Zaniklý cukrovar hraběte Harracha v Sadové

Harrachův cukrovar v Sadové stojící na katastru Dohalic byl založen v letech 1862-1863 Františkem Arnoštem hrabětem z Harrachů a Ferdinandem Urbánkem (19. května 1821 Kroměříž - 27. října 1887 Praha-Podolí), jenž po kampani roku 1868 ze společenstva vystoupil a v roce 1872 byla firma zapsána do rejstříku česky - Cukrovar hraběte Harracha v Sádové, jehož prokuristou byl Jan hrabě Harrach. Do té doby byl závod veden pouze pod německým pojmenováním – Gräflich Harrach'sche Zuckerfabrik in Sadowa. Roku 1890 byla vymazána z rejstříku společnost „Cukrovar hraběte Harracha v Sadové, František Arnošt hrabě Harrach“ a zapsána nová firma „Cukrovar hraběte Harracha v Sadové, Jan hrabě Harrach“, avšak továrna prošla později ještě dalšími změnami svého pojmenování, což je vidět z toho, že např. v roce 1920 se z něm. názvu Erlaucht Graf Harrach'sche Zuckerfabrik in Sadová (čes. Cukrovar Osvícenosti hraběte Harracha v Sádové) stal hlavní český název Harrachův cukrovar v Sádové (něm. Harrachsche Zuckerfabrik in Sadová).

Jeho rozsah můžeme vidět v reambulaci stabilního katastru z roku 1875 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_1282_1) a jak vypadala tato místa předtím, to nám přináší indikační skica stabilního katastru z roku 1841 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD100018410). Již během první kampaně zpracoval 38 560 q řepy a denní výkon obnášel 300 centů. Původně byl zařízen lisy od pražské strojírny Daněk a spol. Pracováno bylo tzv. systémem lisovacím, kdy se řepa rozstrouhávala na kaši a z ní se lisem vymačkávala šťáva. Později se přešlo na získávání šťávy vyluhováním ze řízků. Rekonstrukci na difuzi v roce 1871 provedla rovněž společnost Daněk a spol. v Praze. Další změny a rozšíření závodu prováděla firma Märky, Bromovský & Schulz v Hradci Králové. Do kampaně v letech 1872/1873 se vyrábělo výhradně konzumní zboží, v následujícím období převážně jen surovina. Ta se začala výhradně vyrábět od kampaně v letech 1888/1889.

Veškeré budovy areálu nosily jednotné čp. 49 a byly mnohokrát opravovány a přestavovány – v letech 1871-1872, 1882-1883, 1883-1884, 1886-1887, 1888-1889, 1889-1890, 1895-1896, 1900-1901, 1904-1905, 1905-1906, 1907-1908, 1913-1914, 1914 1915 a naposledy roku 1922, kdy byly vybudovány splavné kanály a velké řepné kolo nákladem okolo 1 000 000 Kč. Své zastoupení a komisionářský obchod byl od počátku svěřen Živnostenské bance pro Čechy a Moravu v Praze, zatímco mnohá konkurence využívala německé bankovní ústavy, ať již veřejně, či skrytě. Samozřejmostí byla účast na různých přehlídkách a výstavách, zejména na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, kde vystavoval jako „Hors concours“ (bez nároku na cenu či jakékoliv jiné ocenění), protože hrabě Harrach byl členem generální poroty. Řediteli závodu byli: Josef Pfleger (1862-1868), Jan Zapotil (1868-1874), František Kramář (1874-1881) a od roku 1881 Karel Záběhlický, za něhož měl cukrovar v roce 1890 220 dělníků a 40 žen a byl vybaven 10 parními kotli o topící ploše 701 m2, stejné množství bylo parních strojů o 123 koňských silách a 7 odpařovacích a svařovacích přístrojů o topící ploše 1 095 m2.

Počátkem 20. let 20. století cukrovar, který se rozkládal na ploše 1 ha, 94 arů a 83 m2 a k tomu vlastnil dalších 25 ha 7 arů půdy, zaměstnával 5 technických úředníků, 4 administrativní úředníky, 13 zřízenců, 9 řemeslníků, 12 kvalifikovaných dělníků a 30 stálých dělníků, přičemž tento počet během kampaně vzorostl až na 300 dělníků. V cukrovaru se zpracovalo denně 5 000 q řepy a vyrobilo podle množství a cukernatosti řepy od 13 908 q (kampaň v letech 1917/1918) do 54 634 q (kampaň v letech 1905/1906) surového cukru. Od počátku 20. let 20. století byl svěřen komisionářský prodej cukru Živnostenské bance.

Nedlouho poté však přišla krize, protože rolnictvo začalo při kampani v letech 1922-1923 dodávat cukrovku do svého, koupí získaného cukrovaru v Předměřicích nad Labem, když se předtím marně snažilo koupit sadovský cukrovar. Roku 1922 zemřel rovněž technický asistent Ing. Jan Měřička. V roce 1923 se navíc stala všeobecným překvapením výpověď daná majitelem závodu Otto Harrachem několika úředníkům a zřízencům na půl roku. Později byla výpověď rozšířena na všechny zaměstnance cukrovaru. Její důvod a účel bych tehdy všem nejasným, ale zrušení cukrovaru bylo tím pádem jen otázkou času. Stalo se to jen o rok později a v roce 1925 byl cukrovar v likvidaci zakoupen Rolnickým cukrovarem v Předměřicích nad Labem.

Tato událost podstatně ovlivnila život obce i celého nechanického okresu, což dosvědčuje článek v Národních listech z 14. července 1925, v němž se píše: „-Z Nechanic. Okres nechanický pomalu vymírá. V poslední době zrušen byl cukrovar velkostatkáře Otty Harracha v Sadové, který dle hradecké Osvěty Lidu na obecních a okresních přirážkách zaplatil ročně ca 260.000 Kč. Dnes je o tento příjem ochuzena obec Dohalice a okres nechanický a teprve při sdělávání rozpočtu na r. 1926 pocítí ztrátu, kterou zrušením cukrovaru utrpěly. Pro obec i okres bude to znamenati zvýšení přirážek a obec Dohalice bude tedy bita dvakrát. Poplatníci obce i okresu budou naříkati, ale zavinili vše sami. Zejména to zavinil starosta okresu nechanického p. F. Šaroun, příslušník strany republikánské, který prohlásil, že zrušení cukrovaru Sadovského, největšího to poplatníka okresu, je „životní otázkou celého kraje.“ Předseda okresní správní komise p. Šaroun hájil sice jako příslušník politické strany zájem rolnického cukrovaru v Předměřicích, ale těmto zájmům stranickým obětoval úplně zájem celého okresu, který bude muset tuto politiku zaplatiti značně zvýšenými přirážkami. To ucítí poplatnictvo r. 1926, až bude uhražovati schodky okresního rozpočtu. Ať pak nenaříká na ministra financí, ale na svého okr. starostu, jehož čin i v řadách rozumných a prozíravých republikánů vyvolal značné roztrpčení.“

Roku 1925 se začalo s bouráním jam a splavných kanálů, neboť tyto věci nebyly již potřeba. Rovněž došlo k odvezení a rozprodeji strojního zařízení. Bylo totiž rozhodnuto, že se ze závodu částečně stane skladiště sdružených cukrovarů. O rok později předměřický cukrovar zažádal o hostinskou a výčepnickou koncesi v místnostech bývalé kantiny. Obecní zastupitelstvo však 12 hlasy zamítlo doporučení žádosti. V roce 1927 odešli takřka všichni bývalí zaměstnanci cukrovaru, strojmistr Josef Pacák do Kutné Hory, adjunkt Ing. Josef Šrámek do Předměřic nad Labem, zámečník Josef Stránský do Kutné Hory atd. Tovární budovy byly postupně bourány a cihly z nich prodávány po celém okolí, čímž areál roku 1929 zanikl a z cukrovaru nezbylo nic, pouze malý hřbitůvek z války roku 1866, jenž byl v blízkosti cukrovaru svého času zřízen.