Jak novohradecká hauzírka ukradla sošku sv. Jana Nepomuckého

Když došlo kvůli stavbě královéhradecké pevnosti k bourání Mýtského podměstí, bylo některým obyvatelům vymezeno k novému osídlení místo na území dnešního Nového Hradce Králové, kde se dříve nacházela pouze trojice dvorců, a to na Hrázce, na Brně a dole pod Novým Hradcem Králové. Sem většinou zamířili ti chudší lidé, což se projevilo i v pozdějších letech. Někteří se živili jako zemědělci, jiní jako drobní živnostníci a další se vydávali za příjmem jinam.

Buďto se jednalo o povozníky neboli formany, ale těch tu mnoho nebylo. Většinu tvořili ti, kteří se živili podomním prodejem, tzv. hauzírovali. Jednalo se o ty nejchudší, jež se do světa vydávali tak, že se svezli s někým koňmo, ale jinak chodili po Čechách i mimo ně pěšky. Nebyla to zrovna lehká obživa, neboť tito obchodníci nebyli mezi obyvateli moc oblíbení a mnohdy si dělali naschvály i sami mezi sebou. Zmiňme časté spory se židovskými nebo slovenskými hauzírníky. Vedle toho museli mít k této živnosti povolení, které dostávali jen při splnění určitých podmínek, mezi něž např. náležely: rakouská státní příslušnost, požívání všech občanských práv, stáří 30 let a více, žádné patrné a nápadné tělesné vady nebo nemoci a politická i mravní zachovalost. Když splnili všechny výše zmíněné podmínky, byla jim na období 1 roku vydána hauzírnická knížka, kterou si mohli po uplynutí výše zmíněné doby nadále prodlužovat, pokud nějak neporušili stanovené podmínky nebo se nedopustili nějakého přečinu či zločinu.

Ale jak to tak bývá, když měli "hluboko do kapsy", tak se někteří z nich snížili k různým krádežím. Nešlo však jen o peníze, klenoty, peřiny nebo jídlo, nýbrž někdy se kradly až roztodivné věci. Příkladem může být příběh velmi nábožensky založené Doroty Košťálové, jež při svých cestách měla dojít až do moravské obce Tříteče, což by měla být dnešní Střítež u Třebíče. Tam si při návštěvě zdejších hospodářů všimla otevřené výklenkové kaple a v ní se nacházející krásně vyřezávané sošky sv. Jana Nepomuckého a nenapadlo ji nic jiného, než aby si ji vzala. Jakmile tak udělala, rozloučila se rychle s onou obcí a vyrazila domů.

Zapomněla však, že se zdejšímu rychtáři prokazovala hauzírnickou knížkou a mnozí ji navíc viděli, jak se o kapličku zajímá. Po návratu na Nový Hradec Králové ukryla sošku na půdu za komín, ale neuběhlo ani půl roku a nějakou náhodou došlo k jejímu prozrazení. Měla to štěstí, že nebyla odsouzena k trestu vězení, natož k peněžitému trestu, na který by stejně neměla. Novohradeckým rychtářem a obecními výbory jí bylo uloženo, aby odnesla sošku na její původní místo, ale s tou podmínkou, že tam musí dojít jen po svých a nesmí využít žádného povozu. Když ji umístila zpět do kapličky, musela si vyžádat u tamního rychtáře potvrzení, že byla soška do obce navrácena. To se psal rok 1818 a od té doby se v celém okolí začalo pokřikovat na novohradecké, že ukradli sv. Jana. Když uviděli novohradecké ženy s putnami na zádech, vždy na ně všichni volali: "Nesete ho, nesete, nožičky mu koukaj." A ženy se hned popudlivě až vztekle ozývaly, přičemž někdy docházelo i na pěsti nebo souboje se zemědělskými nástroji v rukou.

Ale abychom nebyli nespravedliví, že všichni na Novém Hradci Králové měli "dlouhé prsty". Ty měli i jinde v okolí, a to dokonce královéhradečtí měšťané, kteří spolu s pravovarečníky dokázali novohradecké osadníky kolikrát také okrást, protože na ně hleděli vždy spatra, že jim nesahají ani po kotníky a z toho vznikala řada sporů, jež se kolikrát táhly až do připojení Nového Hradce Králové k Hradci Králové.

Jeden z prvních takových případů se udál hned před výstavbou královéhradecké pevnosti, kdy byl zbourán bohatý kostel sv. Antonína, který se nacházel na likvidovaném Mýtském podměstí. Tehdy bylo rozhodnuto o přenesení tohoto chrámu na Nový Hradec Králové a jeho vybavení se tak mělo stát součástí majetku nově vybudovaného kostela téhož zasvěcení. Avšak při tomto přenášení došlo k tomu, že se královéhradečtí měšťané rozhodli, že si některé věci ze zbouraného kostela ponechají, protože jinak by to bylo jak "házet perly před prasata". Nejvzácnější z těchto věcí byla oltářní malba Petra Brandla, k níž měla náležet určitá fundace. Ten byl místo na Nový Hradec Králové odvezen do katedrály sv. Ducha, protože se do nového chrámu "nemohl směstnat", a tak se museli novohradečtí osadníci spokojit s "průměrným" obrazem od Josefa Kramolína z období kolem roku 1776, který byl umístěn na hlavní oltář v novém kostele sv. Antonína na Novém Hradci Králové.

K původnímu obrazu, jenž zůstal v Hradci Králové (oltář sv. Antonína Poustevníka nahradil starší oltář Panny Marie, založený primátorem Tobiášem Šajem v roce 1675 a doplněný mešní nadací na sloužení mší svatých každého úterý za zemřelé a každé soboty ke cti Panny Marie Sedmibolestné), se vztahuje historka o jeho vzniku. Když Petr Brandl maloval své Nanebevzetí Panny Marie v kostele sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, součást hlavního oltáře od Matěje Václava Jäckela z roku 1700, vydali se za ním královéhradečtí konšelé, aby jim pro kostel sv. Antonína vymaloval obraz pro hlavní oltář. Malíř byl tehdy ve finanční tísni a toho chtěli konšelé využít. Nakonec ho usmlouvali, že jim odpustí 50 zlatých rýnských z celkové ceny. Ale uvedený malíř byl člověk "všemi mastmi mazaný", a tak se dopustil určitého úskoku. Když byl totiž obraz namalován, jeden z konšelů si všiml, že nad světcem se vznášející andělíček má nestydatě obnaženou svoji zadní část a přímo vyšpulenou nad lysinu svatého. Takovou věcí byli měšťané přímo zaraženi a rozhodli se vyzvat malíře, aby tuto věc napravil a přemaloval obnaženou zadnici. Ten ochotně přislíbil, ale za oněch 50 zlatých rýnských, které z něj předtím oni konšelé vymámili. Když se nechtěli ztrapnit, tak svolili a malíř s úsměvem jedním tahem svého štětce udělal andělíčkovi přes zadeček malý obláček. Když se však kdosi zblízka podíval, tak část zadnice v tělové barvě oním mráčkem stále prosvítala.

Ona malba sv. Antonína Poustevníka, popisovaná prof. Antonínem Cechnerem v knize "Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. XIX. Politický okres Královéhradecký" takto: "Na oltáři v čele severní bokové lodi visí v zlaceném, širokém rámci ukončeném lomeným obloukem, obraz sv. Antonína Poustevníka od Petra Brandla, 1.60 m široký a 3.01 m vysoký. Světec v mnišském rouše klečí uprostřed lesní krajiny, maje jednu ruku na knize, druhou vztyčenou a pohlíží v zanícení k nebi, na němž viděti dvě hlavičky andílků a nejvýše v rohu části nohou jiných andělů, jichž těla jsou mraky kryta. Znamenitě kreslená malba, živého koloritu. (Obr. 36.)", se v katedrále sv. Ducha nachází dodnes.