Sadová

Tato lokalita byla osídlena již v pravěku, např. v roce 1926 byl nalezen ve zdejší cihelně kus kamenného mlýnku s otvorem z doby hradištní. Broušené industrie z neolitu byly objeveny naopak v letech 1995-1996. Původně se ves nazývala jako Sádová či dokonce Sadoví (roku 1241 Zadowi, v roce 1390 Sadowy, v letech 1497 a 1519 Sadoví, roku 1524 Sadovie, v roce 1553 Sadowi, roku 1654 Sadowy, v roce 1713 Sadow, roku 1835 Sadowa, v roce 1854 Sadoví a roku 1893 Sadová). O původu tohoto názvu hovoří Antonín Profous toto: „Prvotní jméno této vsi bylo Sadovie > Sadoví, jež vzniklo ze stejného kolektiva ve významu Pflanzung, na př. všecko tvé sadoví (arbores) i obilí země tvé rez zahubí, z bible Olomouc. z r. 1417 Kott III, 248. Toto kolekt. Časem zaniklo a naše MJ. se přiklonilo k obecnému adj. sadový a dostalo podobu Sadová, t. ves.“

Původně měla Sadová náležet benediktinskému klášteru panen u sv. Jiří na Pražském hradě, od něhož se dostala majitelům Miletína. První zmínka o Sadové totiž pochází z roku 1241, kdy Domoslava, vdova po Zbraslavu, synu Vchýnovu, sídlem na hradě Miletíně, darovala Miletín i se Sadovou řádu německých rytířů v Hradci Králové, což v témže roce stvrdil král Václav I. Koncem 14. století se stala Sadová zemanským statkem, jejímž držitelem byl Sobek, který zemřel v roce 1390. O 8 let později měla stávat v Sadové kaple Pozdvižení sv. Kříže. Poté měla Sadová opět náležet benediktinskému klášteru panen u sv. Jiří na Pražském hradě, o čemž je zmínka v listině Anežky Přemyslovny, abatyše tohoto kláštera. Tomu patřila Sadová do roku 1420. V roce 1448 tu seděl Petr ze Sloupna se svou manželkou Machnou z Libně. Ti se stali zakladateli vladyckého rodu Sadovských ze Sloupna. Po něm byl majitelem Sadové Václav Sadovský ze Sloupna, rytíř na Sadové, Kunčicích, Trnavě a Zvíkově, který zemřel roku 1483 a zanechal po sobě trojici nezletilých synů: Adama (* 1473), Jiřího († 1546) a Mikuláše († 1530). Po otcově smrti administroval tyto statky jeho bratr Jan Sadovský ze Sloupna, jenž zemřel kolem roku 1497. Po dosažení zletilosti se výše zmínění bratři rozdělili o otcovo jmění, přičemž tvrz, dvůr a ves Sadová připadla Adamovi, který tu seděl se svou manželkou Evou z Dobřenic a zemřel v roce 1552. O rok později došlo k dělení jeho majetku a tvrz, dvůr a ves Sadovou se Lhotou pod Stračovem a Klenicí obdržel syn Petr, jenž zemřel již roku 1562 a poněvadž jeho syn Adam zesnul po roce 1576 bez dědiců, dostal Sadovou Jan Sadovský ze Sloupna. Ten zemřel roku 1594 a Sadovou se Žíželevsí a Rozběřicemi odkázal jako nápadní statek rodinný svému strýci a synu Bohuslava Václavovi, který skonal již v roce 1598. Po něm držel Sadovou Jiřík Sadovský ze Sloupna, jenž o ni přišel za svoji účast ve stavovském povstání. Králem zkonfiskovaný majetek koupil roku 1623 Albrecht z Valdštejna, aby o rok později Sadovou vyměnil za panství Kopidlno se svojí švagrovou Marií Magdalenou Trčkovou z Lípy a na Světlé, Ledči, Opočně, Smiřicích a Konicích, rozené Lobkovicové, čímž se Sadová dostala ke smiřickému panství. Po zavraždění Adama Erdmana Trčky spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu v roce 1634 zkonfiskoval císař Ferdinand II. Sadovou a věnoval ji generálu Matyáši hraběti z Gallasu. Roku 1646 seděl na Sadové Václav Macák z Ottenburka. Marie, vdova po něm, se provdala za Jana Arnošta Schaffgotsche, hraběte z Kynastu a Greifensteinu, čímž se Sadová dostala do vlastnictví tohoto rodu, který jí vládl do roku 1788. Během třicetileté války byla Sadová vyrabována a zničena, protože ještě při konfiskaci v roce 1623 byla připomínána v Sadové tvrz, ale již roku 1650 z ní zbyly pouhé holé zdi. Na jejím místě postavil Jan Arnošt Schaffgotsch jednopatrovou budovu, která byla nazývaná také tvrzí. Po celé délce měla chodby, z nichž se vcházelo do pokojů, komor a kuchyní. V přízemí i v patře byly 4 pokoje, 2 komory, komůrka, kuchyň se spížníkem a dole byly 2 sklepy. Majitel tento objekt nazýval novou tvrzí, ale mezi lidmi se ujal pojem zámek. Vedle zámku pak na jedné straně postavil v roce 1660 kamenný špýchar a na druhé straně dřevěné konírny pro 50 koní, kde však vedle kůlny na kočáry byly rovněž byty pro čeládku, zpředu ze zahrady obydlí důchodenského a obročního písaře, vedle něho 1 kamenné a 1 dřevěné vězení „pro trest lidu neposlušného“. Roku 1651 bylo v Sadové 5 hospodářů, 1 mlynář a 1 podruhyně, celkem 21 osob, vesměs nekatolíků. O 3 roky později byli v Sadové 3 chalupníci a 2 zahradníci. Když později ves, kde bylo 5 chalupníků, 4 baráčníci, mlýn a krčma, vyhořela, skoupila vrchnost spáleniště a na jejich místě vybudoval dvůr. V první hlavní budově byla ratejna s velkou klenutou kuchyní a komorou, dále vinopalna o 3 kotlích se vším příslušenstvím, pekárna pro panskou potřebu a prostranné kravíny pro 40 kusů dobytka. Ve druhé části dvora byly umístěny maštale pro potahy a „koně oficírské“, řezárna a dílna pro šafáře a za ní ve zvláštním dvorečku chlívky pro vepře. Vzadu byla velká kůlna. Třetí část dvora tvořily dřevěné stodoly. Za dvorem pod rybníkem, u něhož stál mlýn, byla zřízena sádka o 8 hrázích a při nich chaloupka pro panského rybáře. Navíc tu byla na blízku panská kovárna a dílna panského sedláře. Proti zámku stál nově postavený kamenný pivovar s obydlím sládka a vedle něj zděná hospodářská kancelář s byty pro úředníky z roku 1680. Pro ně měl být vystavěn rovněž tzv. „štoček“, který však nebyl dokončen. Výsadní krčma byla v roce 1639 prodána místnímu pekaři Janu Paděrovi. Mlýn o 4 složeních a 3 stoupách stával pod hrází rybníka a zbořen byl po jeho vysušení. Do roku 1720 byl zdejším mlynářem Adam Němec, od roku 1724 Václav Konárovský a v roce 1730 Jan Vlačiha. Před rokem 1713 byl vybudován náhon, též zvaný jako nová řeka. Tehdy zde byly navíc 4 rybníky (Mlejnský Sádovský, Šust, Prostřední Sádovský a Kozinský). Jan Arnošt Antonín hrabě Schaffgotsch spolu se svou manželkou Marií Alžbětou, rozenou hraběnkou z Valdštejna, vystavěli vedle tvrze skutečný zámek s kaplí Povýšení sv. Kříže, jež byla vysvěcena 5. srpna 1728. V roce 1748 byla ves popsána takto: „V té vesnici není žádný robotní lid; toliko mlynář, šenkýř, kovář, myslivec a sádecký se tam vynacházejí. Mlynář a šenkýř užívají role po kontribuci stojící, a z nich ourok platí.“ 25. ledna 1788 zakoupil Sadovou Tobiáš Grätzel z Gränzensteinu a roku 1829 Arnošt hrabě z Harrachu. V rámci sadovského panství zůstala Sadová až do zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního. Kolem roku 1832 byla vystavěna okresní silnice z Nechanic do Cerekvice. V roce 1835 byla zrušena zdejší bažantnice. Tehdy měla Sadová 91 obyvatel a 9 domů. O 3 roky později byly do Sadové přeloženy vrchnostenské úřady, jež sídlily do té doby ve Stračově. Roku 1843 žilo v osadě 89 obyvatel v 8 domech. 6. října 1844 vyhořel zámek.

V roce 1849 se stala Sadová součástí Sovětic, k nimž katastrálně náležela již dávno předtím. Navíc totiž měla kromě panských budov pouze hospodu a mlýn. Roku 1862 byl vystavěn cukrovar. Asi o 2 roky později vyhořela sádka. V roce 1866 byla ves zasažena krvavými boji prusko-rakouské války, protože rakouští vojáci ji hrdinně bránili. Roku 1877 vyhořela stará vinopalna a následně tu byly zřízeny byty. V roce 1879 vyhořela lednice u pivovaru. Roku 1882 bylo zřízeno v Sadové nádraží. Protože stálo částečně na dohalickém katastru obdrželo pojmenování Sadová-Dohalice. V témže roce byla zřízena pošta. 2. března 1883 byla dokončena stavba nové kruhové cihelny. Roku 1900 koupili Harrachové zdejší mlýn. Jeho dosavadní majitel Jindřich Žilka za něj obdržel 90 000 K. Následně byl znovu přestavěn, dána nová turbina a veškeré zařízení. Zřízena tu byla i pekárna. 8. listopadu 1905 vyhořel celý pivovar a část stodol. Pivovar byl znovu postaven a zařízen na var 40 hl. parou. V témže roce byl zřízen nový železný vodovod z Kozinského rybníka s připojením z Prostředního rybníka. 29. března 1909 byla podána žádost zemské školní radě za přeškolení Sadové do Mžan, protože do této obce je mnohem blíže než do Dohaliček. 20. července 1910 byl tento krok potvrzen výměrem zemské školní rady, 7. října 1910 byla ministerstvem kultu a vyučování zamítnuta stížnost místní školní rady v Dohaličkách a 20. ledna 1911 přibyly poprvé děti ze Sadové do Mžan. Z front 1. světové války se nevrátilo přinejmenším 5 místních mužů (Josef Kraus, Zdeněk Kudrna, Otokar Růžička, Jan Tobolka a Josef Vlach).

Roku 1919 byla otevřena zdejší filiálka královéhradeckého Hospodářského družstva pro obilní skladiště. V roce 1921 došlo k elektrifikaci osady. Toho času zde bylo 181 obyvatel a 16 domů. Zároveň byla postavena mostní váha a nákladiště s železniční vlečkou. Roku 1924 byl zrušen cukrovar a v roce 1929 byl rozbořen. 13. července 1924 se zde uskutečnilo veřejné cvičení II. okrsku Sokolské župy Orlické. Roku 1926 bylo vybudováno družstevní skladiště, v němž se začalo plně fungovat po požáru o rok později. Roku 1929 zakoupila mlýn společnost Josef Voženílek, automatické válcové mlýny v Předměřicích nad Labem. V noci na 11. března 1934 bylo vyloupeno rolnické skladiště, což byl častý cíl lupičů, např. roku 1931 bylo vykradeno rovnou třikrát. V roce 1936 bylo vydlážděno prostranství před železničním nákladištěm. Roku 1939 byly vybudovány nové družstevní obytné i skladovací budovy. Za německé okupace nesla obec pojmenování Sadowa. V roce 1945 se usadili i v Sadové němečtí uprchlíci a osadou procházely německé transporty s válečnými zajatci. Téhož roku přešel velkostatek hraběte Jana Harracha pod národní správu. V roce 1946 byl zemědělský majetek rozdělen mezi drobné zemědělce. Lokalita „Rozkoš“ byla rozdělena 63 zájemcům na stavební místa. První dům tu byl vystavěn roku 1947. Regulační plán tohoto místa zhotovil Ing. Rudolf David z Hradce Králové. Cihelna byla přidělena nově ustavenému Cihlářskému družstvu, které 15. července 1946 zahájilo po provedených úpravách výrobu. K 28. únoru 1947 byla definitivně zastavena výroba piva. V letech 1948-1949 bylo veškeré zařízení pivovaru vybouráno, aby zde mohla být zřízena výrobna ovocných vín s moštárnou a konzervárnou. Tento plán však nebyl nakonec realizován. Ze sklepů byla zřízena chladírna používaná od roku 1949 jako sklad sádla. Stáje bývalého velkostatku sloužily nejprve pro výkrmnu prasat a později byly užívány Krajským výkupním podnikem v Hradci Králové jako sklad obilí. V roce 1955 byla v cihelně postavena nová výrobna a Kellerovy sušárny. Roku 1958 bylo na „Rozkoši“ rozšířeno veřejné osvětlení. Na dohalickém katastru bylo rovněž dobudováno obilné silo, zvané jako „Sadovský mrakodrap“. V roce 1959 byl sklad n. p. Masna předán KVP Hradec Králové – výkup ovoce a zeleniny. V září téhož roku byl vybudován vjezd ze státní silnice na „Rozkoš“. V roce 1960 byla dokončena kanalizace. O rok později bylo ustaveno stavební družstvo. Roku 1963 byla dokončena kanalizace na „Rozkoši“. V roce 1973 byl znovuzahájen provoz dámského kadeřnictví a roku 1974 restaurace "U kanonýra Jabůrka". V roce 1977 bylo postaveno dětské hřiště a opravena vodní nádrž, jež prošla rekonstrukcí roku 1973. 1. července 1978 byl uskutečněn 1. ročník dálkového pochodu Po stopách kanonýra Jabůrka. V roce 1980 začala výstavba vodovodu. Od 24. listopadu 1990 je Sadová samostatnou obcí. Roku 1994 proběhla demolice bývalé cihelny. V letech 2010-2011 bylo vybudováno víceúčelové hřiště. V roce 2012 se rozlil Prostřední rybník. V letech 2017-2018 byla vybudována stezka pro pěší a cyklisty. V letech 2019-2020 došlo k výměně oken a zateplení obecního úřadu.

Na pamětihodnosti není Sadová příliš bohatá. Nalezneme tu zejména řadu pomníků z prusko-rakouské války, a to především na vojenském hřbitově proti v roce 1842 vystavěnému hostinci „U kanonýra Jabůrka“ a na hřbitůvku u bývalého cukrovaru, který se však nachází již na dohalickém katastru. Nejvýznamnějšími zdejšími rodáky jsou: František Smetana, otec hudebního skladatele Bedřicha Smetany (26. října 1777 Sadová - 12. června 1857 Nové Město nad Metují), římskokatolický kněz a chrudimský vikář P. Antonín Konopáč (8. prosince 1803 Sadová - 12. února 1873 Svinčany u Choltic) a příslušník čs. zahraniční armády na Západě Bohumil Pikeš (15. června 1913 Sadová, viz https://www.horice.org/pametni-deska-bohumila-pikese/gs-1099). Jako botanik se zapsal do dějin úředník zdejšího cukrovaru a rodák ze Stračova Karel Krčan (1887-1971), ale výrazných osobností pocházelo odsud mnohem víc, jež se zapsaly jak regionálně, tak do celostátního povědomí.