Původní hřbitov se nacházel přímo u kostela sv. Stanislava, kde se pohřbívalo již od 14. století. Před a během českého stavovského povstání byl zdejší kostel ovládán utrakvisty a zdejší katolíci chodili do lochenického kostela. Pohřbívalo se však i nadále v Sendražicích. Když se obec „navrátila“ ke katolictví, stal se zdejší kostel filiálním do Hoříněvse. Teprve v roce 1787 byla v Sendražicích zřízena lokálie a patronát nad ní měl náboženský fond. Tehdy byla postavena i místní fara a následně došlo k opravě hřbitova. 3. listopadu 1857 byla sendražická lokálie povýšena na faru, takže pohřební obřady měl na starosti opět místní kněz.
Na hřbitově u kostela sv. Stanislava stojí za povšimnutí náhrobek loutkáře Kaisera a je nutno rovněž zmínit, že zde také byl 17. září 1905 slavnostně vysvěcen pomník o vzhledu secesní stély k poctě padlých vojáků při bitvě 3. července 1866 a na památku starého bojovníka v prusko rakouské válce Josefa Holdíka ze Sendražic, jenž nese nápis: „PAMÁTCE 4 VOJÍNŮ C. K. POLNÍCH MYSLIVCŮ Č.9 DNE 3. ČERVENCE 1866 ZA CÍSAŘE A VLAST PADLÝCH. JAKOŽ I BÝVALÉHO BOJOVNÍKA Z ROKU 1866 JOSEFA HOLDÍKA ZE SENDRAŽIC * 5.X.1847, † 2.II.1904. DEM EHRENDEN ANDENKEN DER AM 3. JULI 1866 FÜR KAISER UND VATERLAND GEFALLENEN 4 SOLDATEN DES K. K. 9. FELD JÄGER BATAILLONS, SOWIE DES EHEMALIGEN KRIEGERS V. J. 1866 JOSEF HOLDÍK AUS SENDRAŽIC *5.X.1847, † 2.II.1904.“ Bylo tomu tak z toho důvodu, že kostel se školou a farou sloužil jako polní lazaret, v němž zemřelo množství zraněných vojáků z obou válečných stran. Díky svému umístění se tak nemusely mrtvoly ukládat někam mimo, ale rovnou do posvěcené půdy. Někteří padli přímo při krvavém boji o hřbitov, když se ho snažila dobýt pruská pěchota. Roku 1887 byly kolem hřbitova vysázeny na severní straně ořešáky. Ty se objevily o rok později i na břehu u hřbitova, kde původně rostly švestky. Všem těmto pracem předcházelo v roce 1886 vyštětování silnice ke kostelu a rozšíření úvozu za kostelem, kterým chodily až do zřízení vlastního hřbitova pohřební průvody z přifařeného Rodova. Jak tehdy probíhal v obci pohřeb popisuje sendražický kronikář a řídící učitel Václav Tomek takto:
„Smuteční slavností v obci bývá pohřeb. Koná se třetího dne po úmrtí. Na pohřeb sejdou se černě oblečeni nejen všichni příbuzní, ale i známí zesnulého. Téměř o každém i někdy „chudém“ pohřbu hraje hudba smuteční pochody. Kněz nad rakví v domě, v kostele a na hřbitově koná obřady příslušné církve a zpěváci zpívají vhodné pohřební písně. O pohřbu svobodných hochů a dívek bývají drůžičky a mládenci.“
Postupem času se však zde již nedostávala místa k pohřbívání, a tak se rozhodlo o zrušení tohoto pohřebiště a založení nového hřbitova. Ten byl postaven ze jmění kostelního záduší ve Smiřicích v roce 1917 na výšině na sever od kostela sv. Stanislava, od něhož ho oddělovala a dosud odděluje cesta ke škole a faře. Obklopen je 2 m vysokou zdí z červených cihel a uprostřed hřbitova byl umístěn železný kříž s pozlaceným tělem Ježíše Krista.
Nalezneme tu řadu umělecky vyvedených pomníků od různých sochařů a kameníků z celého širého okolí, ale všeobecně je známý žulový pomník zemřelému rudoarmějci Vladimíru Dmitrijeviči Bělovovi, jehož ostatky leží od 1. června 1945, kdy zahynul na následky úrazu elektrickým proudem, v hrobě č. 102. Původně se na něm nacházel prostý dřevěný kříž se jménem zemřelého a datem úmrtí, který byl 4. května 1958 nahrazen výše zmíněným žulovým pomníkem. O jeho zřízení nejlépe vypovídá opět záznam obecní kroniky, v němž se píše:
„Památník Rudoarmějce:
V neděli 4. května 1958 o 17. hodině na novém hřbitově odhalen pomník u hrobu Rudoarmějce Vladimíra Dimitrijeviče Belova, příslušníka slavné Sovětské armády, která nás v roce 1945 osvobodila od Hitlerovských fašistů.
Belov – jako mnoho jiných vojáků – k nám přišel v květnu 1945. Byli ubytováni po vesnici. Belov patřil k oddílu polních telefonistů. Při snímání telefonních drátů zavadil drát sundávaný o drát vysokého elektrického vedení. Belov drát snímaný navíjel. Silná elektrická jiskra sjela z drátu elektrického vedení po telefonním drátě do těla Belovova a usmrtila ho.
Vojín Belov, který prošel tisíce kilometrů za strašlivých bojů ze Sovětského svazu napříč Evropou, u nás našel smrt. Se všemi vojenskými poctami byl tu pochován do naší země, již pomáhal osvobodit. Krutý osud mu určil, aby již po skončení bojů k našemu osvobození – vedle tisíců a tisíců jiných Sovětských hrdinů – přidal svůj jednaadvacetiletý mladý a krásný život. - Budiž mu za to osvobozená naše země lehká!
Při slavnostním odhalení památníku promluvila řada řečníků s předsedou ONV Ronem v čele. I zástupci Sovětské armády a zástupce Sovětského velvyslanectví promluvili. Děti doplnily pořad básněmi a písněmi. Počet účastníků přesahoval 320 lidí.“
Od té doby se tu na 9. května a v listopadu při oslavě měsíce československo-sovětského přátelství konaly vždy vzpomínkové akce za účasti místních občanů a nedaleké vojenské posádky. Členové MNV se od roku 1953 navíc snažili nalézt podrobnosti o životě tohoto vojáka, ale nedařilo se jim to. Teprve o 10 let později se na redakci „Mladé fronty“ obrátily se žádostí o pomoc matka Anfisa Naumovna Bělovová a sestra zemřelého Valja Dimitrijevična Bělovová, jež žily v sovětském Ivanovu a hledaly místo jeho posledního spočinutí. Po několika dopisech obdržely pozvání od zdejšího MNV a 28. listopadu 1963 navštívily Sendražice, s nimiž se rozloučily až 11. prosince téhož roku.
V současné době je hřbitov majetkem obce, neboť ta ho nabyla darem od místní římskokatolické farnosti 23. března 2011, a to i s márnicí, pozemky kolem pohřebiště i přístupovou cestou. Od té doby investovala obec do pohřebiště mnoho finančních prostředků, ale díky tomu hřbitov v mnohém prokoukl, protože např. roku 2015 byl opraven hřbitovní kříž a v roce 2017 byla zrekonstruována hřbitovní zeď.
Poslední aktualizace: 18.11.2025
Hřbitov v Sendražicích na mapě
Diskuse a komentáře k Hřbitov v Sendražicích
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!