Obilní silo "Sadovský mrakodrap" v Dohalicích

Původně se v těchto místech nacházel cukrovar, který byl zrušen v roce 1924. Následně tu fungovala filiálka Rolnického družstva skladištního a výrobního v Hradci Králové. Právě sem byla situována výstavba 42 m vysokého železobetonového sila o kapacitě 6 000 tun. Jeho plány vznikly v ateliéru architekta Karla Řepy ve Stavoprojektu Pardubice, přičemž odpovědným projektantem byl František Cabicar a vedoucím projektantem Jaroslav Dědič.

Investorem tohoto objektu byla Krajská správa výkupu Hradec Králové a stavba byla realizována v letech 1955-1956 národním podnikem Průmstav Pardubice, přičemž k drobným úpravám plánů došlo ještě ve Státním ústavu pro projektování podniků potravinářského průmyslu, výkupu a vnitřního obchodu Potravinoprojekt. Sama stavba byla v kraji rovněž přelomová, protože na ní byla plně uplatněna komplexní mechanizace s pomocnými stroji, poloautomatická výroba betonu a úplná mechanizace železářských prací.

Do provozu bylo silo, jehož prvním vedoucím se stal Jaroslav Jirsa, odevzdáno 28. srpna 1958, a to jako jakýsi "památník 2. československé pětiletky". Některé práce v něm však byly ukončeny až v roce 1960. Od svého dokončení je tato budova nazývána "Sadovský mrakodrap", i když leží na dohalickém katastru. Není to však nic divného, protože jeho předchůdce - zdejší cukrovar - byl rovněž nazýván jako sadovský, nikoliv dohalický.

Vznikl tak nepřehlédnutelný věžovitý objekt, jehož fasády jsou členěné lizénami a pilastry a na východní a západní straně doplněné prosklenými plochami. Obilí se sem přiváželo do násypného koše, odkud ho kapsové elevátory odvážely do sušárny a odtud poté mířilo do 22 m hlubokých skladovacích komor, jichž zde bylo situováno rovnou 50. Hodinový výkon zdejší sušičky bylo 50 q obilí. Na rozdíl od jiných sil bylo toto již plně mechanizováno a automatizováno a navíc dálkově ovládáno. Celý provoz byl totiž ovládán od řídícího pultu, kde měl dispečer možnost sledovat na světélkujícím schématu veškerý pohyb zrna ve všech sekcích a patrech. Tím bylo k obsluze sila potřeba minimum zaměstnanců a i ti se kolikrát těžce hledali.

Přesto jeho provoz v době žní nestačil při přebírání obilí od JZD. Příkladem mohou být žně v roce 1973, kdy tu stály několikahodinové fronty nákladních uutomobilů a traktorů s valníky, takže někteří zemědělci se nakonec rozhodli, že obilí složí u sebe, aby tu nemuseli zbytečně čekat a zdržovat žně. Aby se zvýšilo příjmové tempo, začali pracovníci výkupu skládat obilí i na volnou plochu před silem, čímž se čekací doba zkrátila.

Problémy se však vyskytovaly již v předchozích letech a vlnou kritiky nešetřily ani tehdejší deníky "Pochodeň" a dokonce i samo "Rudé právo", v němž se 6. srpna 1961 objevilo toto:

"Do obilního sila v Sadové přijel v pátek ráno traktorista JZD Skalička Jan Kadeřábek s nákladem 55 q ječmene. Pracovníci sila změřili vlhkost a řekli: »Kamaráde, má to 16,4 % - a my tu bereme jen obilí s vyšší vlhkostí. Musíš to odvézt do Hradce Králové.«

Tam však traktoristu čekalo další zklamání. Řekli mu: »Vždyť to má vlhkost přes 18 %. To ti nemůžeme vzít, jeď do Sadové...«

Ujel znovu těch dvanáct kilometrů, ale v Sadové mu řekli, že v Hradci mají vadný vlhkoměr a že ten ječmen musí Hradec vzít. Traktorista ovšem nemlčel, řekl na to své a Sadová poslala s ním do Hradce jednoho svého zaměstnance, aby si to vysvětlili...

Vysvětlili si to. Ale není to v době, kdy je každého člověka a stroje třeba, trochu divné jednání?"

Po privatizaci se stalo silo součástí královéhradecké akciové společnosti CEREA. Jako skladiště slouží silo i dnes, přičemž se dochovaly původní předčistící stroje, některé dopravní cesty a centrální ovládací panel. Na závěr ještě dodejme to, že identické silo bylo vybudováno v Ronově nad Doubravou a o tom v Sadové se můžeme dozvědět některé podrobnosti v knize Františka Šrámka "... a stavby stavěly nás" z roku 1989.