Loading...
San Salvador je jedním z benátských renesančně-barokních kostelů, nacházejících se v centru města. Jeho bohatě zdobená fasáda přitom vůbec nenapovídá, že se jedná o jednu z vůbec nejstarších sakrálních staveb ve městě na laguně. První kostel byl totiž na tomto místě postaven již v průběhu 7. století. Kostel Nejsvětějšího Spasitele pak byl v I. první polovině 12. století přestavěn, aby do něj roku 1267 uložili relikvie sv. Teodora, prvního patrona Benátek.
Stavba dnešního kostela byla zahájena v roce 1507, a to podle plánů architekta Giorgia Spaventa a sochaře Tullia Lombarda. Druhý jmenovaný také stavbu sám vedl až do roku 1532, kdy jej vystřídal Jacopo Sansovino z Florencie. Podle historických dokumentů byla apsida dokončena v roce 1520, chór v roce 1530 a boční portál roku 1532. Hlavní oltář dokončil sochař a architekt Guglielmo dei Grigi v roce 1534 … a to bylo na dlouhý čas vše. Barokní průčelí architekta Giuseppe Sardiho totiž vzniklo teprve v letech 1649 až 1663, stejně jako jeho sochařská výzdoba, která je dílem sochaře Bernarda Falconeho.
San Salvador je většinou označován za pozoruhodný příklad vrcholně renesanční architektury, která čerpá především z tradice benátských tvarů. Tři velké kopule za sebou dávají vzniknout podélnému vnitřnímu prostoru, jehož každá část spočívá na čtyřech sloupech.
Benátský kostel Nejsvětějšího Spasitele je trojlodním chrámem s tříapsidovým závěrem, který byl postaven na půdorysu latinského kříže. Jeho venkovní podobu charakterizuje bohatě zdobené symetrické průčelí, které je směrované do náměstíčka Campo San Salvatore a které pilastry s korintskými hlavicemi člení do tří vertikálních polí. Vrchol průčelí tvoří tympanon se sochou Spasitele.
Nejvýznamnější částí tohoto kostela je ovšem jeho interiérová výzdoba; vykládanou podlahou počínaje a mramorovým pomníkem papeže Pia X. od Antonia Baggia u vchodu konče. Většina turistů sem ale míří za díly velkých malířů. Vidět zde můžeme např. Madonu s Ježíškem a světci od Jacopa Palmy ml. nebo Proměnění Páně a Kristovo Zmrtvýchvstání od Tizianova staršího bratra Francesca Vecelliho. Sám velký Tizian sem přispěl velkorozměrnou olejomalbou Zvěstování a oltářním Proměněním Páně z roku 1560.
Pozoruhodný je jistě - ve výklenku pravé postranní lodi umístěný - monumentální sloupový náhrobek benátského dóžete a velkého mecenáše umění Francesca Veniera, který v letech 1555 až 1561 vytvořil Jacopo Sansovino a který zdobí reliéf Piety ve výklenku nad sarkofágem s postavou dóžete a alegorickými sochami Naděje a Milosrdenství. Mramorový hlavní oltář v centrální apsidě je dílem bergamského sochaře a architekta Guglielma dei Grigiho z roku 1534, který je také autorem skulptury Krista Spasitele na vrcholu oltáře. Součástí hlavního oltáře je také gotický retábl z pozlaceného stříbra, který pochází z poloviny 14. století a je znám jako Pala d´Argento (bývá ovšem odhalován jen od 3. do 15. srpna, tedy ve svátek Proměnění Páně).
Za pozornost jistě stojí také apsidová Večeře v Emauzích z Belliniho školy, Utrpení sv. Teodora od Bonifacia Veroneseho, v pravém transeptu se nacházející náhrobek rodiny Cornari od Bernardina Contina nebo velkolepý mramorový oltář Panny Marie Růžencové od Girolama Campagny.
Skleněnou deskou v podlaze před hlavním oltářem lze spatřit staré pohřební komory pod kostelem.
Chrámová zvonice pochází z 12. století, ale její zakončení ve stylu 15. století vzniklo až na samém konci 19. století.