Stručný vývoj textilních oborů v Úpici před vznikem továren

Tkalcovství bylo již od dávných dob největším zdrojem příjmů zdejšího obyvatelstva, protože v těchto podhorských oblastech nemělo tolik možností jako v nížině. Výhodou bylo, že se zde dařilo pěstování většiny textilních plodin, zejména však lnu, u jehož pěstování byly především ženy. Na nich spočívala většina prací, hospodáři ho pouze naseli a vše ostatní pak musely odpracovat ženy, někdy dokonce i v rámci sousedské výpomoci.

V samých počátcích toho o místních tkalcích mnoho nenalezneme, stejně tak jména těch, jež se tomuto řemeslu věnovali, i když jeho provozování můžeme přiřadit pomalu ke každé chalupě či stavení v celém okolí, zejména však přímo na vsi. Jednu z prvních zmínek o úpickém tkalci máme z roku 1563, kdy byl doložen Matouš tkadlec, jinak Vedral zvaný. O něm je nejspíše rovněž zmínka z roku 1572, i když se o něm tentokrát hovoří jako o pláteníkovi. Podle berní ruly z roku 1654 existoval přímo v Úpici 1 tkadlec, jímž byl Václav Lejska. O dalším nalezneme matriční zápis z téhož roku, kdy byl zapsán jako otec Jan Celva "vebla" (nejspíše počeštěný německý výraz "weber" - tkadlec). V roce 1666 zase nalezneme v knihách "Dorotu, pozůstalou po nebožtíkovi Jiříkovi webrovi" a roku 1703 byl doložen "Matěj Dytrich, jinak webr velbabskej". O dalším místním tkalcovi se dozvídáme v roce 1787, kdy byl úpický nádeník a tkadlec Václav Matějka vyslechnut v souvislosti se sporem o přeplatek ve výši 300 zlatých, jenž měl vzniknout roku 1784 při stavbě kostela v Zálesí. Tuto při vedl stavitel Václav Sita s vrchním hospodářským ředitelem panství náchodského Janem Kratochvílem. Další tkadlec - Anton Kašpr - je listinně doložen v roce 1782.

Že byly tehdy tkalcovské stavy ve výbavě skoro každého domu, to můžeme vidět z mnoha tehdejších kšaftů, např. když zemřel téhož času Jakub Humple, zbyly po něm 2 tkalcovské stavy s patřičným nádobím. Tkalcovství však nepomáhalo jen samotným hospodářům, neboť jak z přádla, tak z tkalcovských stavů byly odváděny panstvu poplatky, a to o sv. Havlovi a o sv. Václavu. Rozvoji řemesla nepomáhaly rovněž časté válečné konflikty a s nimi spojené rekvizice, požáry a rabování. Roku 1780 dokonce město žádalo náchodskou vrchnost, aby mu pomohla s nákupem potřebného přediva a tkalcovského nádobí. Zatímco nějaký len byl panstvem pro Úpici zakoupen, tak nádobí nikoliv.

Postupem času se sami tkalci postupně diferencovali a věnovali se produkci jen určitého sortimentu. Můžeme zmínit např. ručníkáře Jana Hetfleiše, který kolem roku 1704 tkal právě jen ručníky. Naopak Jiřík Humpel byl v téže době punčochářem, což bylo notně důležité řemeslo, protože tehdy se nosily nízké střevíce a kalhoty byly jen pod kolena, takže zbytek nohou musel být krytý právě punčochami. Zajímavé je, že mnohdy byly punčochy opravovány, takže nepatřily nejspíše zrovna k nejlevnějšímu zboží. Perličkou může být, že jejich opravou se nezabývali punčocháři, nýbrž krejčí. Předchůdcem Jiříka Humpela byl v roce 1666 zemřelý Jiřík Leyxner a nástupcem jeho syn Julius, v jehož živnosti pokračovala vdova Dorota, která zemřela roku 1709 a byla nazývána jako "stará punčochářka". Po okolí není mnoho zmínek o jejich konkurentech, pouze v Kyji se nacházela dvojice punčochářů: Kryštof a Jiřík Trybeovi. To se psal rok 1702.

Nevýhodou těchto řemesel bylo to, že zmínění nemohli vedle toho hospodařit, protože jak je v tehdejších listinách zapsáno: "Tito nemají rolí a luk, nemohou žádného dobytka na svou píci vychovati." Na trzích pak byly pro ně přesně stanoveny tarify, např. v roce 1785 platili prodejci střižního zboží a soukeníci městu se započtením obecního sluhy 4 krejcary; prodejci krátkého zboží, kloboučníci a kožešníci 2 1/2 krejcaru; krejčí, punčocháři, obchodníci se lnem a přízí 1 1/2 krejcaru. Další poplatky pak platili za přípravu stánků, povozy či míry a váhy.

Někteří pláteníci si prodávali své zboží sami, od jiných je skupovávali tzv. "přezáci" a ti je poté po trzích nabízeli i jinde po království Českém. O těchto obchodnících máme doklad z roku 1697, kdy byla jako kmotra uvedena "Mariana, dcera Jana Mühle, přezáka ze Suchovršic". O něm je zmínka v roce 1703, kdy byl veden jako "prostřední aneb přezák a hajnej Suchovršickej". Záleželo na obratnosti a umu těchto obchodníků, zda jim tato živnost stačila na pouhé živobytí, nebo z ní zbohatli. Z těch druhých můžeme jmenovat: Kašpara Feista z Petrovic (1705) a jeho manželku Rozinu (1708). V okolí Úpice se nacházelo rovněž množství přezáků. Roku 1705 byl zmíněn svatoňovický obchodník s plátny Jakub Kuldt a o 10 let později maršovský přezák Kryštof Celva (později psán jako Celba). Část přezáků měla svoje povozy, další spoléhali na zdejší formany. Ti rovněž dali místním obyvatelům vydělat. V roce 1711 se živil sedloňovický chalupník Martin Brejter tak, že jezdil s formany a jejich vozy jim za úplatu hlídal.

Stejně staré jako tkalcovské řemeslo bylo barvířství látek. Prvním známým úpickým barvířem byl Martin Rosman, o němž jsou zmínky z roku 1596. V roce 1601 se živil stejným řemeslem Benedikt, který roku 1628 odváděl ze svého pravovárečného domu 3 groše úroku. Tato živnost byla vyhlášenější než samo tkalcovství, což se projevilo i tím, že někteří místní barvíři se stali purkmistry, primátory nebo alespoň členy městské rady. Zmiňme zejména Tobiáše Vacmana, který zemřel 21. srpna 1666 a mezi lety 1647-1664 byl uváděn jako úpický primátor. Dalším barvířem z tohoto rodu byl v roce 1707 František Vacman a jeho vdova Dorota, jež zemřela roku 1711. V roce 1730 je pak zmíněn českoskalický barvíř Jiřík Rozvoda, jenž se svou rodinou uprchl kvůli víře za hranice.

Počátkem 19. století však začala všechna textilní řemesla postupně upadat. Vznikaly různé dílny a z manufaktur se zvolna stávaly první továrny, takže roku 1910 byli v Úpici jen 2 ruční tkalci (Vilém Pfeifer a Václav Plný), naopak textilní výroba byla převážně již v rukou rovnou 11 továren - C. k. výsadní Úpická přádelna lnu, Úpická přádelna a tkalcovna juty (majitelé Moric a Richard Morawetz); Eduard Morawetz. Mechanická tkalcovna zboží lněného a bavlněného (vlastník Theodor Morawetz, ředitel Karel Rejsek); Mechanická tkalcovna a úpravna zboží lněného a bavlněného (majitel Friedrich M. Oberländer, ředitel Zdeněk Winternitz); Ph. Morawtze syna První úpická mechanická tkalcovna a úpravna zboží lněného a bavlněného (vlastník Otto Morawetz, ředitel Jan Široký); Tkalcovna lněného a bavlněného zboží. Mechanická tkalcovna v Poříčí u Trutnova (majitelé Em. Kohorn a Josef Schulz, firma Kohorn & Schulz, ředitel Zigmund Goldstein); Mechanická tkalcovna a úpravna zboží lněného a bavlněného (vlastníci Samuel, Julius a Max Buxbaumové, firma Bratří Buxbaumové, ředitel Ludvík Münsberger); Mechanická tkalcovna lněného a bavlněného zboží (majitel Antonín Heller, ředitel Jan Záruba); Tkalcovna lněného a bavlněného zboží (vlastník Ferdinand Mroženský); Mechanická tkalcovna (majitel Tkalcovské výrobní společenstvo ve Rtyni, dříve J. Štěpánský); Tkalcovna lněného a bavlněného zboží (vlastník Bohumil Hnik); Barevna a úpravna zboží lněného a bavlněného. Barevna a bělidlo příze bavlněné, lněné a jutové. Bělidlo kopsů (majitelé Josef a Ludvík Těmínové, firma Jos. Těmín & syn).

Vznik těchto závodů znamenal radikální zásah do textilní výroby, takže většina původně domácích tkalců se stala pouhými textilními dělníky a do konce 2. světové války přežívalo v celém okolí již jen několik drobných tkalců, kteří se však nemohli vzepřít duchu doby a továrnická konkurence s nimi brzy zatočila, protože jako je tomu u všeho ostatního, o poptávce rozhoduje zejména cena, kvalita bvá až na druhém místě. Z mnohých tkalců se stali pouze obchodníci, což je vidět na tom, že v již zmíněném roce 1910 bylo v Úpici neuvěřitelných 29 obchodů s tkaninami, lněným a bavlněným zbožím. Následující vývoj pak přinesl v letech 1945-1948 znárodnění všech textilních závodů a jejich úpadek po listopadu 1989. To vše je však již jiný příběh, včetně toho, jak jednotlivé závody vznikly.