě nikdo nedostane. Dalším překvapením je, když volám domů a podívám se na čas. Hádal bych, že může být kolem půl jedné odpoledne. Podívám se na mobil a mám pocit, že se asi zastavil čas, mobil zresetoval, vymazal čas nebo něco podobného. Ukazují totiž teprve kolem půl desáté dopoledne. Když domů oznamuji kde jsem, tak mi nejprve nechtějí věřit. Je neděle a já byl minulý den ještě na VŠB, na mineralogické burze.
Nyní mohu „honosně“ prohlásit, že jsem si jen tak „odskočil“ do Tater na výlet… :-)
Upřimně řečeno ani já sám ještě nevěřím tomu, že jsem po třiceti letech ve Vysokých Tatrách a dokonce si mohu poprvé v životě do poznámek napsat – VYSOKOHORSKÝ VÝLET. Že bych se tímto okamžikem alespoň na chvíli stal vysokohorským turistou (VHT)? Je to krásný pocit úplného uvolnění se od „malicherných“ problémů běžného života. Tento výlet si budu ještě dlouho v mysli „zpracovávat“. Teprve teď začínám v plné síle vnímat nepopsatelné kouzlo velehor. To zatím netuším, že za pár týdnů mi tato hory připraví skutečný „křest ohněm“, ale i na něj s odstupem času s láskou vzpomínám. Na druhou stranu přípravy na výlety těmito velehorami v sobě zahrnují i pocit jakési větší nervozity, obav a někdy i pocitu strachu co mě asi na nich může čekat a na co všechno bych se měl připravit. Něco jako když jsem se připravoval na nějaký dobrodružný výlet do neznámé, tajemné jeskyně. Budu se muset smířit s přijmutím určité, ne malé míry rizika na které jsem nebyl z Beskyd nebo Jeseníků zvyklý – snad jen, když jsem se začal pohybovat kolem skal.
Nejsem zastáncem adrenalinu a do hor chodím pro krásu přírody a ne abych sobě nebo někomu jinému ukazoval, že nemám strach. Strach je kamarád, který člověku pomůže od velkých problémů.
V Tatrách si budu muset zvyknout na to, že bude často třeba být ochoten na dlouhé hodiny akceptovat nemalou míru rizika a to především pádu. A na to nevím jestli jsem zcela úplně připraven. Pokud to nepřijmu, tak si asi budu muset nechat Tatry zajít.
A to se lépe říká než dělá. Ony totiž s každým krokem a s každým nevšedním zážitkem či výhledem dokáží velice nenápadně, ale o to silněji „vlézt pod kůži“. Pokud se člověk v prvních okamžicích někde pěkně „nevymázne“, tak si ho Tatry nepochybně tak „ochočí“, že již nikdy nebude chtít odejít. Mám takové vážné obavy, že to u mě pomalu, ale jistě nastává. Teď jen abych měl dost odvahy, síly a zdravého rozumu, abych nedělal zásadní chyby a Tatry mě k sobě pustily. A také aby mě dovolily bezpečně odejít…
První díl výletu nějak nabobtnal, ale zážitek to byl obrovský, že jej těžko dokáži popsat nebo vyjádřit fotkami. Další díl bude pokračováním cesty k vodopádu Skok.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opatrné seznámení se s Tatrami, aneb po třech desítkách let opět ve velehorách - část I, PREDNÉ SOLISKO.
