Město na laguně - Benátky

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Za kulturou

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Doporučuji využít nabídku cestovní kanceláře. Pokud pojedete "na vlastní pěst" doporučuji pořídit si navigaci.

Za čím jedeme?

Benátky (italsky Venezia)je hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Je to ostrovní město. Jeho historické jádro se nachází na mělké laguně, novější části města pak byly vybudovány na rozsáhlém břehu. Ve dnech zvaných „acqua alta“ (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm. Kdysi středisko sklářství a obchodní velmoc. Benátky mají podstatný historický, kulturní, společenský i administrativní význam. Ve středověku byly centrem Benátské republiky, dnes jsou středem své oblasti, probíhá tu bohatý kulturní život. Nachází se zde velký přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Od roku 1987 jsou Benátky jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO. Město žije převážně z turistického ruchu.Každý rok je navštíví přibližně 12 milionů turistů z celého světa. Důležitou roli přitom hraje Biennale di Venezia, prestižní přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce. Od roku 1932 se začal pořádat první „Mezinárodní filmový festival“. V roce 1949 tu poprvé pro hlavní cenu použili název „Lev sv. Marka“, (o tři roky později se této ceně začalo říkat – a říká dosud „Zlatý lev sv. Marka“, vedle ní se tu také pokaždé uděluje i několik „Stříbrných lvů sv. Marka“. Ve městě sídlí benátský patriarcha.

Vznik a vzestup Benátek

Počátky Benátek spadají do období stěhování národů, název Venezia snad podle kmene Venetů, který se v této oblasti usadil, možná i podle pozdravu /veni éci'a/ od toho vznikl název, kdy barbary ohrožené obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené údajně r. 421) se postupně vyvinulo sebevědomé město, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale orientující se výhodně na obchod s Orientem. Ten Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak obratnou diplomacií, těžící i z nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem – prvně zmíněným k roku 679) a s ohromným vlivem ve východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami.

Středověk a vrchol benátské moci, výtvarné umění

Už ve středověku se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav (dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini atd.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo též významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V. Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V. Scamozzi, Jacopo Sansovino, A. Palladio. Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (F. Guardi). A nelze přitom zapomínat ani na tradici benátského divadla – z Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudebník Antonio Vivaldi.

Významnou roli v životě města hrály tzv. scuoly, což nebyly školy v obvyklém smyslu, ale vlivné cechovní korporace s vlastními financemi, budovami a potřebou reprezentace.

Úpadek Benátek

Od sklonku 16. století však benátská moc upadla, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku neustálé turecké expanze, a definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797 (načas předány Rakousku, ale po bitvě u Slavkova byly Benátky opět francouzské).

Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani revolučních událostí let 1814–49. Bezohledným ostřelováním města tehdy „nastolil pořádek“ slavný český maršál Jan Radecký z Radče.