Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Sobotní turisticko - běžecká procházka aneb jak maratonci oslavují své narozeniny.
Turistické cíle • Turistická trasa
Plán byl nepochybně smělejší, ale skutečnost nakonec v polovině výrazně změnila plány. Nečekaně ne kvůli toho, že by mi „došlo“, ale proto, že …
Nechám čtenáře napínat.
Neměla to být jen tak ledajaká procházka, rozhodně nic, co by pro mě mělo být odpočinkovou věcí. To jsem čekal a k tomu ještě podmínky, které mohly být přijatelné, ale také velmi nepřívětivé. Ráno i v noci modrá obloha a tak jsem mohl jen s hrůzou očekávat kolik mínusových stupňů ráno bude. Co na sebe vzít a jaké boty, tak to bylo otázkou dne se spoustou řečení. V zimě určitě vrstvit a cesta měla být především po asfaltu a cyklostezkách. Ovšem na nich mohl být v některých místech led i sníh a nepředvídatelné přechody. Přes den může teplota stoupnout nad nulu a kaluže tát. Vytvořit dokonalou klouzavou tenkou vrstvu vody nad ledem. Co více si přát. Kdyby to byla jen procházka, tak asi není co řešit. Nicméně to měl být běh. Maratonci mají takovou zvláštní zálibu oslavovat narozeniny tak, že uběhnou stejný počet kilometrů jako číslo u jejich věku. A tuto oslavu pohybem organizovala naše nejlepší maratonkyně.
Jako běžec posledních míst jsem měl ale JOO odvahu vyběhnout. Vánoční svátky jsem byl doma a velmi rychle si navykl na vstávání až třeba v osm hodin a podobně. Tuto pohodu narušila první letošní práce, kdy bylo toto vegetění přerušeno. O to více se mi minulou sobotu ráno nechtělo vstávat. Záminka na dlouhý běh, který určitě nebude nuda, mě donutil hodit věci do batohu. Do Bělského lesa se dostávám relativně včas (na mé poměry) a tak mám asi čtvrt hodiny na přesvědčení hlavy, stuhlých svalů a kloubů. Terén velkou rychlost nedovolí. Mám na nohou terénní běžecké boty a tak doufám, že se nepoběží jen po asfaltu. Naštěstí to dopadlo dobře. Sice se běželo po asfaltu, ale na něm byl led a v některých místech sníh. Jen někde nemilý bonus zmrazků, které každým okamžikem koledovali o držkopád. Z dálky těžko poznat, zda je to led nebo již jen voda. Radši jsem uvažoval, že vše je led.
Vybíháme z Bělského lesa z parkoviště naproti Dakotě (umístěné na hranici bývalého letiště Hrabůvka). Maratonci říkají, že takové běhy jsou pohodovým tempem. Ano, pro maratonce, kteří tuto vzdálenost skutečně běží mnohonásobně lepšími tempy. Ono klasické pohodové 6 min/km nemusí na začátku vypadat tak zle, ale po pár desítkách kilometrů se na něj nemusí úplně všichni tvářit zcela nejpohodověji. 6 min/km je takové tempo, které „dá“ desítku přesně za hodinu. Dosažení této mety se podle některých teprve považuje za vstup mezi běžce. Říká se, že pokud dáš deset kilometrů pod hodinu, tak teprve tehdy začínáš běžet. Tempo naštěstí tak velké nebylo – nebo se mi to na začátku nezdálo. Občerstvovačky byly v přijatelných vzdálenostech, ale postupně „paní Zima“ začínala působit více než, kdyby byla optimální teplota. V reálu byla možná o deset stupňů nižší než mé optimum kolem deseti nad nulou. Ač se umím zahřát vcelku dobře, tak mi chlad postupně ubíral síly asi více než, kdyby bylo třeba jaro.
Obsah batohu a to, co je třeba nebo ne, je téma samo pro sebe a rozhodně to ještě dnes neumím ani po letech v kopcích příliš dobře odhadnout. Vždy s sebou nosím větší váhu než by bylo tak akorát. Pochopitelně, kdybych měl o pár kilo méně na břichu, tak by to také nebylo na škodu věci. Svezení batohu v autě beru jako milé odlehčení. Běží se mi velice dobře a asi bych takto dokázal běžet „furt“. Nicméně po chvíli si uvědomuji, že u sebe nemám ani občanku, ani měsíčník, ani mobil, ani další věci, které je dobré mít u sebe. Při dobíhání k první občerstvovačce – takovému pohyblivém bodu záchrany si uvědomím, že nemám u sebe ani GPSku, která tak sleduje trasu ne běžců, ale auta po silnici. Proto jsem na mapě tyto body odstranil a nahradil přímku. Proběhnutá trasa byla tedy o něco málo delší. Toto první zastavení bylo nečekaně blízko, pod jižním svahem Hrabůvecké haldy na ulici Šídlovecké, kousek od nedávno krásně vymalovaných vrat garáží [1] v Hrabové. Zde jsem si vzal batoh a do něj základní nutné věci, občanku, GPSku atd. Další nyní nepodstatné věci jsem nechal v autě, například další vrstvy oblečení, protože ráno to vypadalo tak, že se oteplí až nám to nebude milé. Očekávaně ale nebyl vzestup teploty tak rychlý a velký, jak slunce na obloze naznačovalo a přepnulo mě na trochu tepelně lehkovážnější režim. Později jsem trochu litoval.
Od haldy běžíme po cyklostezce k mostu přes řeku Ostravici. Běžíme po jejím pravém břehu proti proudu a její průtok je s velkou rezervou regulován v nádrži Šance nad obcí Ostravice již v Beskydech asi třicet kilometrů odtud. Běží se velmi dobře a kochám se okolní krajinou. Neběhám zde moc často – naposledy při závodu „Hrabovských běhů“ 17. listopadu tohoto roku [2]. Tehdy pěkně pršelo, nyní svítí slunce pěkně z nízka. Už pár kilometrů běžíme po naučné stezce Viléma Závady, spisovatele a redaktora pocházejícího z Hrabové. Po ulici Výletní se dostáváme k železničnímu přejezdu a za ním kratším stoupáním ke kinu Hvězda ve Vratimově. Po zhruba 9 a půl kilometrech od startu vbíháme do lesa s krásným názvem „Důlňák“. Místo se mi líbí i celá cesta k němu byla nečekaně hezká a příjemná. Zatím asi všichni mají spoustu sil a začínají zrychlovat – alespoň mě se to tak zdá. Po kilometru se dostáváme k další občerstvovačce. Nálada je nadmíru pohodová. Máme za sebou asi pětinu plánované vzdálenosti. Zatím ani v nejmenším netuším, že by mohlo něco zkazit mé smělé plány. Nečekám, že bych celou vzdálenost dal, respektive dal plánovaným tempem. Budu rád pokud se mi podaří držet se skupinou alespoň do poloviny, což by bylo o několik kilometrů dále než je délka půlmaratonu. Občerstvovačka je skvělá a zde poprvé něco vypiju, i když pocit žízně nemám. V zimě se toto ale velmi lehce podcení, toho jsem si vědom. Čaj je ostřejší. Že by mé nachlazení ještě ukazovalo drápky a začalo mě škrábat v krku? To se mi nějak nezdá. Příčina je jiná, mírně škrábavý pocit vytváří zázvor. V teplém čaji má mnohem větší sílu než když se dá třeba jen do polévky (v tom případě je třeba zajistit i to, aby byl čerstvý – jinak nemá sílu). K tomu si můžeme vybrat z několika druhů sladkého, což v tomto případě je pro člověka zcela neškodné, naopak nadmíru potřebné. Nejsem při delších bězích zvyklý moc jíst (protože mám hlavně obavy z řešení „akutní situace“ v nejméně vhodných místech). Vím, že pokud někam přiměřeně rychle (nebo spíš pomalu) běžím, tak pokud je to do dvou až dvou a půl hodiny nebo do cca 15, 18, maximálně 21 km svižnějšího tempa, což je pro mě všechno pod 6 min/km, tak moc řešit jídlo nemusím. Pak si dělám srandu (pochopitelně tomu tak ve skutečnosti není), že si po závodu mohu dovolit sníst vše na co mám chuť a hlavně, že „toto se přemění na svalovou hmotu“.
Kéž by tomu tak bylo, jistotou naopak je, že každým delším nebo náročnějším (intenzivnějším, jak „sportologové“ tvrdí „kvalitnějším“) tréninkem naopak jako první „odchází“ svaly k obrovské škodě všech nás, kteří by nebyli až tak proti nějakému tomu zhubnutí. No nic, nebudu básnit nad něčím co bez posilování prostě nebude a vystartuju s davem. Ten už se podle výkonnosti dosti natahuje. Během chvíle odbočujeme doleva a probíháme, zatím stále bez velkých obtíží nevšedním asi 100 metrů dlouhým tunelem pod „šestiproudou“ železniční tratí v Bartovicích. Nádraží je označeno jako Ostrava – Bartovice, ale podle charakteru obce již moc do velkoměsta nezapadá. Za mostem se otevírají nečekaně hezké výhledy. Na necelém dvanáctém kilometru od startu překonáváme řeku Lučina. Ne, že bychom ji brodili nebo přeplavali, pokud by to šlo, ale radši jsme využili výhody přesunu suchou nohou po mostě. Ulice Bartovická je na prvních pár set metrů stoupák, ale po chvíli se změní ve výraznější klesání a na křižovatce nevýznamných cest míjíme krásně sluncem nasvětlenou kapličku. Zatím jsem nečekanými scenériemi naprosto uchvácen, trasa se mi velice líbí.
Dostáváme se do zasněžené krajinky, je to skoro jako pohádka. A to dokonce i když se v některých místech pohybujeme jen pár desítek metrů od silniční tepny Rudné mezi Kunčičkami a Šenovem. Padlý strom nám přináší zpestření jeho překonáním. Jen málokdo se jej snaží obejít, Já s jeskyňářským duchem jej podlezu, ostatní většinou přelézají. Probíháme podél hranice lesa a asi ani netušíme, že se jedná o bartovickou haldu a na druhé straně hlavní silnice se rozkládá Nová huť. Za rondlem přebíháme potok Mošňok, což je pravostranný přítok Lučiny, který je v délce asi 200 metrů, jak by odborníci řekli, zatrubněn. V jednom místě bychom se měli napojit doleva na cyklostezku O, ale nějak se necháme unést během do kopce a já spíš hledám odbočku od které jsem se nedávno dostával na místo, kterému by asi jen málokdo řekl halda, ale přitom tomu tak je. Jedná se dokonce o jednu z největších hald na které je umožněn přístup – existují zde přístupné lesní cesty.
Halda (odval) Hedvika je místem samo pro sebe a snad mu taky někdy věnuji pár odstavců zde na Turistice. Určitě si to zaslouží.
Ale zpět k běhu oslavujícím naši nejlepší maratonkyni. Pochopitelně vyhrává kde co, nejenom maratony.. :-) K Hranečníku, významnému dopravnímu uzlu v Ostravě se dostáváme z opačné strany než bylo v plánu, ale nevadí, alespoň jsme si přidali vrchařskou prémii, jak by řekli cyklisté. Za Hranečníkem již máme za sebou asi 18 kilometrů od startu. Cyklostezka podél Lučiny je hezká a v jednou okamžiku na chvíli krásně zahlédnu po pravici dávný bunkr. Kousek od něj je i „jeskyně“[7], přesněji tedy dvě výzkumné štoly a dokonce něco, co by se dalo nazvat „Ostravským skalním městem“, pochopitelně s velmi velkou nadsázkou. Tato místa odtud nejsou vidět, ale popsal jsem je nebo se pokusím někdy ještě popsat v nějakých jiných článcích. Přebíháme ulici „Podzámčí“ a zde již to, co jsem bral jako bezvýznamnou drobnost začínám pociťovat mnohem výrazněji. Koleno, dnes bych spíš „vydiagnostikoval“ :-) nějaké svaly okolo kolene začaly výrazně říkat, že se jim něco nelíbí. Nesmím se zastavit, ale ani to přehnat. Dostávám se na úplný chvost pole, ale „naštěstí“ je pod hradem pauza. V uvozovkách píši, protože další rozeběhnutí po cca 10 minutách už bude hodně bolet a já nepoběžím o mnoho rychleji, než kdybych jen šel.
Pauza zde byla trochu delší, někteří se od skupiny po přibližně dvaceti kilometrech již odpojili. Když jsem chodil, tak vše vypadalo skoro v naprostém pořádku. Pak jsme se měli rozeběhnout od Slezskoostravského hradu a přišlo to. Jak v pauze nic nebolelo, tak rozeběhnutí vůbec nebyla sranda. Koleno bolelo pořádně a já jsem jen hledal vhodné natočení nohy, kde to tak hrozné nebude. Ostatní se začali mílovými kroky vzdalovat. Pak jsem se nějak rozeběhl, abych měl ty poslední běžce alespoň na dohled, ať vím kam běží. To se mi dařilo po místy zledovatělé cyklostezce až do Přívozu podél řeky Ostravice. Pohybovali jsme se přesně po trase Ostravského Městského Maratonu (OCM – Ostrava City Marathon), ale v opačném směru. Za benzinkou obíháme čističku a míříme k mostu ulice Muglinovské. Krásně svítí slunce a tak je možné si prohlížet i okolní mírně zasněženou krajinu. I ty poslední běžce jsem v těchto místech ztratil z dohledu a nevypadá to tak, že bych zrychlil. Pod mostem přecházím v chůzi a vím, že snaha o další běh už není příliš dobrý nápad.
Bohužel zrovna teď, když si myslím, že na další běh bych měl ještě vcelku dost sil, tak mohu jen jít. No, trochu bych ze zatnutím zubů mohl běžet, ale již by to ničemu nepomohlo. Ani netuším, kde přesně bych měl běžet, ale především bez šance kohokoliv doběhnout. Sám sobě si musím přiznat, že dnešní pokus o něco, co by mohlo být na pomezí „dětského ULTRA“, musím vzdát a zvolit vhodnou únikovou cestu, tedy zkrátit trasu jen na tu nejnutnější. Kromě kolena, které se již k běhu nesnažím přesvědčovat, je mi ale vcelku dobře. Kromě určité míry naštvanosti na sebe samotného. Kde jsem udělal chybu? Žádnou zásadní asi ne, ale nějaká zde byla, jinak by koleno nezačalo stávkovat. Stávkovat v nejméně vhodném okamžiku.
Před několika dny a týdny bylo několik závodů, kde nohy poslouchaly jako hodinky a i mé dosti smělé plány (na mé možnosti) mi plnily jak nejlépe uměly. Poprvé v životě jsem dal desítku pod hodinu [2] a to jsem jen počítal, kdy přijde zrada. Nicméně čekal jsem spíš „kopanec“ ve formě konce sil a nekompromisního „rozkazu těla“ k přechodu do chůze. NIC TAKOVÉHO NENASTALO. Poté jsem si zaběhl krátký „Štědrodenní běh v Jilešovicích“ s tím, že tam jsem měl rozběhání z Poruby přes kopec Končina s vysílačem rádia Čas a objevem dalšího lůmku u Jilešovic. Tříkilometrový běh se mi také běžel velmi dobře a spíš mě omezovalo množství vzduchu, který jsem byl schopen ve studeném vzduchu nadechnout. Opět vše bez jakýchkoliv větších problémů. Poslední lahůdka byly dva běhy v jeden den a to na Štěpána. Tehdy jsem si v Ostravě zaběhl 15 km Štěpánského běhu v jehož závěru jsem se velice pomalu z posledního místa úspěšně prokousával dopředu. Předposlední běžec byl velice dobrý kalibr, strašně dlouho jsem ho dobíhal, ale po x-kilometrech se mi jej podařilo nejen doběhnout, ale i předběhnout a svou pozici neztratit. Trochu jsem se zklidnil, ale pod Hladovým vrchem v Třebovicích již není mnoho prostoru na odpočívání navíc do cíle to není ještě tak blízko, jak bych si tehdy už přál. Než jsem se přiblížil k cíli na stadionu v Martinově (nedaleko hasičů, garáží dopravního podniku a přírodní památky Turkov), tak se mi podařilo posunout ještě o několik dalších míst dopředu. Z tohoto výkonu mám větší radost než kdybych snad vyhrál (to jsem zatím ještě nezažil.. :-))) ). Opět mi zde má drzost vyšla, opět jsem běžel mnohem rychleji než bych považoval za rozumné. Mnohem víc! Za pár hodin jsem promrzal na startu tří kilometrů v Hlučíně. Bylo třeba se hodně hýbat, abych udržel přijatelnou teplotu. Ale jinak se mi běželo dobře, i když po předešlých 15 km už poněkud ztuha. Opět bez jakýchkoliv problémů. Pak přišlo jakési divné nachlazení jako naschvál na Silvestra a o den dřív, kdy jsem měl běžet třetí letošní běh v Hrabové. Po půlmaratonu a běhu 17. listopadu [2] to měl být další do třetice v tomto roku. Stejně jako v minulém roce, kdy jsem skoro celé vánoční svátky strávil kurýrováním se, letos jsem se „léčil“ jen 30. a 31. prosince a to suma sumárum dvěma paraleny. Bohužel na závod jsem sílu nenašel, škoda. Snad se poštěstí tento rok.
Říká se „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ a tak by to nebylo, abych se nepokusil alespoň vyjít ven 1. ledna. Velice rozumně jsem zalehl do postele pár minut po silvestrovské půlnoci, Silvestr moc neberu. Ráno se mi ani trochu nechtělo vstávat, ležel bych ještě další hodiny. „Musíš se vykopat“ si říkám. Nový rok jsem měl v plánu jen odpočinkově jít a proto jsem si strategicky nebral běžecké. Upřímně jsem již také nechtěl moc promrzat. Bylo několik možností, třeba pochod ze smyčky tramvají ve Vřesině do Zátiší u Dolní Lhoty a nebo výstup na haldu Ema. Také ale byl výstup KČT, odd. Baník - Ostrava, na Landek [4]. Už při pokusu o pomalé proběhnutí od tramvají v sadu Boženy Němcové, se mi po prvních pár stech metrech začala hodně točit hlava, až mě to donutilo hodně zpomalovat. Inu zdaleka to nevypadalo, že jsem zcela v pořádku. Nový rok se turisticky vydařil, ale popíši to opět v nějakém jiném článku. Určitě to byl den, který stál za to a potěšil mě. V pátek jsem musel do práce, no a v sobotu měl být 49 kilometrový běh. Aktuální stav mých běžeckých možností jen těžko odhadnutelný. Navíc dokázat se držet tempa vytrénovaných maratonců, kteří mají desítky, někteří dokonce i stovky těchto závodů za sebou, mnozí i ULTRA, bude obrovská výzva a to i když říkají, že se poběží odpočinkovým, pohodovým tempem.
V Bělském lese jsem se rozebíhal s nemenší nervozitou, možná bych řekl, že spíš ještě o dost větší než na startu mého prvního maratonského závodu před dvěma roky. Nezklamat sebe, nezklamat ostatní. Dlouhou dobu se mi běželo fakt skvěle. Zde, v polovině, na 25 kilometru, je mi smutno. Jsem zde už sám, ostatní běžci kdo ví kde vepředu. Nejdůležitější věci mám s sebou v batohu, ale další vrstvy oblečení jsou v autě. Doufám, že cíl bude na stadionu v Martinově. Chtěl bych zavolat Petře ať na mě nečekají, že koleno rozhodlo jinak, ale její číslo mám jen na papírku, který je asi v tašce v autě. V batohu ho nemohu najít. Takže improvizuji a přemýšlím jak se dostanu na druhou stranu řeky Ostravice. Do těchto míst mě toulavé nohy ještě nikdy nezavedly, ale zhruba zorientovaný pochopitelně jsem. Co mě jako první zaujme jsou dvě větší, možná tak padesát metrů v průměru, vcelku hluboké jámy, nyní ale bez vody. O kus dále nějaký kostel. Později doma z mapy zjišťuji, že se jedná o kostel svatého Františka a Viktora v Alšově sadu. Jedna z cestiček mě vyvede na hlavní cestu a tak se vracím. Později se mi daří najít vhodnější chodník, který mě převede po mostu přes řeku Odru (zde již za soutokem s Ostravicí) a dálnici D1 do Koblova. Zde jsem byl tak naposledy před mnoha milióny let na kole a tak si jen těžko mohu dnes pamatovat, že bych mohl jít podél řeky a nestoupat na Landek. Byl jsem rád, že jsem na té správné straně a doufal, že onen kopec a stoupání na něj je skutečně Landek. „Líná huba holé neštěstí“ a tak jsem se zeptal jednoho místního člověka zda je můj předpoklad správný. Potvrdil, že ano. Jasný orientační bod „koksovna Odra“ na kterou je nádherný výhled z dřevěné rozhledny na tomto velevýznamném ostravském kopci (stejně jako halda Ema, přísně střežená Přívozská halda na opačné straně nebo již dříve zmíněná halda Hedvika, Malá halda Ema a mnoho dalších v centrální části Ostravy i přilehlých obcí) nakonec nemůže napovídat něčemu jinému. S bolavým kolenem, které zatím při chůzi ještě nebolí, nechci pokoušet zbytečně dlouhou cestou. Pohled na další haldu mi připomíná tu v poslední době asi medii nejpopulárnější a to haldu heřmanickou. Místní mi toto ale nepotvrzuje.
Pohled do mapy nyní můj odhad potvrzuje. Možná to není ta mediálně nejznámější část, ale minimálně s ní sousedící. V létě nebo na podzim při jízdě zvláštním prázdninovým víkendovým vlakem po OKR se kvůli výluky musely jiná místa objíždět, ale bonusem byl pohled z vlaku právě na Heřmanickou haldu. Jednalo se o impozantní pohled, který mě uchvátil. V malém měřítku skoro jako pohled na zeleno-skalnaté Západní nebo Nízké Tatry. Nikdy by mě nenapadlo, že i halda může takto krásně vypadat. V tom okamžiku bych se ji nejradši hned vydal zkoumat. Bohužel vedle Přívozské haldy se jedná o jednu z nejvíce hlídaných odvalů na Ostravsku.
No nic, konec snění, je třeba makat. Mám na sobě jen jednu vrstvu a to je triko, naštěstí s dlouhými rukávy, rukavice a čepici. Zatím je dobře a když se hýbu tak mi zima není. Pokud se situace změní, začne foukat nebo zaleze slunce, tak bude hůř. Po radě místního velice rychle najdu odbočku a dokonce i zelenou turistickou značku. Procházím kolem odplyňovacího vrtu s telemetrií jámy Hubert. Cestička pěkně stoupá nahoru a noha začne bolet i při chůzi. Místy ji spíš tahám za sebou než, že bych se o ni opíral. Začíná dost bolet i za pouhé chůze. Určitě jsem udělal dobře, že jsem se nepokoušel o další běh a lámání problému „přes koleno“. Stále se cítím psychicky dobře, nemíním se nechat rozhodit, ale tuším, že přijdou časy, jak se dnes moderně říká, „kdy nebudu zcela ve své komfortní zóně“. Jsem v klidu, protože stále jsem blíž místům s možností úniku (autobusy stojí kousek pod Landekem, ale nejezdí příliš často). Neběžím a dnes už ani nepoběžím, ale jdu. Pohybuji se stále dopředu. A to je vždy fajn. Při stoupání cestičkou mám po své levici občas krásné výhledy na Ostravu i Beskydy, ale také především pod sebou. Zaujaly mě velmi strmé srázy pode mnou na cyklostezku, kterou bych se na opačnou stranu archeologicky významného kopce dostal bez výraznějšího převýšení. Zde se ale škrábu, minimálně v této úvodní části pořádně do kopce. Po prvních már stech metrech se stoupání namrzlou cestičkou narovnává a je již příjemnější. Míjím kryt CO, jehož mnohem lépe upravená varianta je na dalším významném archeologickém nalezišti v Třebovicích, na Hladovém vrchu [4], [6]. Jen kousek odtud do mírného kopce je dřevěný přístřešek od něhož bych se doleva dostal zajímavou cestičkou k dřevěné rozhledně, která nemá velký výhled, ale na koksovnu, její haldu („Přívozskou halda), která stíní Emu, má výhled impozantní. Tam nemířím, nemám na to myšlenky. Pomalejším odpočinkovým pohybem začíná koleno bolet o to více. Cesta po mixu ledu a sněhu je ošemetná a musím si dávat pozor. Díky nižší zátěži a zesilujícímu větru začínám více pociťovat chlad. V žádném případě se nezastavit. Po kilometru, možná jednom a půl mě budou čekat krásné zledovatělé schody k autobusové zastávce v Petřkovicích, kde by mě autobus mohl dovést do centra Ostravy, ale to bych bral jako prohru.
Sestup schůdky je skutečně zážitek, který si budu pamatovat ještě na dlouho. Hádal bych, že zatím žádné jiné „schody do nebe“, „schody po maratonu“ které jsem zatím zažil nebyly tak „šťavnaté“ jako tyto „schody do pekla“, „očistec“. Po nich ale už očekávám přijatelnější cestu, kde již to nebude tak zlé. Vidím jak autobus právě odjíždí a tak se ani nemusím dívat, kdy pojede další. Cesta dál bude taková, jak jsem si podvědomě umínil už dávno nahoře na Landeku. Projdu se nejkratší cestou po silnici přes Lhotku a Hošťálkovice do Třebovic a dále do cíle na stadion v Martinově. Možná za čtvrt hodiny procházím kolem odbočky k bývalému dolu Lidice. Zde ještě stojí krásná historická budova a velký kopec napravo od silnice je jeho halda. Běžecky je velice vděčná, člověk si zde najde nejrůznější terénní lahůdky i solidní stoupání a klesání. Na tyhle ptákoviny, ale dnes určitě nemyslím. Říkám si, kde je asi skupina běžců, které jsem musel takto neplánovaně opustit. Ač to tak v mapě nevypadalo, tak oproti mě museli uběhnout minimálně o deset kilometrů více. Pokračuji po silnici směr Poruba. Občas koleno zabolí tak, že se musím skoro zastavit. Kdybych měl v batohu další vrstvu, tak ji na sebe již určitě dám. Určitě bude minimálně pár stupňů pod nulou, sem tam foukne vítr. Únava již také působí svou částí na mou celkovou pohodu. Nicméně není jiné cesty, musím jít dál. Vše ostatní by bylo horší. Taktéž už jsem od jakékoliv zastávky tak daleko, že by se mi už nevyplatilo jet někam autobusem. A stále jsem velmi pevně odhodlám, že to dojdu. Kolik takových výletů a nepohodlných štrek jsem už došel – VŠECHNY. Zatím není jediný důvod, proč by to nemělo vyjít i nyní. Přiznám se, že už se těším, až si po pár kilometrech někde sednu do tepla. Ono by ani nebylo třeba si sednout, ale prohřát se určitě. Prošel jsem Lhotkou v niž je zajímavostí kaple sv. Urbana a pomalu stoupám do kopečka z jehož výšin je krásný výhled do okolí. Pro koleno je toto mírnější stoupání to pravé ořechové a skoro nebolí. Slunce se již ale schovává za mraky a o to je chladněji. Nemohu se na chvíli nezastavit a nevychutnat si pohled na Landek, haldu dolu Lidice nebo také Oskar, koksovnu Svoboda, haldu Ema a další místa. Pokud se dívám na koksovnu, tak po pravici mám další zajímavé místo, kterým je kopec „Hladový vrch“, z něhož se „těžil“ písek pro stavbu třebovické elektrárny a jsou zde i pozůstatky po archeologickém výzkumu organizovaném Olomouckou univerzitou. Ještě před ním je jeden bezejmenný kopec, kterému někteří říkají „Pod Dubíčkem“. Zde měl být prováděn taktéž archeologický průzkum, ale nic po něm se mi zde objevit nepodařilo :-) . Na opačné straně Hladového vrchu za pár hodin poběží zbytek maratonců, kteří vydrželi od startu z Bělského lesa. Pochopitelně v některých místech se k nim přidávají i ti, kteří se spokojí s kratší vzdáleností. Pokračuji po silnici dále do Hošťálkovic. A odtud již jen do menšího kopce ke škole. Od ní scházím k další menší dřevěné rozhledně, tentokráte s mnohem větším rozhledem po Ostravě. Míjím ji skoro bez zájmu, byl jsem již mnohokrát a význam rozhledny je zde vcelku malý. I bez ní je výhled skoro stejný. Poslední kritické místo může být klesání silnice severně od Hladového vrchu, kdy by mohl být led. Kupodivu je zde cesta nečekaně suchá. Přecházím most přes řeku Opavu v Třebovicích a potkávám lidi, kteří tuto akci pomáhali organizovat. Jen tak mimochodem se dovídám, že cíl nebude na stadionu v Martinově, ale v hospodě v Třebovicích. Na chvíli se tedy zahřeju tam a pak jdeme čekat na doběh „pelotonu“. Ten se do cíle, po doplňkových pár stech metrech, ať je uběhnutá přesně taková vzdálenost jaká má být, dostane okolo čtvrté hodiny odpoledne. Svítící slunce je už jen zbožné přání. Nicméně doběhnout tímto tempem po velmi poctivé štrece, tak to by byl joo velký úspěch pro mě. U mě to byla vcelku slabota, uběhnutých cca 25 km a celkově i se závěrečnou zkrácenou chůzí jen ubohých 41 km.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem z tohoto výsledku poněkud zklamaný. Včera, ve středu, čtyři dny po akci jsem poprvé vyzkoušel koleno v něčem trochu rychlejším než je jen chůze a vypadá to nadějně. Nic nebolí. Takže vstříc dalším zajímavým akcím, kterých nebude málo. Pro nepříliš vzdálené Ostravě mohu uvést několik dálkovějších lákadel.
Nejdřív bude „Memoriál Jaroslava Dubničky“ 17. ledna 2026 [8], kde je i maraton, dále někdy v únoru bude „Memoriál Františka Ohery“ [9], [10], 24 hodinovka okolo hlučínské štěrkovny [11], Hořická šestihodinovka v Blansku [12], Javorový vertikal [13] na podzim, Prajzské kilo [14] na podzim, Ostrava City Marathon [15] a nebo úplně jiný maraton Emila Zátopka v Ostravě [16] cca měsíc po OCM. Na jaře by měla být i Čavisovská stovka [17]. Mezi klidnější (ne nutně běžecké) zajímavé dálkové pochody je možné určitě zařadit i Krnovskou padesátku [18] nebo Bezručovou Moravici [19].
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=qMB9PjmfE7Q … krásně vymalované garáže v Hrabové. Nedaleko nich byla první občerstvovačka.
[2] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-poprve-bezel-aneb-beh-17-listopadu-v-hrabove/detail … Běh 17. listopadu v Hrabové, má první desítka pod hodinu… :-)
[3] https://kct.cz/akce/novorocni-vystup-na-landek-2/ … Novoroční výstup na Landek pořádaný KČT.
[4] https://www.turistika.cz/mista/pozorovatelna-co-na-hladovem-vrchu/detail … Pozorovatelna CO na Hladovém vrchu v Třebovicích.
[5] https://www.turistika.cz/mista/historicka-pekarna-jana-maria/detail … Historická pekárna v bývalé hornické kolonii Jan Maria nedaleko ostravského tramvajového a autobusového uzlu na Hranečníku.
[6] https://www.turistika.cz/mista/vykopavky-a-pozorovatelna-co-na-hladovem-vrchu-v-ostrave-trebovicich/detail … Hladový vrch v Ostravě Třebovicích.
[7] https://www.turistika.cz/mista/necekana-jeskyne-skoro-v-centru-ostravy/detail … „Jeskyně“, přesněji štola v centru Ostravy, na „Slezské“.
[8] https://memorial-jaroslava-dubnicky.estranky.cz/
[9] https://memorialfo.tym.cz/
[10] https://memorial-frantiska-ohery.estranky.cz/
[11] https://www.hlucinska24ka.cz/
[12] https://horickasestihodinovka.cz/
[13] https://javorovyvertikal.cz/
[14] https://www.bkludgerovice.cz/prajzske-kilo/
[15] https://ostravacitymarathon.cz/propozice/
[16] https://www.zatopekmarathon.com/
[17] https://www.cavisovska100.cz/
[18] https://www.kctkrnov.cz/k50/
[19] https://kct.cz/akce/bezrucova-moravice-3/
[20] https://kdyzbezimziju.cz/ … Běžecká škola Petry Pastorové.
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Sobotní turisticko - běžecká procházka aneb jak maratonci oslavují své narozeniny.
