Olomouc – renesanční sochy na hlavním oltáři Dómu sv. Václava

Dnes již převážně neogotická katedrála sv. Václava je sice díky své více než 100 metrů vysoké věži nezpochybnitelnou dominantou hanácké metropole, ale její poklady musíme hledat v chrámovém interiéru. K tomu nejcennějšímu a nejvzácnějšímu patří určitě hlavní oltář, resp. čtyři renesanční sochy církevních Otců na něm umístěné. Oltář sám je záležitostí nepoměrně mladší, protože i on je výsledkem Merettyho neogotické přestavby Dómu v letech 1882 až 1892.

Oltářní sochy, které zde i dnes můžeme obdivovat, vytvořil ve II. polovině 15. století významný italský renesanční sochař Mino da Fiesole a původně neměly s Olomoucí vůbec nic společného. Vznikly totiž pro hlavní oltář římské baziliky Santa Maria Maggiore (konkrétně byly součástí Ciboria della Neve nad ním) a do Olomouce byly získány až v průběhu 18. století, kdy byl roku 1747 hlavní oltář mariánské baziliky v rámci stavebních úprav zcela rozebrán. O současném oltáři v katedrále sv. Václava se říká, že spojuje hravé neogotické baldachýny s renesančními mužskými postavami ve strnulých pózách.

Velmi kvalitní raně renesanční sochy čtyř východních církevních Otců – tedy sv. Atanáše, sv. Basila, sv. Řehoře Naziánského a sv. Jana Zlatoústého – vznikly v letech 1461 až 1463, jsou vytvořena z bílého mramoru a jejich výška (včetně soklu) dosahuje 125 cm. Sochy pro olomouckou katedrálu roku 1870 ve starožitnictví zakoupil kardinál a arcibiskup Bedřich Fürstenberk v rámci své účasti na prvním vatikánském koncilu.

Tím by byly základní informace vyčerpány a další řádky – kromě úplného závěru – budou již určeny hlavně těm, kteří se o umění zajímají více nebo by chtěli tyto sochy poznat blíže.

Čtyři mramorové sochy z římské baziliky Santa Maria Maggiore byly součástí oltáře, který byl tvořen baldachýnem zdobeným také 32 reliéfy. Na jednom z nich byl zobrazen výjev, který dal tomuto dílu jeho název (Ciborium sněžného zázraku). Byl na něm zachycen papež Liberius, kreslící půdorys budoucího kostela do sněhu, který v Římě zázračně v srpnu napadl. Sochy tehdy byly umístěny v nikách nad čtyřmi sloupy ciboria, které se dnes nachází v Muzeu umění v americkém Clevelandu.

Je docela zajímavé, že údajně jen socha s kratšími vousy je jednoznačně označována jako sv. Jan Zlatoústý, zatímco určení dalších postav je dosti nejisté, Strnule antikizující štíhlé postavy církevních Otců jsou velmi propracované a odkazují na raně křesťanskou dobu. Od sebe se liší v podstatě jen pozicemi nohou, drapérii oděvu a částečně i výrazem obličeje. Každá z nich drží knihu, na kterou upírá svůj zrak. Typické tváře s dlouhým vousem odkazují na Minovu sochu Boha, která se nachází v kapli florentského kostela sv. Ambrože.

Chybět by nemělo ani pár slov o autorovi těchto soch. Mino da Fiesole (1429 – 1484) byl florentský raně renesanční sochař, který se věnoval studiu antického sochařství (zřejmě proto se někteří odborníci v minulosti domnívali, že tyto sochy pocházejí z antických vykopávek), pracoval v Římě i Toskánsku a proslul zejména jako autor velmi kvalitních bust, např. členů významné rodiny Medici. Mezi jeho nejznámější díla patří také náhrobek knížete Uga Toskánského nebo tzv. Ciborium sněžného zázraku. A právě jeho součástí byly i „naše“ čtyři sochy církevních Otců.

Zcela na závěr se sluší zmínit, že olomoucká katedrála vznikla – jako románská – již někdy v I. polovině 12. století a že se na její podobě postupně promítly snad všechny existující architektonické slohy. Oltář se nachází na konci presbytáře a běžně se na něj zblízka nepodíváte. Kněžiště od hlavní lodi totiž téměř trvale neproniknutelně odděluje železná mříž. Pokud se nechcete spokojit s pouhým pohledem z dálky, je nutno využít služeb průvodce nebo času bohoslužby.