Zaniklý zámek v Sadové

V Sádové, dnes nazývané prostě jen Sadová, která je známá především díky bitvě prusko-rakouské války v roce 1866, existovala tvrz již odedávna. Nikdo neví, kdy byla přesně založena, ale od 15. století až do bitvy na Bílé hoře zde seděli Sadovští ze Sloupna (v roce 1448 Petr Sádovský ze Sloupna), kteří se zúčastnili stavovského povstání, takže jim byly všechny jejich statky královskou komorou zabrány a prodány roku 1623 Albrechtovi z Valdštejna, který je ještě v témže roce postoupil Magdaleně Trčkové z Lípy. Když byl její syn Adam Erdman zavražděn v Chebu společně s Albrechtem z Valdštejna, připadla Sadová Matyáši Gallasovi. Roku 1646 seděl na Sadové Václav Macák z Ottenburku. Sňatkem jeho vdovy Marie za Jana Arnošta Schaffgotsche se dostala Sadová do rukou tohoto rodu, který však o ni později přišel díky svým dluhům.

Původní tvrz zanikla někdy v období třicetileté války, protože již dávno předtím ji její vlastníci opustili a sídlili raději v Kunčicích. Teprve Jan Arnošt hrabě Schaffgotsch se do Sadové zamiloval a na místě původní tvrze postavil po roce 1656 novou jednopatrovou budovu, v níž byly v přízemí i v patře 4 pokoje, 2 komory, 1 komůrka, 1 kuchyň a chodby po celé délce budovy, dole pak 2 sklepy a při kuchyni špížník (spižírna). Říkalo se jí sice "nová tvrz",ale mezi lidem byla nazývána jako "zámek". Vedle zámku byl navíc na jedné postaven kamenný špýchar, na druhé dřevěné konírny pro 50 koní a kůlny na kočáry, vedle nichž byly situovány byty pro čeládku. Zpředu ze zahrádky bylo ještě obydlí důchodenského písaře a obročního, vedle jedno kamenné vězení pro těžké zločince a druhé dřevěné pro trestání neposlušných a vzpurných poddaných.

Jan Arnošt Schaffgotsch zemřel 27. prosince 1695 v Sobětuši ve věku 72 let a protože neměl přímého dědice, připadl majetek jeho synovci Janu Arnoštu Antonínu Schaffgotschovi, jenž se později oženil s Marií Alžbětou, rozenou hraběnkou z Valdštejna. Netrvalo dlouho a manželé Schaffgotschovi si zvolili Sadovou za své sídlo. Takřka všechny významné rodinné události se odehrávaly zde, ať již šlo třeba o narození syna Václava Arnošta Bertholda 17. srpna 1701, nebo svatbu dcery Marie Barbory s Františkem Gothardem Schaffgotschem 4. února 1736. Nakonec se oba rozhodli, když se jejich sídlu říká "zámek", že se dají do vybudování skutečného zámku, jehož stavba pokračovala velmi rychle, že již 5. července 1728 došlo k vysvěcení zámecké kaple, a to na počest „Povýšení sv. Kříže“ samotným královéhradeckým biskupem Msgr. Václavem Františkem Karlem, svobodným pánem z Košína.

Hlavní budova zámku, který byl tehdy snad nejvelkolepějším v celém kraji, byla dvoupatrová o 9 oknech v průčelí každého patra a byla pokryta valbovou střechou s věžičkou. K ní z každé strany těsně přiléhalo jednopatrové křídlo o vratech a 2 oknech v přízemí a o 3 oknech v 1. poschodí. K těmto křídlům těsně přiléhala z každé strany třípatrová věž o 2 oknech v každém patře. K hlavní budově byly přistavěny opodál zámecké budovy pro úřednictvo a služebnictvo. Půvabu tohoto areálu dodávaly velké a ozdobné zahrady s pomerančovnou a fíkovnou, které směrem na jih a východ přecházely v okouzlující anglický park, který byl oživován rybníčkem a 2 rameny říčky Bystřice, u nichž se nacházela panská bažantnice. K tomu dodejme jako zajímavost, že zdejším zahradníkem byl Matěj Smetana, praděd našeho hudebního velikána Bedřicha Smetany, který se roku 1731 odstěhoval do Dohalic, aby zde na přání Marie Alžběty hraběnky Schaffgotschové dal do pořádku zahradu při jejím zděděném sídle.

Jan Arnošt Schaffgotsch mladší nebyl dobrý hospodář a nadělal velké dluhy, jež nedokázal splácet, a tak bylo celé svěřenecké panství prodáno v roce 1788 Tobiáši, svobodnému pánu z Gränzensteinu a jeho manželce Johanně, rozené Moravcové z Ostrova. Vyšlo je tehdy na 240 000 zlatých. Celé sádovské panství vydrželo v rukou této rodiny 41 let, protože roku 1829 Vincenc, svobodný pán z Gränzensteinu prodal tyto majetky za 615 000 zlatých hrabatům z Harrachů, kteří sem okamžitě přesunuli vrchní hospodářské úřady ze Stěžer.

Zámek nakonec vyhořel 6. října 1844 za Františka Antonína hraběte Harracha a nebyl již více obnoven, protože panstvo si vyhlédlo již předtím pro svoje sídlo jiné místo – Hrádek u Nechanic. Netrvalo dlouho a ze spáleniště se stal ovocný sad, park byl proměněn v pole, bažantnice v luka (obora zrušena v roce 1834, bažantnice roku 1862) a ze vší té krásy zbyl jen tzv. „Žabař“, pískovcová socha, u jejichž nohou je vytesána žába. Další trojice soch odsud se zachránila přenesením jinam - do Mokrovous, Lubna a Třesovic. Ostatní nejspíše zanikly, případně byly též někam přestěhovány, ale na jejich původ se časem zapomnělo, takže se neví, že pocházejí právě odsud. Jak se vyvíjel bývalý zámecký areál, tak to můžeme zjistit pouhým porovnáním indikační skici stabilního katastru z roku 1841 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD375018410) a jeho reambulace z roku 1874 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_7047_4). Nedlouho po požáru se začaly rojit různé pověsti o tom, co ve skutečnosti stálo za tímto neštěstím, což bylo zmíněno např. i zde: https://medium.seznam.cz/clanek/jiri-zeman-tajemstvi-zanikleho-zamku-v-sadove-u-hradce-kralove-12310.

Zaniklý zámek v Sadové na mapě