P. František Xaverius Fiala, opravdu výjimečný smidarský farář

Tolik bylo v našem národě horlivých a snaživých osobností, jež se ho snažily pozvednout a ukázat, že není žádným druhořadým etnikem, nýbrž plně rovnocenným těm ostatním, i když se mnohdy tvrdil samý opak a dnes do tohoto kolikrát opět kráčíme, že je nám předkládáno, jak na západě, nebo na východě, to podle politického názoru dotyčného, je mnohem lépe, co vše tam dokážou a umí a my jim nesaháme ani po kotníky. Mnoho těchto postav, ať již na celostátní, či regionální úrovni, bylo přikryto plentou zapomnění, a to často nespravedlivě, neboť si takovýto krok nejen že nezasloužily, ale dalo by se to označit přímo za hloupost, když se pozvolna zbavujeme všeho a všech, co udělalo z Čechů to, co byli, jsou a doufám, že stále budou.

Pokud by člověk chtěl nějak příkrov zapomnění poodhalit a seznámit s těmito lidmi, nalezne se hned řada překážek, do Wikipedie nepatří, jinam také ne, a tak jsem si vytýčil, že alespoň tady občas někoho zmíním jako zajímavost, jež může být jakousi perličkou k nějakému objektu či stavbě, aby se lidé dozvěděli, kdo zde tedy žil a působil. Když se podíváme na opuštěnou smidarskou faru, spravovanou excurrendo z Nového Bydžova, nevěřili bychom, kdo všechno tudy prošel a co vše pro druhé udělal. Většina ze zdejších farářů nebyla pouhými duchovními správci, zasáhla kolikrát do řady oborů lidské činnosti a vynasnažila se i o rozkvět obce, v níž svůj úřad vykonávali. Škoda, že postupně život malých farností vyhasíná a vše se stěhuje jako to ostatní do větších center, přitom historie venkovských sídel a malých městeček byla častokrát bohatší než v těch velkých městech a ti lidé, kteří se do tohoto víru vrhli, byli velkými srdcaři, jichž dnes již mnoho nenalezneme.

Jedním z takových byl P. František Xaverius Fiala, jenž spatřil světlo světa 25. listopadu 1817 v Čáslavi, kde absolvoval svoji školní docházku. Na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Hned v září 1842 zamířil jako kaplan do Smidar, kde byl od 20. března do 25. června 1851 administrátorem a díky svým značným zásluhám byl jmenován 25. června 1851 farářem - v pouhých 34 letech, což bylo na tehdejší dobu opravdu výjimečné.

Zde se dostal ke staršímu horlivému a vysoce vzdělanému knězi Ignáci Hanusovi, jenž pocházel z Vysokého Mýta, a hned od počátku zaujal jak svou postavou, tak svým uhlazeným chováním. Zastavil se totiž s každým a promluvil si s ním ze srdce rád, aniž by se nad někoho povyšoval nebo naopak ponižoval. Oblibu získal rovněž u smidarské vrchnosti - Martina a Kláry Waagnerových, a u skřivanského pána Gustava Ledvinky, rytíře z Orlové Skály. Právě oni se zasloužili o to, že se stal smidarským farářem, instalovaným 21. září 1851 královéhradeckým kanovníkem P. Václavem Valentou.

Jak byl duchaplným a taktním v jednání s ostatními, tak ještě více byl horlivým v duchovní správě, přičemž jeho kázání nebyla nikdy všední a přitom se líbila i panstvu. Zasloužil se též o časté pořádání misií (1856, 1866, 1876) a zejména o to, že byly hojně navštěvovány, což můžeme vidět třeba na 10. března 1866 započaté desetidenné misii, kdy se jí celkem zúčastnilo téměř 3 000 věřících, přičemž celkem měla farnost jen 4 200 osob. Zároveň byl svědomitým katechetou, přičemž velkou oporu měl ve faráři Hanusovi, který mu nejen radil, ale pomáhal radami i různými kroky v budování příští kariéry. Díky farářově bohaté knihovně, jež obsahovala vedle bohoslovných děl také knihy zeměpisné, dějepisné a přírodopisné, získal řadu všeobecných znalostí z mnoha oborů lidské činnosti, načež se stal činným členem Muzea království Českého a zejména se zasloužil o vzorné vedení pamětní knihy smidarského farního kostela, do níž získával informace jak z různých knih, účtů a listin, tak ze vzpomínek pamětníků, ale též z různých dalších zdrojů. Dokonce vyzýval prostřednictvím tisku, zejm. Methoda, všechny, kdo mají jakoukoliv informaci k historii farnosti, farního i filiálních kostelů, aby se mu ozval a pomohl mu s tím, aby bylo vše významné zaneseno do pamětní knihy, aby se stala zdrojem poznání věcí minulých pro všechny náruživé následovníky.

V úřadě faráře věnoval svoje první kroky k péči o vnitřní úpravu smidarského kostela. Svým nákladem nechal obnovit hlavní oltář (1852), z milodarů pořídil 2 pobočné oltáře a pro jeden z nich zakoupil ze svého obraz Panny Marie (1857-1858). Následně z milodarů zakoupil novou křížovou cestu (1859), boží hrob (1871), ze záduší nechal pořídit množství bohoslužebných rouch (1860, 1873, 1874), nechal zhotovit novou nádobku na svěcený olej a kadidelnici (1879). Jeho péčí byl obnoven rovněž filiální kostel v Loučné Hoře a na rozšíření Mariánské kaple ve Smidarské Lhotě daroval 1 000 zl. V neposlední řadě nechal rozšířit farní budovu ve Smidarech (1869) a zakoupil jeden z domků se zahradou, který chtěl věnovat obci jako sídlo opatrovny dětí zdejší chudiny. Protože si však kladl podmínku, že v opatrovně budou působit jeptišky, tak z celé věci sešlo a domek byl prodán jednomu místnímu obchodníkovi. V roce 1858 založil jednotu živého růžence, jež měla 245 členů.

Nezapomenutelnou byla i jeho vlastenecká a národovecká činnost. Ve Smidarech se totiž spřátelil s justiciárem Janem Šantlem z Poděbrad a s bývalým justiciárem a básníkem Karlem Sudimírem Šnajdrem z Hradce Králové a všichni tři se rozhodli českou knihou probouzet českou duši ve zdejším lidu a roznítit v něm jiskry vlasteneckého ducha. Roku 1845 byl utvořen až 20členný kroužek vlastenecky smýšlejících měšťanů, který odebíral české noviny a časopisy („Květy“, „Česká včela“, „České noviny“, „Pražský posel“, „Paleček“) a vytrval až téměř do revolučního roku 1848, kdy věnoval 40 zlatých na výzbroj místních národních gardistů.

Jeho dalším velkým činem bylo založení místní knihovny, opět ve spolupráci s justiciárem Šantlem. 11. září 1844 vydal Fiala provolání ke smidarským měšťanům, v němž se psalo toto: „Při nynější v celé milé vlasti české veliké pokroky činící národnosti byla velmi vítaná nížepsanému myšlenka některých pánů, aby se k chvalitebnému rozšiřování národního citu dle příkladu jiných čtenářských společností i v našem městečku knihovna pod jménem školní knihovny založila; dobře nahlížeje, kterak mnoho dobrého z takových čtenářských společností jinde zrostlo, a i mezi námi vykvésti může.“ Výzva skutečně zapůsobila a Fiala byl zván ke všem významným měšťanům, takže se mu hned v prvním roce podařilo získat 43 členů čtenářské společnosti (včetně Jindřicha Waagnera a Gustava Ledvinky, rytíře z Orlové Skály), 47 zlatých příspěvků a 125 knih, z nichž 54 daroval sám Fiala. Na konci roku 1844 měla bibliotéka již 366 a o rok později 637 svazků, přičemž skříň s nimi byla umístěna v kaplance a Fiala knihy rovněž půjčoval.

Zároveň stoupal v církevní hierarchii a byla mu přisouzena také řada světských úřadů. 15. dubna 1856 se stal čestným kanovníkem kapituly vyšehradské a domácím papežským prelátem, v roce 1863 byl jmenován osobním děkanem a roku 1865 se dostal na pozici biskupského vikariátního sekretáře v novobydžovském okrese. Vedle toho získal řadu jiných duchovních postů, v letech 1869-1875 byl c. k. okresním školním inspektorem, starostou (předsedou) jednoty sv. Josefa k podporování kněží deficientů (tj. duchovních na odpočinku), od roku 1870 zakládajícím členem Budče Novobydžovské, činným členem Jednoty pro zvelebení hudby chrámové v Praze, Spolku pro blaho propuštěných káranců tamtéž, čestným členem několika ostrostřeleckých společností apod., k čemuž však musíme uvést to, že nešlo o pouhé řadové členství, ale vždy se činně účastnil života toho kterého spolku nebo korporace. 8. srpna 1879 byl jmenován sídelním kanovníkem katedrální kapituly u sv. Ducha v Hradci Králové a ani zde na milované Smidary nezapomněl, protože svému nástupci, faráři P. Václavu Hlínovi, věnoval 300 zlatých na dlažbu smidarského chrámu, růžencovému bratrstvu daroval 50 zlatých na pořízení obrazu Panny Marie (obraz zakoupen v roce 1885) a mnoho z jeho příjmů putovalo na chudé z jeho bývalé farnosti. Za to vše se později stal čestným měšťanem městečka Smidar a Lhoty.

Zemřel pak 1. listopadu 1905 v Hradci Králové a jeho pohřeb na novohradecký hřbitov o 3 dny později, vedený královéhradeckým biskupem Msgre. ThDr. Josefem Doubravou a generálním vikářem ThDr. Aloisem Frýdkem, byl přehlídkou všech významných lidí té doby, kteří mu chtěli osobně dát své sbohem. Co k tomu říci na závěr? Kéž by náš národ měl takových lidí stále dost a bylo mu dáno osobnostně vzkvétat tak, jako tomu bylo před lety a nestanuli v jeho čele pouze upovídaní lidé průměrné a podprůměrné kvality a různé "slibotechny"!

P. František Xaverius Fiala, opravdu výjimečný smidarský farář na mapě