Sedlec (Lanžov)

Co se týká pojmenování této vsi, tak má podle prof. Antonína Profouse být odvozeno od slova "sedlo" a původně bylo ve verzi Sedlce, i když někteří autoři tvrdí, že může pocházet spíše od slov "sedlák" či "selský". Přímo o tomto Sedlci nalezneme v jeho knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. IV. díl. S-Ž" následující: "4. Sedlec, ves 7 km jz. ode Dvora Králové n. L. (do r. 1924 náležela k soud. okr. hořickému): 1490 (ke Vřešťovu) Sedlce, RT. I, 185; 1542 (1513) w Policzanech tvrz.. w Sedlczy.. i s tím podacím w Lanzowie, DZ. 3 C 29; 1603 Kat. Stanická z Hustiřan a na Sedlicích, VUSp. 1898 I, 24."

Okolí této obce bylo osídleno již v pravěku, např. v roce 1878 byl v lukách mezi Velkým Vřešťovem a Sedlcem nalezen bronzový palstav. Původně se této vsi říkalo rovněž Sedlce či Sedlice (roku 1490 Sedlce, v roce 1542/1513 Sedlcz a roku 1603 Sedlice). V roce 1409 náležela Václavu z Vinařic, který prodal úrok na ní Zdislavu, proboštovi u sv. Apolináře (některé prameny hovoří o roku 1490). Nedlouho poté se dostal Sedlec s Miřejovem k hradu Vřešťovu. Někdy v období let 1530-1540 prodal Purkart Kordule ze Sloupna vsi Zálezly, Dubenec, Sedlce a Miřejov Majnušovi z Hustířan za kop kop grošů českých. Později náležel Sedlec k Poličanům a Velehrádku. Později byla tato ves odprodána od Poličan, a to i s dílem, jenž od dávných dob patřil držitelům Poličan. Ve 2. polovině 16. století byl Sedlec majetkem Radeckých z Radče, z jejichž rodu zemřeli a v Miletíně jsou pochováni roku 1557 Adámek a v roce 1585 Jiřík starší. Někdy v téže době vznikla v Sedlci tvrz, na níž koncem 16. století seděl Jan starší Radecký z Radče, jehož syn Adam Bedřich se ujal tvrze, dvoru a vsi Sedlce s krčmou a mlýnem roku 1607. V roce 1615 připadl Sedlec Janovi staršímu Bukovskému z Hustířan, který ho sloučil s miřejovským statkem. Roku 1623 však o oba statky přišel a ty byly připojeny k Frýdlantskému knížectví a ke statku v Bílých Poličanech, když je odkoupil Albrecht z Valdštejna od dědiců po Janu Bukovském z Hustířan, jimž byl Sedlec navrácen za 12 000 kop míšeňských grošů. Za třicetileté války byla obec vyrabována a vypálena. V berní rule z roku 1654 tu žil pouze 1 zahradník (Martin Šedivý), ostatních 8 chalupnických stavení bylo pustých a k nim náležejících 37 strychů půdy bylo neobdělaných. V rámci poličanského panství zůstala ves až do zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního. V roce 1823 byla vystavěna většina roubených domů v lokalitě „Na Barákách“. Každý z majitelů za stavení zaplatil 75 zlatých. Roku 1843 zde žilo 238 obyvatel ve 40 domech (bez Zaborova, v němž žilo 53 obyvatel v 7 domech).

V roce 1849 se stal Sedlec součástí Lanžova, od něhož se roku 1886 spolu s osadou Záborovem oddělil a stal se samostatnou politickou obcí, i když první žádost o oddělení se objevila již v roce 1868, kdy byla podána zemskému výboru království Českého. Farou a školou náležel k Lanžovu, poštou k Poličanům. Bývaly tu 2 mlýny a panský dvůr, který byl pravidelně pronajímán, vždy na 12leté období. Dolení mlýn byl vybudován v roce 1856, hoření byl starší, neboť zmínka o zdejším mlynáři Janu Baricharovi pochází z roku 1795. V roce 1891 zemřel nájemce zdejšího dvora V. Šmákal, který ho spravoval od roku 1882. Tehdy měl dvůr 458 měřic polí, 85 měřic luk, 9 měřic zahrad a 3 měřice stromy osazených pastvin. 29. června 1899 zemřel zdejší chalupník a řezník František Holan z čp. 12, za což byli zatčeni: jeho manželka Marie Holanová a její milenec František Fabian z Hořic. První pitva ze 6. července 1899 potvrdila otravu, druhá ze 29. září téhož roku došla k závěru, že zemřel na následky svého alkoholismu. 20. listopadu 1899 byl František Fabian u jičínského soudu odsouzen k trestu smrti provazem, ale po udělení milosti císařem Františkem Josefem I. mu byl vyměřen trest těžkého žaláře na 20 let, zostřeného posty a samovazbou v „temné komůrce“. V roce 1902 měl zdejší panský dvůr 111,67 ha. V knize „Úplný adresář a popis politického okresu Královéhradeckého. Okresy: Králové Hradec, Hořice, Nechanice a veškeré politické obce a osady“ od Václava Kudrnáče z roku 1903 byla obec popsána takto:

„Sedlec.

Sedlec, ves 1 ½ hodiny severovýchodně od Hořic vzdálená v pahorkovité krajině na potoku Trotině při okresní silnici. Jsou zde dva mlýny a dvůr panství Poličanského.

Starosta: Jos. Šorm. Radní: Jos. Hák, Rud. Černík.

Přirážky obecní od 50-80 %.

Fara, škola: Lanžov.

Pošta: Poličany.

Dráha: Dvůr Králové.

Mlýny: Alois Fidler, Václav Koblas.

Živnostníci. Hostinský: Kolbe Josef. Kovář: Čeněk Sehnal. Obuvník: Jan Albych. Zámečník: Rudolf Černík.“

V roce 1907 se měla stavět silnice od Antonínova hostince ke Koblasově mlýnu, ale kvůli přemrštěným nárokům Jaroslava Haka za odstoupení 2 m širokého pozemku pro silnici, k této stavbě nedošlo. Chtěl totiž zaplatit 40 krejcarů za sáh, obdržet k tomu zdarma pozemek o stejné výměře a z odstoupeného pozemku mu obec měla navíc ještě postoupit zdarma ornici. Roku 1908 byl Sedlec přidělen k nově zřízenému zdravotnímu obvodu se sídlem obvodního lékaře v Lanžově. V témže roce byl zřízen místní odbor Národní jednoty severočeské. Roku 1917 zasáhlo obec velké sucho, protože od dubna do srpna vůbec nepršelo, takže nebylo krmení pro dobytek a sklizeň byla rovněž špatná. Z front 1. světové války se nevrátilo 8 zdejších mužů. Rovněž byl zrekvírován zvon ze zvoničky.

V letech 1920-1921 byla ve vsi zaznamenána epidemie slintavky a kulhavky. V roce 1923 byl zdejší dvůr rozprodán posledním vlastníkem poličanského velkostatku Aloisem Holubem. Během první pozemkové reformy bylo v Sedlci rozděleno 106 ha mezi 57 nabyvatelů. 31. března 1925 přestala být obec součástí hořického soudního okresu a připadla ke Dvoru Králové nad Labem. S tímto krokem bylo počítáno již v předloze zákona a zřízení krajských vlád z roku 1909. V roce 1925 byl rovněž založen SDH, pořízena stříkačka a o rok později vybudována hasičská zbrojnice. Roku 1930 zde žilo 151 obyvatel ve 47 domech, z toho bylo 21 obyvatel a 7 domů v Záborově. 26. ledna 1938 vyhořela stodola rolníka Haka. V letech 1938-1939 vybudovala firma Ing. Štěrny novou silnici ze Sedlce do Vilantic. V říjnu 1938 byly ryze české obce Lanžov, Sedlec a Vilantice obsazeny německým vojskem. Sedlec se však nakonec vrátil k ČSR. V roce 1939 shořela stodola u Janků. Za německé okupace nesl pojmenování Sedletz a byli tu tito živnostníci: hostinský a trafikant Bohumil Antonín, kolář Jan Antonín, kovář Jaroslav Šebek, mlynáři Aloisia Janková a Karel Koblasa, pekař Karel Koblasa, rolníci Josef Dufek a František Sedláček a zámečník Josef Černík. Roku 1954 vzniklo JZD. V roce 1961 byl Sedlec připojen k Lanžovu. 8. května 1975 vypukl požár v domku paní Sobotkové. 28. března 1985 vyhořela dílna přidružené výroby JZD. 15. května 1988 došlo k zahoření smetiště u kravína. Roku 1989 byl Sedlec připojen na novou automatickou telefonní ústřednu v Dubenci a tároveň byla provedena kabelizace zdejší telefonní sítě. 16. října 2004 došlo k zahoření trámu ve stěně rekreační chalupy. 27. října 2018 byl slavnostně odhalen na návsi u čp. 2 pomník Antonína Švehly, který tu stával od roku 1935. 12. února 2019 došlo k utržení a sesuvu části silnice mezi Sedlcem a Vilanticemi.

Z místních pamětihodností zmiňme: kamenný kříž s reliéfem sv. Jana Nepomuckého u rybníka, který byl vybudován Jiřím Hakem v roce 1817 a roku 1843 přeložena obcí na současné místo; pomník padlým v 1. světové válce a hasičskou zbrojnici z roku 1926. O zdejších smírčích kamenech se v „Národopisném sborníku okresu Hořického“ z roku 1895 píše toto: „V Sedlci na okresní silnici, z Lanžova přes Miřejov do Vřešťova vedoucí, as uprostřed obce, na pažitu před č. 11., stojí křížový kámen (obr. č. 12.), jehož základní pískovcová deska nad zemí 96 cm vysoká a nahoře i dole 58 cm široká, je dosti dobře zachovalá, v zadu hladká, v předu nesouc v mělké vypuklině kříž. Svislé i příčné rameno kříže je 10 cm široké, hoření tři konce 23-25 cm dlouhé. Síla činí při zemi 28, nahoře 23 cm. As 40 kroků na silnici dále, za stodolou k témuž statku náležející, nalézá se druhý křížový kámen, od země značně šikmo odkloněný (obr. č. 13.); deska 23 cm silná je 105 cm vysoká, 55 cm široká a v obou hořeních rozích zaokrouhlená. V předu ukazuje deska kříž v mírné rovné vypuklině; oba konce vodorovného ramena kříže i konec hořeního ramena jsou poněkud rozšířeny. Ve všech těchto třech koncích ramen jsou mělce vryty kontury jetelového trojlistu, kteráž ozdoba nepochybně v době valně pozdější neumělou rukou tam přidána byla. Pod pravou polovicí příčného ramena shledáváme taktéž ve vypuklině zvláštní tvar, podobající se meči, jehož jílec a čepel nalezají se v poloze svislé, koš (?) v oblouku as čtvrtkruhovém, dolů otevřeném. Nemožno není, že i tento tvar, mnou za meč pokládaný, je tvar kříže; nikterak však nelze, jak mnohý z obyvatelů Sedleckých za to má, podobu nůžek krejčovských z něho vypozorovati. Na zadní straně kamene je viděti opět v reliefu hladký kříž, jehož hoření rameno se od křížení nahoru o polovici rozšiřuje (obr. č. 14.). Material i tohoto kamene je tvrdý, hrubozrnný pískovec, na mnohých místech lišejníky obrostlý. Pověst k oběma sedleckým křížům se vztahující dí, že se tu před dávnými časy v hospodě při taneční zábavě dva mladíci, krejčí a švec, pro děvče, do něhož oba se zamilovali, »seprali«, pobodali a ve rvačce smrtelně zranili. V úmyslu domů se doplížiti dal se jeden směrem ke Vřešťovu, druhý k Miřejovu. Současně však oba padli, zemřeli a na místech těch též pochováni. Děj tento mají dva kříže hlásati; vzdálenost obou od hostince stejný počet kroků měřiti měla. Pověst tu zvěděl jsem od Lanžovských pp. učitelů Šafránka a Střemchy; ve stejném znění slyšel jsem ji také v Sedlci od jednoho tamního mladíka, jenž ukazuje k menšímu tvaru na kříži č. 13., shledával v něm tvar nůžek krejčovských dodávaje, že pod křížem tím jest pochován pomocník krejčovský.“