Divadlo Boženy Němcové

V lázeňském městě Františkovy Lázně stojí budova, která na první pohled nepůsobí okázale, ale při bližším pohledu vypráví příběh více než stoletého divadelního života. Divadlo Boženy Němcové není scénou velkých festivalů ani centrem bouřlivého uměleckého avantgardismu. Je spíše důstojnou městskou scénou, která odráží vývoj lázeňské společnosti – střídmě, kultivovaně a s architektonickou kontinuitou.

Divadelní tradice ve Františkových Lázních sahá do roku 1808. Městská kronika (Kronika města Františkovy Lázně, zápis k roku 1808, Státní okresní archiv Cheb) uvádí, že „pro pobavení lázeňských hostů bylo v přízemí hospodářské budovy zřízeno prozatímní divadlo, kde vystupovali herci z kočovných společností“. Publikum tvořili především německy mluvící hosté a repertoár odpovídal dobové zálibě v singspielu a frašce. Mezi návštěvníky lázní byl i Johann Wolfgang von Goethe, který si do deníku poznamenal, že viděné představení nepovažuje za zvlášť zdařilé – což je možná první písemná, byť nelichotivá divadelní recenze ve městě.

Rostoucí význam lázní si vyžádal reprezentativnější scénu. V červnu roku 1868 byla podle plánů vídeňského architekta Hügla otevřena nová divadelní budova. Městská kronika k roku 1868 konstatuje, že „nové městské divadlo bylo dáno do užívání jako důstojný kulturní stánek odpovídající významu lázní“. Původní stavba měla výraz antikizujícího klasicismu. Hlavní průčelí bylo řešeno symetricky, se středním rizalitem a náznakem portiku, který odkazoval na chrámový motiv. Fasáda byla klidná, členěná lizénami a pravidelným rytmem oken. Šlo o typ městského divadla druhé poloviny 19. století, které mělo reprezentovat, ale zároveň nepřehlušit lázeňskou architekturu parků a kolonád.

Půdorys vycházel z tradičního schématu italského divadelního typu: vstupní vestibul navazoval na foyer, z nějž se vstupovalo do hlediště podkovovitého tvaru. Hlediště bylo členěno na přízemí a balkon, s rámovaným prospektovým obloukem oddělujícím jeviště. Konstrukčně šlo o zděnou budovu s nosnými obvodovými stěnami a dřevěnými stropy nad hledištěm i jevištěm. Krov byl klasický dřevěný, sedlový, uzpůsobený potřebám jevištní technologie 19. století.

Ve dvacátých letech 20. století přestala kapacita i technické zázemí stačit. Rozvoj techniky, vyšší požadavky na bezpečnost i komfort publika vedly město k rozhodnutí o zásadní přestavbě. Projekt dostavby vypracoval architekt Artur Payr, profesor pražské techniky. Kronika města k roku 1927 uvádí: „Zahájena přestavba a rozšíření městského divadla dle návrhu prof. Payra, aby vyhovělo moderním nárokům provozu.“ Stavba byla dokončena v roce 1928.

Payr zachoval základní urbanistickou stopu objektu, ale rozšířil jeho hmotu a proměnil architektonický výraz směrem k novoklasicismu. Exteriér získal vyváženější proporce, průčelí bylo kompozičně zklidněno a očištěno od přebytečných dekorací. Místo antické stylizace nastoupila meziválečná uměřenost – hladké fasádní plochy, zdůrazněná horizontála a jasně čitelná hmota hlediště i jeviště. Interiér byl modernizován v duchu dobového art deca, zejména ve foyer a v detailech zábradlí, svítidel a štukové výzdoby.

Půdorysně došlo k prodloužení a rozšíření hlediště, zlepšení komunikačních tras a rozšíření jevištní části. Konstrukční systém zůstal zděný, avšak byly použity modernější stropní konstrukce kombinující ocelové nosníky a železobetonové prvky, zejména v provozním zázemí. Jeviště získalo vyšší provaziště a technické zázemí umožňující náročnější scénografii. Materiálově dominuje kombinace zdiva, železobetonových prvků, dřevěných obkladů v interiéru a štukových dekorací. Podlahy foyer byly řešeny terrazem, v hledišti pak dřevem a textilními krytinami pro zlepšení akustiky.

Hlediště si dodnes zachovává komorní měřítko odpovídající lázeňskému městu. Podkovovitý tvar podporuje akustiku i vizuální kontakt s jevištěm. Prospektový oblouk rámuje scénu v klasickém duchu, bez nadměrné ornamentiky. Strop je řešen jako mírně klenutý, s centrálním svítidlem. Celek působí střídmě, ale kultivovaně.

Po roce 1945 se divadlo stalo součástí českého kulturního prostoru. Od roku 1946 zde působí místní amatérský soubor, který udržuje nepřetržitou tradici ochotnického divadla. Název Divadlo Boženy Němcové nese budova od roku 1962, kdy došlo k přejmenování v rámci tehdejší kulturní politiky. Božena Němcová sice nebyla s budovou přímo spjata, ale její jméno symbolizuje národní literární tradici.

Na zdejší scéně hostovaly profesionální soubory z Prahy i regionu, hrála se klasická opereta, česká i německá činohra, komedie i koncerty. Nejde o scénu, která by určovala směr českého divadla, ale o poctivý městský kulturní dům, jenž plní svou roli. Františkovy Lázně opravdu nežijí divadlem více než jiná města podobné velikosti. Žijí především lázeňstvím. Divadlo je však součástí tohoto světa – večerním doplněním dne plného procedur a procházek mezi prameny.

Budova z roku 1868, proměněná roku 1928, je dnes kulturní památkou České republiky. Její hodnota nespočívá v monumentalitě, ale v kontinuitě. Stojí jako připomínka doby, kdy lázeňské město chtělo mít svou scénu, která bude architektonicky důstojná a provozně moderní.

Památka je součástí historického lázeňského areálu, který je od roku 1992 chráněn jako městská památková rezervace. Great Spa Towns of Europe navíc zahrnula Františkovy Lázně v roce 2021 mezi světové památky UNESCO jako jedno z „Velkých lázeňských měst Evropy“. V tomto kontextu mají význam i drobnější památníky, protože dokreslují historickou strukturu lázeňského města a jeho kulturní krajiny.

Františkovy Lázně ale nabízejí mnohem víc než jedno místo: projděte se kolem Nové kolonády s uhličitými plynovými lázněmi a tajemnými Sfingami. Navštivte historické stavby jako novorenesanční Společenský dům, monumentální Dvorana Glauberových pramenů nebo elegantní empírový Pavilon Luisina pramene a Pavilon Františkova pramene s nedalekou sochou Františka i romantický „malý zámek“ mezi vilami – Vilu Steinsberg. Připomeňte si historii u Pomníku císaře Františka I. (jezdecká socha, jejíž originál býval součástí Krannerovy kašny v Praze), pomník zakladatelům lázní, Pomník Clary Nonnerové (štědré a dobročinné ženě), Pomník Boženy Němcové (pomník jenž změnil identitu) nebo Památník vojákům Americké armády (25.4.1945!), odpočiňte si v zeleni Městských sadů s Hudebním pavilonem či v Lesoparku Amerika (Přírodní rezervace) – kam se dostanete pěšky i Mikrovláčkem. Zastavte se u Hudebního pavilon u Františkova pramene nebo u Kašny v Ruské ulici a nakonec si užijte trochu kultury v divadle Boženy Němcové, Základní umělecké školy Járy Cimrmana – případně i trochu zábavy u obří hry Živé Člověče, nezlob se!.