Vilantice

Tato lokalita byla osídlena již v době kamenné, což dokazují nálezy z osady Chotěborek i z Vilantic samotných, jež se ještě v průběhu 19. století většinou ztratily. Jedinou památkou na pravěké osídlení je tak ornamenty zdobený hliněný přeslen, který nalezl farář Wagenknecht a byl představen na archeologické výstavě v Hradci Králové v roce 1879. Podle pověsti vznikly Vilantice, o nichž je první dochovaná zmínka z roku 1490, v raném středověku, kdy se zde usadila trojice rodin: Vitochovi, Vilbochovi a Vilešovi, jež si zde vystavěly 3 vily, které později vyhořely, ale kolem nich začali další lidé svými staveními postupně budovat ves, jež obdržela na památku 3 vil a 3 zakladatelských rodů počáteční slabiku Vi- (v letech 1506 a 1518 Wylanticz, v letech 1557 a 1571 Wylanticze, v roce 1595 Weylanticze, v letech 1646, 1654 a 1667 Wilanticze, roku 1671 Willanticz, v roce 1848 Wilantice; toto pojmenování má znamenat ves lidí Vilantových - Wielandových). Původně ves náležela k vřešťovskému zboží, které bylo zanecháno v manství a pod léno Kordulům ze Sloupna. Věnek Kordule ze Sloupna je naposled zmíněn roku 1492 a někdy tehdy zemřel. Jeho starší synové Jan a Hynek se nemohli o dědictví domluvit s matkou a poručníky svých mladších bratří. Tento spor byl řešen u zemského soudu, který prohlásil, že do rozdělení otcovského majetku ho mají spravovat všichni svorně dohromady. Starším bratrům tak připadlo vřešťovské zboží, naopak ti mladší získali kozojedské zboží. Janova dcera Kordule Tetaurová ze Sloupna prodala svoji polovinu vřešťovského zboží v roce 1521 svému strýci Purkartovi. Hynkova polovina se dostala do rukou jeho mladších bratrů a od nich je získal již zmíněný Purkart, čímž držel celé vřešťovské zboží. Zemřel někdy poté, co roku 1544 obnovil své manželce Mandaléně věnný zápis na 600 kop na vřešťovském zboží. V prosinci 1548 si otcův majetek podělili jeho synové Věnek a Vácslav, přičemž Vřešťov s Vilanticemi připadly prvnímu z nich. Podle berní ruly z roku 1654 bylo ve Vilanticích 7 sedláků, 6 chalupníků, 6 rozbořených a pustých selských a 5 chalupnických stavení. V letech 1627-1697 byly Vilantice s Chotěborkami přifařeny k Hněvčevsi. Po různých změnách majitelů a správců bylo vřešťovské zboží předáno Gerhartu Luxovi z Luxenšteina a po jeho smrti bylo 16. září 1675 prodáno Janu hraběti ze Šporku, čímž se dostalo do hoříněvského a posléze roku 1790 do smiřického panství, v jehož rámci vydrželo až do zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního. V roce 1833 žilo ve Vilanticích 638 obyvatel v 98 domech. Roku 1841 měla obec 3 jitra rolí, 1 jitro lesů a 9 jiter pastvin.

V roce 1849 se staly Vilantice samostatnou politickou obcí. 29. května 1866 byl při taneční zábavě v hostinci Václava Novotného čp. 24 zavražděn Jan Flégr z čp. 82. Pachateli byli bratři Kozové z Hustířan, kteří se ucházeli o stejné děvče jako zavražděný. 1.-3. července 1866 pobývali v obci pruští vojáci. Následně ji zasáhla epidemie cholery. O rok později obdržela obec od Hamburského spolku pro podporování krajin válkou zpustošených 200 tolarů. 8. května 1870 uspořádali divadelní ochotníci z Chotěborek své třetí představení v hostinci Josefa Poláka. Roku 1874 vyhořel bývalý panský mlýn čp. 89 o 1 složení, jenž náležel Václavu Zounarovi. 20. srpna 1876 byl posvěcen prapor, který věnovaly chrámu v Chotěborkách dívky obce Vilantic. V letech 1876 a 1881 byla stavěna silnice k Velkému Vřešťovu. V roce 1877 byla postavena silnice k Hustířanům a vyhořel statek čp. 1, který byl vybudován o rok později jako plně zděná stavba. 24. dubna 1879 byla u kříže na západ od Chotěborek vysazena u příležitosti 25letého výročí zasnoubení císaře Františka Josefa I,. s Alžbětou Bavorskou lípa, jež byla nazvána jako „Strom korunního prince Rudolfa“. 15. září 1882 vyhořela stavení čp. 54, 55, 59-61. 14. listopadu 1882 vznikl SDH. Roku 1883 vyhořelo dřevěné obytné stavení Josefa Poura čp. 79. Při tomto požáru byla použita nová hasičská stříkačka. O 2 roky později věnoval císař František Josef I. místnímu SDH 60 zlatých. V noci na 1. prosince 1886 vyhořela stavení čp. 72-74. Roku 1889 věnoval obci „Krakonoš“, spolek akademiků severovýchodních Čech novou knihovnu. V září 1890 vyhořelo dřevěné stavení čp. 82 Jana Macha a střecha čp. 81 Václava Flégra. V roce 1898 vyhořela pazderna Jana Valáška čp. 77. 20. srpna 1899 se uskutečnila ustavující valná hromada Spořitelního a záložního spolku pro Chotěborky a okolí. Téhož roku byly c. k. místodržitelstvím potvrzeny stanovy Hospodářské besedy. V roce 1900 měly Vilantice 484 obyvatel a 100 domů. 30. května 1903 byla v domě čp. 45 zabita bleskem Marie Flégrová. 25. prosince 1904 vypukl požár ve stavení Jana Merkla čp. 52. 25. listopadu 1906 vyhořel dřevěný hostinec čp. 36, který stál pod silnicí. Roku 1907 byl postaven nový hostinec naproti přes silnici a Vilantice byly přiřazeny k novému zdravotnímu obvodu v Lanžově. 12. dubna 1908 byla založena Národní jednota severočeská. Téhož roku vznikla místní organizace agrární strany a následně rovněž jejího dorostu. 23. srpna 1908 byl založen divadelní odbor SDH, který sehrál svoje první představení „Staří blázni“. C. k. místodržitelství rovněž schválilo nové stanovy SDH. 20. dubna 1908. 12. září 1909 způsobila průtrž mračen s velkým krupobitím bleskovou povodeň po celém okolí obce. Co nebylo odneseno vodou, bylo zničeno velkými kroupami. 27. srpna 1910 byl ustaven divadelní spolek „Komenský“. V roce 1913 se stavěla silnice ke Kalnovci, kterou roku 1927 převzal do své správy okres. 12. června 1914 vyhořel nový hostinec Josefa Volfa. Z front 1. světové války se nevrátilo 18 mužů z Vilantic a jejich osady Chotěborek (kniha „Jaroměř za války světové v letech 1914-1918“ od Václava Pácalta z roku 1933 uvádí 16 mrtvých).

1. května 1919 vznikla TJ Sokol, jež uspořádala 14. září téhož roku své 1. veřejné cvičení. 12. července 1919 došlo k ustavení místní organizace Domoviny. V prosinci 1919 byla zasazena Lípa Svobody. 21. června 1920 byla založena místní osvětová komise. Téhož roku vznikla obecní knihovna. 7. května 1921 byl spojen Dubenec s Jaroměří soukromou autobusovou linkou. V roce 1921 žilo ve Vilanticích 487 obyvatel ve 105 domech. V letech 1921-1923 řádila v okolních lesích mniška. Zničeny byly lesy „Vysoká“ a „Koletina“. 28. října 1922 byly zasazeny 2 Lípy svobody na sokolské zahradě proti hostinci Josefa Volfa. Jednu darovala obec, druhou učitel Václav Nýdr. 12. července 1924 vznikl při SDH odbor hasiček, jež měl zprvu 11 členek. V témže roce došlo k založení místního odboru k zakupování družstevních strojů. 24. března 1925 shořela usedlost Františka Charváta. 17. listopadu 1926 vyhořel domek Emilie Rudolfové. 28. dubna 1927 se uskutečnila ustavující valná hromada družstva pro rozvod elektrické energie. 11. prosince 1928 se začalo ve Vilanticích poprvé svítit elektřinou. V témže roce zastřelil 8letý syn hajného Vladimír Munzar svého kamaráda Jaroslava Kunce. Tehdy na něj ze žertu namířil a třikrát stiskl spoušť, přičemž potřetí vyšla smrtelná rána. 24. května 1931 se uskutečnilo první divadelní představení v přírodě, tj. na zahradě hostinského Josefa Volfa. Téhož roku byla zřízena mostní váha. V srpnu 1932 byl do obce zaveden telefon. 10. dubna 1933 shořela stodola Josefa Šturmy čp. 82 se všemi stroji a nářadím. 2. května 1934 se oběsila z nešťastné lásky 23letá Marie Horáková z čp. 39. 25. února 1936 vyhořel domek čp. 61 Václava Řeháka, který byl při požáru vážně popálen. V témže roce byla ustavena civilní protiletecká ochrana. 7. dubna 1937 vyhořel statek Františka Plecháče. 12. dubna 1937 byly vykáceny Lípy svobody u pomníku padlým. 3. července 1937 se uskutečnila ustavující schůze místní organizace národních socialistů. V letech 1938-1939 byla vybudována silnice Vilantice-Sedlec. Roku 1940 byla obec napojena na telefonní síť. Za německé okupace nesla obec pojmenování Fillenz (původní německý název však byl Wilantitz). V roce 1948 došlo k čistce v TJ Sokol. Sokolská komise při MAV ve Vilanticích podala návrh, aby byli z jednoty vyloučeni starosta František Růžička, pokladník Václav Volf a člen Josef Zeman. Roku 1957 vzniklo JZD. 29. prosince 1971 se sloučilo JZD Vilantice s JZD Dubenec. 1. července 1972 byla obec připojena k okresu Trutnov. V roce 1979 byla ukončena renovace hostince. 13. srpna 2006 došlo k otevření veřejného sportoviště. Roku 2008 byla zrekonstruována zdejší vodní nádrž. V roce 2012 zasáhla obec přívalová povodeň, jež zatopila některé nemovitosti a sklepy. 26. května 2018 vyhořel dům čp. 15. V únoru 2019 se na cestě z Vilantic na Sedlec utrhla silnice.

Ze zdejších pamětihodností musíme zmínit: sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1866, která byla postavena Kateřinou Flégrovou na památku jejího zavražděného syna Jana; kamenný kříž u čp. 1 z roku 1894, jenž vznikl na místě dřevěného kříže z roku 1874; kamenný kříž z roku 1891 na rozcestí k Chotěborkám, Vilanticím a Velkému Vřešťovu na místě dřevěného z roku 1844; pomník padlým v 1. světové válce z roku 1923 od vojického sochaře F. V. Vomáčky, který byl zrekonstruován v roce 2008. Naopak stará kamenná kaplička naproti čp. 29 byla počátkem 20. století zbourána. Zdejšími rodáky jsou: hochtánovský a novohradecký učitel Jan Hušek (* 1832 Vilantice); červenokostelecký učitel Josef Krušina (* 1847 Vilantice); spisovatelka, překladatelka a manželka Rudolfa Těsnohlídka Jindřiška Těsnohlídková, roz. Kopecká (7. září 1880 Vilantice - 24. července 1905 Vestnes, Norsko); středoškolský profesor a v letech 1950-1958 ředitel královéhradecké Státní studijní knihovny Josef Petera (3. března 1906 Vilantice 31. prosince 1998 Praha); novinář, publicista a překladatel z francouzštiny Břetislav Štorm (4. dubna 1916 Vilantice - 11. srpna 1974 Praha) a Josef Krist (30. června 1921 Vilantice - 20. února 1985 Praha), člen neuskutečněné zpravodajsko-diverzní výsadkové operace „Four Square“.