Jestřebský zámecký kopec (Habseiner Schlossberg, Jestřebí)

Uprostřed obce Jestřebí na Českolipsku se nachází již z velké dálky viditelný kopec, který je dnes oficiálně bezejmenný, ale dříve byl zván právě tak, jak je uvedeno v pojmenování této stati - Jestřebský zámecký kopec (něm. Habseiner Schlossberg), který na svém nejvyšším místě dosahuje nadmořské výšky 319 m n. m. a obsahuje velký skalní masiv, jehož bylo ve středověku využito ke stavbě hradu. Avšak protože se jedná o turonské křemenné pískovce, jež snadno podléhají skáze díky atmosférickým jevům a klimatu, tak se od svých počátků značně změnila, o čemž píše např. prof. August Sedláček následující: "V prostranném údolí mezi zelenými návršími blíže Nového zámku a nad městečkem Jestřebím spatřuje se na nevysokém podstavci skála zvláštního tvaru, na níž ještě zbytky bývalého hradu viděti. Ze všech stran, ať se odkudkoliv blížíme, vždy poskytuje skála tato sama o sobě stojící neobyčejnou podívanou. Podval skály totiž jest patrně užší než její vrch a zvláště na severovýchodní straně viděti, jak je skála svislá. Avšak za dřívějších dob (ještě l. 1861), když jsem se jeden z posledních nahoru dostal, dokud byla skála celá, pohled ten byl ještě vzácnější. Neb skála pevně stojíc na svém podstavci rozšiřovala se do výšky, což patrně pozoroval ten, který přicházel od Nového zámku a na skálu s její zubatou korunou pohlížel. Proto nejeden srovnával Jestřebí s velikou lodí beze stěžnů. Na blízku míjela tato podoba, když příchozí zřetelně rozeznával vyčnívající úskalí, rozpukliny a nesrovnalosti té ohromné hmoty. Bohužel jest skála pískovec, kterýž zhoubnému působení povětří snadno podléhává. Na počátku 19. století pukla skála, takže se do rozsedliny ruka vložiti mohla. 1) Nějaký rok potom zase se odlamovaly kusy, poněvadž neopatrní obyvatelé skálu sami podkopávali, dobývajíce tu písku. Nejednou obavy pronášeny, že by se velká část skály na chaloupky pod ní sřítiti mohla; k odlamování velkých kusů došlo l. 1852 a 1868, takže mezi obyvateli byl způsoben nemalý strach. Tehda se ještě na Jestřebí choditi mohlo po schodech ve staré věži umístěných, ano i já sám, když jsem tu byl poprvé l. 1861, dostal jsem se ještě nahoru, ač již obtížně z části po žebříku, z části po hořejších schodech, mezi nimiž tři nad sebou scházely. Ale na ten čas není přístupu, leč nebezpečně po vysokém žebříku a tak se musíme spokojiti s tím, co nám zůstavili staří pamětníci a co jsme za dřívějších let sami viděli.

1) »Bohemia« 1848 č. 39."

Právě tím, jak skála i s hradními zbytky vypadala, tak lákala návštěvníky již od 18. století, pokud nepočítáme romantické vyjížďky zahrádeckého panstva a jejích šlechtických i jiných vzácných návštěvníků, kteří se na vrchu zastavovali nejen kvůli výhledu samému, ale kolikrát zde rovněž hodovali. Pozornost tak vznudil též u prof. Augusta Gottlieba Meissnera, jenž zařadil Jestřebí do svého popsání některých památnějších českých hradů "Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen", jež vyšlo v Praze v roce 1798. Na něj pak navázali další autoři, např. Franz Alexander Heber a Břetislav Mikovec. Všichni tito viděli hradní skálu jako jakousi "Noemovu archu na Araratu uvízlou", což vyvolávalo v řadě lidí různé pocity, z nichž později pramenila řada až roztodivných pověstí.

Ale vraťme se zpět k výše jmenované hradní zřícenině, jež podléhala zkáze s onou skálou, do níž byla z většiny vytesána. Není tedy nic divného, že po prvních ulamováních skály v letech 1811, 1813 a 1825 došlo k rozebrání trojice nejbližších stavení a jejich vlastníci se raději usadili na jiném místě, kde se jim zdálo bezpečněji. Udělali jen dobře, neboť roku 1848 praskla celá skála a její část se po několika letech svezla tak, že hrad se stal nějakou dobu nepřístupným. Přímo v kopci tak de facto zůstal pouze hřbitov se zděnou kaplí Vzkříšení Páně a zvonicí, a to na místě, kde se již od dávných dob těžil jak kámen, tak z erodovaného kamene vzniklý písek. Původně se tam měl nacházet také kostel, ten však byl přenesen nakonec jinam, neboť jeho zdi sesedaly a zdivo praskalo, takže konání bohoslužeb se zde záhy stalo nebezpečnou věcí. Protože ještě v roce 1407 byl připomínán mlýn pod Krušinou, tak můžeme uvažovat, že celý vrch býval dříve osídlen jako tzv. podhradí, což se dělo dost často, ale geologické poměry nakonec někdy v 15. století donutily obyvatele přenést se z dosahu vrchu mnohem dále do míst, kde je nynější obec, kamž též zamířila fara s kostelem.

Zkáze však napomohla významnou měrou lidská ruka, protože z kopce se stal jakýsi ementálu podobný kopec. Co nebylo podkopáno nebo vytesáno pro sklepy a jiné místnosti, to se měnilo s již jmenovanou těžbou pro stavební účely. To se dělo již při budování samého hradu, o němž máme první zmínky k roku 1295, kdy byl jeho držitelem Jindřich ze Žitavy (1249-1309), jenž byl tehdy zván jako Hynek z Dubé a z Jestřebího, jemuž je rovněž přisuzováno založení hradu. Kolem roku 1300 zde měli být vězněni fojtové a rychtáři z Broumovska, kteří se zmocnili jakýchsi zádušních peněz z kostela v Polici nad Metují. Proč zrovna až sem, tak to vůbec netušíme. Muselo jít o nějaké přátelské či jiné styky držitele hradu s písařem broumovského opata Janem, jenž měl tyto zajmout a na Jestřebí odeslat, pokud ne přímo s broumovským opatem. Tuto událost např. zmiňuje Antonín Krtička-Polický ve své knize "Báje a pověsti z kraje Jiráskova", jejíž přečtení k tomuto vřele doporučuji.

Když po roce 1309 Hynek zemřel, připadly jeho majetky čtveřici jeho synů - Půtovi z Frýdlantu (1259-1318), Hynkovi Berkovi († 1348), Hynkovi z Dubé († 1333) a Hynáčkovi z Housky. Posledním z nich, kdo držel Jestřebí, byl pravděpodobně Hynek Berka, protože při dělení jeho synů Hynka a Jindřicha připadlo Jestřebí právě druhému z nich. Když krátce po něm zemřel také jeho syn, připadlo Jestřebí jeho bratru Jindřichu Hlaváčovi, jenž se od svých příbuzných značně lišil. Šlo zejména o to, že celý rod Berků býval vždy jednoznačně římskokatolickým, ale on sám začal pokukovat po straně podobojí, k níž se nakonec přidal.

Po něm patřilo Jestřebí synu Čeňkovi, jenž ho prodal Janu ze Smiřic, což bylo zakončeno vložením do desek zemských roku 1446, kdy byl celý obnos kompletně doplacen. Teprve novému vlastníkovi se podařilo z hradu vypudit loupeživé rytíře, jež se tu usadili již za husitských válek a strašně sužovali celé okolí. Po Janově smrti v roce 1453 hospodařil na Jestřebí jako poručník sirotků Zdeněk ze Šternberka, aby Jestřebí roku 1456 vydal jejich matce Markétě z Michalovic, jež předtím bojovala s Alešem Berkou z Dubé o odúmrť na Jestřebí po Jindřichovi mladším Berkovi a jeho dětech. Ta, aby se již podobná situace neopakovala, tak si vyprosila o rok později celý královský nápad na Jestřebí i na Housce. Po ní vládl na Jestřebí její syn Václav, který zemřel kolem roku 1470. Jeho majetky pak připadly bratrovi Jindřichovi, jenž před svou smrtí před rokem 1488 prodal Jestřebí Kryštofu z Vartemberka, což se podle všeho událo v roce 1481. Následně Jestřebí patřilo jeho synu Zikmundovi, o čemž máme zmínku z roku 1505. Krátce poté však tento zemřel a hrad s příslušenstvím se dostal do rukou jeho bratra Václava. Ten však již na Jestřebí nesídlil a nestaral se ani o jeho stav, takže hrad postupně pustl a chátral, přičemž jako první podlehly zkáze jeho dřevěné části. Jako pustý zámek bylo Jestřebí jmenováno již v roce 1547 a někdy kolem roku 1560 bylo již pouhým příslušenstvím Nového zámku, resp. zahrádecké vrchnosti. Není se co divit, poloha hradu a jeho prostory již tehdy přestávaly stačit tehdejším šlechtickým potřebám.

Z hradu se tak stala pouhá zřícenina, jejíž stav se stále zhoršoval. Jak pravdivě zní slova Václava Vladivoje Tomka: "Běh života prastarého, neohroženého skalního tohoto jestřába byl neočekávaně podťat a zkosen. Zmlklost a ustrašenost rozepínají dnes svá šerá křídla nad podivnými těmi ssutinami, zkad občas zaplane a vyšvihne zářivý, ohnivý paprsek, jakoby roznítiti chtěl aspoň na okamžik žár a plam, který někdy bouřil, háral, zvučel a zpíval svou čarovnou, božskou a nevýslovně rozmarnou melodii bezstarostného, skvělého života, který na nás odtud vyzírá jen vyhaslým svým okem." Romantika, až bloznění národního obrození a později stále více se rozvíjející turistický ruch udělaly z vrchu jedno z nejnavštěvovanějších míst, zmiňované v řadě turistických průvodců. Z řady tehdejších návštěvníků jmenujme zejména básníka Karla Hynka Máchu, jenž vzpomíná na svou pouť (uskutečněnou asi v roce 1813) takto: "Nad Doksy hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev se, vyhlížel co obruba temná jasně krásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad Jestřábí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem." (viz https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-jako-tajemny-korab-popisoval-ruinu-hradu-jestrebi-karel-hynek-macha-40414196).

Sám vrch kopce se skálou náležel zahrádeckému panstvu až do roku 1945, když nabyly platnosti dekrety prezidenta Edvarda Beneše. Tím se novým vlastníkem stal čs. stát, aby se později dostal do rukou obce Jestřebí, jež měla návrší kopce ve svém majetku již od 18. století (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT122018430). Od té doby se zde mnoho nezměnilo, pouze došlo k několika úpravám kvůli turistickému ruchu a 20. ledna 1965 byl sám hrad zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/zricenina-hradu-jestrebi-15198117), přičemž např. rekonstrukce zábradlí, schodiště a vestavba vřetenového schodiště do věže proběhla v roce 2005. Pak však o 4 roky později došlo k utržení části skály, jejíž hmotnost byla odhadnuta na 80 tun. Veřejně přístupná část však přečkala tuto událost bez úhony, avšak z vyššího bloku uvolněné kusy skály vzaly s sebou poslední zbytky cimbuří, jež tak můžeme dnes obdivovat pouze na historických snímcích. Přesto když se vyšplháme po věžním schodišti na hradní ochoz, tak zjistíme, že je odsud překrásný pohled po okolí, který může směle konkurovat řadě vyhlídek po celém širém okolí. Doufejme, že to vydrží ještě dlouho bez nějaké další úhony, i když na skále samé jsou vidět další stopy pukání a drolení.