Sušárna čekanky čp. 32 v Třesovicích

Počátkem 19. století se na celém Královéhradecku začalo zabydlovat pěstování čekanky. Aby nemusela být na zpracování dovážena jinam, mnohé obce začaly stavět mlýny či alespoň sušárny. Z většiny se jednalo o podniky družstevní, ale nalezli bychom i řadu ryze soukromých závodů, z nichž vzpomeňme to, že již roku 1836 se mlela cikorka v mlýně Františka Grégra v Březhradě a v roce 1850 byla zřízena první továrna na cikorku, a to v Kuklenách v čp. 51. Náležela Adolfu Felfelovi, který sem přišel ze Saské Kamenice a udržel ji v provozu až do 80. let 19. století.

Rovněž v Třesovicích se objevilo několik pokrokových hospodářů, kteří se rozhodli k výstavbě sušárny. Ta byla vystavěna v roce 1894, a to zároveň s místní školou. Spolek, který stál za jejím vznikem, tehdy tvořili: rolník Jan Ryba z čp. 18, rolník Čeněk Ryba z čp. 20, Eduard Ryba z čp. 59, majitel mlýna v Popovicích Josef Bednář, rolník a hostinský v Mokrovousích Václav Marek a rolník ze Sobětuše Antonín Teichman. Celkový náklad na stavbu i její zařízení dosáhl 10 000 zlatých a vzniklá firma, jež jí provozovala nesla název „Jan Ryba a spol., sušárna na čekanku v Třesovicích“, z níž ještě téhož roku vystoupil Josef Bednář, který se odstěhoval do Popovic. Zbylým společníkům se poté říkalo „pateráci“.

Zřízení této sušárny o 6 pecích se žentourovým pohonem znamenalo rozšíření pěstování čekanky, což díky tehdejším cenám a výnosnosti plodiny přinášelo rolníkům nemalé finanční prostředky. Zároveň již zdejší rolníci nemuseli jezdit s čekankou daleko, protože dříve jezdili až do Nového Bydžova a později do sušárny v Mokrovousích, kterou založil v letech 1887-1888 Josef Kučera. Měla 4 pece a cikorka se tu vyráběla rovněž do balíčků. Vyhořela v roce 1907. Zajímavé je, že svého času v ní pracoval jako obchodní zástupce Josef Václav Najman, v letech 1926-1929 ministr železnic a v letech 1935-1937 ministr průmyslu, obchodu a živností.

Zprvu vše vypadalo dobře, ale již 30. července 1896 zasáhlo celé okolí velké krupobití, jež mělo za následek, že pole s čekankou vypadalo jak udupaný mlat. Tehdy byla sklizeň této plodiny opravdu minimální, že nebylo skoro ani co sušit. Další nepěkná událost stihla spolkovou sušárnu 5. února 1900 (uvádí se i rok 1901), kdy vyhořela. Protože tehdy bylo požárů velké množství, bylo hovořeno o tom, že je má někdo na svědomí. Ovšem nepodařilo se nikoho chytit.

Velkým zlomem se stal rok 1907, kdy došlo k ustavení družstevního podniku, jehož ustavující schůze se uskutečnila 10. března 1907 a zapsán do rejstříku společenstev byl zapsán 16. března 1907 jako Rolnické družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin pro Třesovice a okolí, z. s. s r. o. Při založení čítalo družstvo, jehož hlavním činovníkem byl Jan Pišl, 64 členů s 287 podíly po 100 K, prvního roku bylo do sušárny dodáno 1 287 270 kg surové čekanky a vyprodukováno bylo 350 200 kg suchého zboží. Ale již 21. ledna 1908 sušárna vyhořela, takže musela být postavena nová, v níž byl počet pecí navýšen na 10, žentour byl nahražen benzinovým motorem a došlo ke zřízení mlýnského stroje na šrotování. Celkem tak družstvo vynaložilo 20 000 K za zakoupení staré sušárny o 6 pecích v březnu 1907, 27 000 K za přístavbu 4 pecí, 8 000 K za zvláštní domek pro váhu, kancelář, byt strojníka, dílnu a kůlnu a stroje vyšly na 30 000 K, takže úhrnně do ní dalo na 85 000 K, k jejímuž uhrazení přispěla pojistka ve výši 12 986,19 K, bezúročná půjčka ze zemského jubilejního fondu císaře Františka Josefa v obnosu 1 600 K a zemská a státní subvence ve výši 20 750 K. Zbytek musel být hrazen z každoročního výtěžku. V roce 1912 bylo položeno potrubí k vedení vody z řeky do sušárny. 1. dubna 1913 zasáhl sušárnu opět požár, takže musela být adaptována. Roku 1929 v rámci elektrifikace obce přispělo jako budoucí největší spotřebitel elektrické energie na výstavbu rozvodné sítě 22 000 Kč (celkový náklad činil 98 000 Kč). V roce 1935 byly zakoupeny nové sušící lísky a provedena rekonstrukce osvětlení. Družstvo i přes tyto velké investice prosperovalo tak, že k 31. prosinci 1931 ho tvořilo 178 členů se 758 podíly po 100 Kč (z té doby je povzdech, že zemědělec prodává své výrobky oproti předválečné době 6x dráže a kupuje své potřeby 8,5x dráže) a k 31. prosinci 1937 mělo 173 členů se 736 podíly, z nichž 58 bylo z Třesovic, 35 ze Střezetic, 27 z Mokrovous, 16 z Popovic, 9 ze Sobětuše, 13 ze Suché a z Lodína, 10 z Probluze a 2 z Dohalic-Kopanin. V tomto roce se v sušárně zpracovalo 12 678 q čekanky.

Jeho provoz nebyl zastaven ani během německé okupace, i když byl zapsán pod jiným jménem (krajský soud v Hradci Králové ji zapsal 17. října 1941 pod německým zněním: „Landwirtschaftliche Genossenschaft für Verarbeitung und Verkauf landwirtschaftlicher Produkte für Tresowitz und Ungebung, eingetragene Genossenschaft mit beschränkter Haftung“), protože kávovinové náhražky byly tehdy přímo nutností a pěstování čekanky bylo podporováno různými prémiemi, např. v roce 1944 činila 20 K za 1 q a nárok na 4 q jadrných krmiv za 100 q dodané zelené čekanky nebo odpis 1 000 mléčných jednotek za 1 ha osevní plochy čekanky. V té době se zde však již sušila i řepa (od roku 1942), jež byla poté dodávána do Velkonákupní společnosti družstev v Černožicích nad Labem. Výhodou tohoto hospodaření bylo, že řepa se sušila dříve a po jejím vyskladnění se udělalo místo pro čekanku, a tudíž byla sušárna mnohem rentabilnější, než když sloužila pouze pro sušení jedné plodiny. Na kamenném šrotovníku v přízemí se zase šrotovalo obilí. Díky skvělým výsledkům hospodaření byl v roce 1940 vydlážděn dvůr a opraveno strojní zařízení a roku 1942 zřízeny 2 fondy po 50 000 K, a to pro postavení skladiště a pro ztráty na zboží. Zároveň se začalo uvažovat o stavbě skladiště a obnově strojního zařízení, k čemuž kvůli válečné době nedošlo.

Část tohoto plánu byla realizována až po osvobození. Díky kolektivizaci zaniklo v roce 1953 družstvo a sušárna připadla JZD, které v ní začalo sušit i další plodiny. Postupem času však přestala být rentabilní, a tak sloužila spíše ke skladování a později dokonce změnila vlastníka. Roku 1979 došlo k úplatnému převodu skladového objektu a připojeného obytného domu čp. 32 od n. p. VDZ v Černožicích nad Labem, díky němuž se z ní stal depozitář Okresního archivu v Hradci Králové o 3 patrech a půdě, jenž byl upravován a rekonstruován prakticky až do roku 1990, protože stav sušárny byl v době jejího získání přímo příšerný. K jeho kolaudaci došlo o rok později. 25. ledna 1994 odnesla vichřice 1/3 střechy depozitáře. Následujícího dne byla střecha provizorně opravena a 2. února téhož roku došlo ke kompletní opravě. V témže roce byla započata výstavba výtahu a v následujících letech byla pozornost věnována zejména interiéru a jeho vybavení, i když některé práce byly oddalovány (přeložka vody) a mnohé zůstávalo pouze ve stádiu plánů, takže někdy docházelo pouze k drobným úpravám, např. roku 2009 došlo k přestavbě stabilních regálů v přízemí, v roce 2011 byla vyměněna okna na služebním bytě, roku 2018 obdržel dům správce nové číslo popisné, v roce 2020 bylo vyměněno okno ve výtahové šachtě a o rok později ústředna EPS.