Socha sv. Jana Nepomuckého ve Vilanticích

Když jdeme krajem, potkáváme řadu drobných sakrálních objektů, od různých křížků až po sochy nejrůznějších světců. Většina z nich byla vybudována jako poděkování Pánu Bohu za odvrácení nějakého neštěstí, za záchranu života nebo prostě jen v rámci pouhé úcty a veřejného vyjádření své pobožnosti.

Při cestě Vilanticemi nás v jejich horním středu zaujme socha sv. Jana Nepomuckého v ohrazení při silnici nad rybníkem. Na rozdíl od dalších obdobných plastik má však za úkol připomínat velké neštěstí, jež se v obci událo v roce 1866. Ale dejme slovo obecní kronice, jež se vzniku této sochy věnuje docela obšírně:

„Socha sv. Jana Nepomuckého ve Vilanticích byla postavena roku 1866 na památku zavraždění Jana Flégra. Sochu tu dala postaviti jeho matka Kateřina Flégrová a dcera, proti rodnému stavení, číslo 82. Nápis na podstavci sochy zní: K úctě Boha a sv. Jana N. Postavila vyobrazení toto Kat. Flégrová souseda z Vilantic L. P. 1866 Pro strátu svého syna Jana.

Václav Peřina majitel čísla 26 ve Vilanticích složil o zavraždění jeho tuto píseň:

1.) Poslechněte lidé málo
co se ve Vilanticích stalo,
na okrese Jaroměřském
a kraji Královéhradeckém.

2.) Bydlel jest tam soused jeden
ten jediného syna měl,
náboženství křesťanského
a zbožně vychovaného.

3.) Roku tisíc osmistého
i také šedesátého
a to měsíce apryle
a dvacátého devátého.

4.) Šel jsem k veselé muzice
tam dlela má tanečnice,
nenadál jsem se já toho
že neuzřím domu svého.

5.) Šel jsem dolů po silnici
která vede po vesnici,
podle ní teče potůček
nevěděl nic můj tatíček.

6.) Když jsem přišel do prostřed vsi,
hospoda je pravo v kopci,
deset sáhů od silnice
nevěděly nic rodiče.

7.) Tu hned proti mně vyběhli
moji známí kamarádi,
čtyřicet ran mně vám daly
hlavu celou roztřískali.

8.) Poslaly hned pro lékaře,
též i pro pana faráře,
nebylo mě spomožení
jen poslední pomazání.

9.) Deset hodin právě bylo,
když se to jest se mnou stalo,
a tři hodiny spůl noci
duše jíž se stělem loučí.

10.) Stáří svého dvacet tři let
dva měsíce ty jdou napřed
v Vilanticích jsem zrozený
a v Chotěborkách pořbený.

11.) Ty my známy kamarádi,
ty mě měly v tom důmění
že jsem přemlouval milenku,
to šenkýřovu Kačenku.

12.) Hned poslaly k podkrajskému,
i také k panu soudnímu
aby se to vyšetřilo
a podle výslechu zvědělo.

13.) Tu pan soudní a aktuár
přišly věc tu vyšetřovat,
šest dní to celých trvalo
než se to všecko sepsalo.

14.) Hradecká komis přijela,
a rány prohledávala,
každá rána je změřena
jak je hluboko vražena.

15.) Čtvrtý den jsem byl pořbený
a až k hrobu donesený,
čtyři kněži na funuse
lidu bylo na tisíce.

16.) A když mě pochovávali
a zvony mě smutně hraly
matička tůze kvílela
hvězda nademnou svítila.

17.) Svítila nade mnou hvězdička,
kvílela pro mě má matička,
že mě pod srdcem nosila
se mnou se nerozloučila.

18.) Ty my známi kamarádi
na funuse mě nebyly
Bůh jim odpusť provinění,
že k výslechu jít musely.

19.) Děkují Vám vy mládenci
to za Vaše kroky všecky
které jste mě doprovodily
a mě tady zanechaly.

20.) Děkují Vám vy panenky
které jste čisté pod věnci
že jste mě vyprovodily
mě úpřimně posloužily.

21.) Ja Vás napomínam panny
též i známy kamarádi
skterými jsem chodíval
a veselosti užíval.

22.) Ach pro pět ran Krista Pána,
to byla poslední slova
kamarádům svým promluvil
by je od smrti ochránil.

V roce 1866 dne 29. května byl při taneční zábavě která se konala u pana Václava Novotného v čísle 24. zavražděn Jan Flégr z čísla 82. Příčina toho byla jeho děvče, dcera pana Jana Valáška hostinského z čísla 36. Vraždu spáchaly bratři Kozové z Hustiřan, kteří se též o toto děvče ucházely. Provedli ji cihlami a brannými hřebíky.“

Obsáhlý to záznam o tomto neštěstí, není-liž pravda? Ale na závěr, pokud odhlédnu od svérázného pravopisu, musím obecního kronikáře Josefa Chládka z čp. 44 v jeho zápisech poopravit. Jan Flegr byl synem polorolníka Václava Flegra z čp. 82 a k onomu neštěstí došlo již 30. dubna 1860. Podle vyšetřovací komise zemřel na roztříštění lebky a následnou pohmožděninu mozku. Svátostné rozhřešení a poslední pomazání mu udělil chotěborský farář P. Jan Šeps a pohřben byl 2. května téhož roku dubeneckým děkanem P. Františkem Fischerem.