Vintířova stezka - 5. trasa – 14 km: (Beroun) – Tetín – Tobolka (kaple sv. Václava) – Vinařice (kaple) – Všeradice (kostel sv. Bartoloměje, zámek - galerie a muzeum M. D. Rettigové, pivovar Dvůr Všerad)

Letos nám to trvalo dlouho, než jsme zahájili autosezonu. Jeden z důvodů byl i můj úraz po pádu z kola. Ve čtvrtek jsem vyzkoušela, zda už něco ujdu. Povedlo se, vyjíždíme. Při prvních tropických vedrech se nám nikam nechtělo, teď se prý zase blíží, ale to snad už vydržíme.

Odjíždíme k večeru, abychom zvládli to v klidu v autě uklidit, dát vše na své místo a ráno vyrazit na další trasu Vintířovy stezky.

Chtěli jsme spát ve Všeradicích blízko nádraží, ale mnou vyhlídnuté místo nebylo zrovna vhodné. Nakonec jsme objevili šikovné místo u nedaleké vlakové zastávky Nesvačily. Cestou sprchlo, tady to ještě trochu strašilo, ale nakonec se nerozpršelo. Jen je zataženo a dost to fouká.

Když jsme se chystali spát, všiml si Ota, že jedno kolo není úplně dobře nafouklé. Snad jsme nepíchli na té cestě u Všeradic, kde se nám nakonec nelíbilo. Teď nikam už nejedeme, Ota měl pivo, já po tmě nejezdím ráda. Uvidíme ráno.

Včera jsem byla celý den nějaká nervózni, starost s kolem mi nepřidala. Trvalo dlouho, než jsem usnula.

V noci bylo poměrně teplo, ráno je jasno, ale fouká to stále. Vstáváme v 8. Náš první pohled je na kolo. Je to stejné jako včera, takže jsme nepíchli. Sláva. Jen ho musíme někde dofouknout. Snad večer. Teď se držíme našeho planu. Má být teplo, vyhrožují přeháňkami. Vybaveni deštníkem, odcházíme. Auto tu necháváme.

Vlakem v 10,29 s přestupem v Zadní Třebáni jedeme do Berouna, vystupujeme v 11,06 hodin. Odtud bychom měli vyrazit po naší 5. trase Vintířovy stezky, která nás dovede do Všeradic. Zhruba první 3 km do Tetína jsme prošli před 2 lety, tehdy jsme pokračovali přes Tetínské vyhlídky. Vintířova stezka vede až ke zřícenině hradu Tetín. Je to tam hezké, klidně bych tam šla ještě jednou, ale trasu už tak máme dost dlouhou, nechci si ji víc prodlužovat. Navíc vede z části po silnici, to znovu jít nemusíme. Proto si to dnes o tyto 3 km zkrátíme. Autobus jede za chvíli. Na zastávce Tetín, křižovatka vystupujeme v 11,25 hodin.

Odtud pokračujeme po poutní stezce, která vede souběžně se zelenou turistickou značkou. Na rozcestí Kladské polesí vcházíme do lesa, ale také do národní přírodní rezervace Koda. Tady je vše, co dělá Český kras krasem – kaňonovité údolí, jeskyně, strmé skalní stěny, kde nikdy nevyrostl les, i když lužní lesy jsou všude okolo.

Na rozcestí je upozornění, že po modré je to cca 50 m k Vintířově lavičce. Jdeme se tam podívat. Je na místě hezké vyhlídky. Je to stejná lavička, jakou jsme viděli v Krteni u kostela sv. Jana a Pavla při naší 2. trase Vintířovy stezky. I tady je deska s povídáním o sv. Vintíři a s mapou trasy.
Nejdřív se dívám do mapy, zda poutní cesta nevede tudy. Nevede - musíme se kousek vrátit na rozcestí a po zelené pokračovat. Jdeme do poměrně prudkého kopce. Ještěže neprší. To by to asi pěkně klouzalo.

Daleko jsme do kopce nešli. Už jdeme příjemnou zvlněnou krajinou. Přicházíme na hlavní silnici. Je tady parkoviště a hlavně velký přístřešek. Je jedna hodina, ideální čas na oběd. Bylo by tu i pěkné místo jako nocležiště, jenže je tu cedule Zákaz kempování a škrtnutý stan a karavan. Naštěstí to nepotřebujeme. Máme vlastní nocležiště.

Po kratší pauze vcházíme do obce Tobolka, kde je kiosek Pod Lipou s občerstvením. Dokonce otevřený. Ota dává Kozla v plechovce, já Poctivou malinovku v petce. Vyšlo nám to perfektně. Najedení a napití pokračujeme obcí po zelené okolo čtvercové barokní kaple sv. Václava z 2. poloviny 18. století. Ve štítu je zvonička.

Za obcí odbočujeme po zelené vpravo přes rozcestí Tobolka – za vsí. Začínáme konečně klesat. Přicházíme na silnici. Zelená odbočuje vpravo, my jdeme po silnici vlevo. Provoz není velký, ale po silnici nechodíme rádi. Ta vede do Měňan. Naše poutní cesta kousek před obcí odbočuje po jiné silnici vpravo. Je tady hezky. Zelené louky se střídají s poli se zlatým obilím, mezitím jsou lesy a všude kopečky. Jak různorodá je krajina, je různorodé počasí. Chvilkami drobně poprchává, vzápětí vyleze sluníčko, je dusno. Najednou se to opět zatáhne a zvedne se silný vítr. To by bylo příjemné, kdybychom nešli do kopce a vítr nefoukal proti nám. Dnes se mi nejde tak dobře jako ve čtvrtek.

Za lesem vpravo od nás má být lom Homolák. Vápenec se zde těžil od 90. let 19. století. Nyní se zde ukládají materiály z těžby na ložisku Koněprusy. Jeho část je zatopená. Koupání je tam zakázáno.

Za lesem k nám zprava přichází zelená, kterou jsme opustili. Asi by bylo příjemnější ji neopouštět a opustit na čas Vintířovu stezku. Stejně jsme tam nic nového nezjistili. Zelená nás dovedla do mírné dolinky, kde je malá obec Vinařice. Až r. 2022 obdržela svůj znak a vlajku.

Cesta z kopečka do Vinařic byl ten nejhorší úsek. Aspoň pro mne. Ota to zvládl dobře. Cesta je kamenitá, mám strach, že na nějaký kámen špatně stoupnu a poletím k zemi. Nebylo by to prvně. Navíc fouká silný nárazový vítr. To je takový poryv, že to se mnou lomcuje. Jsem ráda, že mám turistické hůlky, připadám si s nimi trosku jistější, i když ne o moc. Nakonec jsem to zvládla bez pádu a to je hlavní.

Před obcí je posezení. Odpočíváme, sušíme trička. Dávám lehkou svačinku. Vlevo v dálce vidíme na kopci rozhlednu. Ota jen typuje, co by to mohlo být. Před námi je ještě 5,5 km, ale do pivovaru Všerad jen 4 km. Tam si odpočinu. Tak snad tam v pohodě dojdu.

Severně nad obcí je kopec Bacín (499 m), nejvyšší bod Českého krasu a významné archeologické naleziště. R. 1988 zde byly nalezeny důkazy o dávném obětišti, které se používalo nepřetržitě skoro 10 000 let.

V obci opět opouštíme zelenou, po silnici jdeme na jih, ale prakticky hned za obcí odbočujeme po neznačené cestě vpravo. Konečně už budeme jen klesat. Najednou vlevo v kopcích vidíme Karlštejn. Nějak tomu nemohu uvěřit. Tenhle pohled neznáme. Je však zajímavý.

Tentokrát se jde docela dobře. Vpravo od nás je další kopec – Vysoká skála (472 m), tam však nemusíme. Cesta vede okolo. Za chvíli jsme ve Všeradicích, obci s dlouhou historií. O existenci zdejší tvrze v horní části obce jsou informace již z r. 1262. Kamenná tvrz se šindelovou střechou tu stála ještě r. 1640, kdy byla vypálena švédským vojskem.

Druhá tvrz byla v dolní části obce. Ta byla r. 1615 přestavěna na jednoduchý patrový zámek. Postupně byl přestavován – r. 1742 barokně. Zajímavostí je, že r. 1785 se v něm narodila známá kuchařka M. D. Rettigová. R. 1818 byl přestavěn na administrativní sídlo. Modernizace objektu po r. 1930 potlačila jeho barokní podobu. Po válce tu mělo sídlo zemědělské družstvo. Nyní je v soukromém vlastnictví. V areálu je pivovar s restaurací a penzionem a Galerie a muzeum M. D. Rettigové.

K pivovaru však musíme nejdřív dojít. V obci na 1. křižovatce, lze říct na návsi, vidíme šachovou figurku, tentokrát bílou královnu. Šachových figurek je na Berounsku víc, naposledy jsme se s ní setkali v Loděnici při naší 3. trase této poutní cesty, už nás to nepřekvapuje.

Po hlavní silnici pokračujeme do obce, ale hned na další křižovatce odbočujeme vlevo, tedy já sama. Ota už se těší na pivo, takže mu prý stačí pohled na kostel zdálky. Půjde prý tou nejkratší cestou a sejdeme se v pivovaru.

Jenže ani já neviděla vše. Kdybych za hospodou Na růžku odbočila vpravo, viděla bych Husův sbor - hezky opravenou klasicistní budovu bývalé synagogy z r. 1829, kterou r. 1938 zakoupila Církev československá husitská a upravila ji pro své účely. Inu, zjistila jsem to až teď.

Já pokračovala od hospody rovně. V kopci vlevo jsou vidět 2 stejné také hezky opravené výklenkové kaple. Vede k nim schodiště, ale tam se mi stoupat nechce. Pokračuji k původně gotickému kostelu sv. Bartoloměje. První zmínka o něm je z r. 1348. Určitě byl postaven dřív. Dnešní barokní podoba je z přestavby r. 1765. Hranolová věž byla přistavěna r. 1774. Na hlavním rokokovém oltáři je obraz od V. Mánesa z r. 1843.

Od kostela má vést silnička k pivovaru Všerad. Vypadá to jako cesta někomu do dvora. Ale je to dobré, už vidím zeď bývalé sýpky. Tam je teď Galerie a muzeum M. D. Rettigové. Vchod do muzea i do pivovaru, bývalého zámku je za rohem. Najednou koukám, Ota přichází z druhé strany. Fandil si, jak to najde a zabloudil.

Areál – bývalé zámecké nádvoří je pěkně upravené. Hostinec - pivovar má otevřeno denně od 11 hodin. Vedle venkovního posezení je dětské hřiště. Mají tu minigolf a víceúčelové hřiště. Pivo zde vaří od r. 2013. Vodu berou z podzemního krasového jezera. Vaří piva spodně i svrchně kvašená. K memu velkému potěšení mají jejich nealko pivo Lenku. Moc neváhám, dávám rovnou půllitr. Pití jsem měla s sebou dost, skoro vše jsem však vypila, žízeň mám. Dokonce mi nabízí, že ho mohou ochutit. To s díky odmítám. Točí tu Franky-výčepní 10, Jiříka-světlý ležák 11, Václava-světlý ležak 12 a Apolenku-Blond Ale 11. Ota ochutnává samozřejmě vše. Času máme dost a já si aspoň odpočinu. Jen večeřet budeme asi dlouho. Tady však jíst nechceme. Vezla jsem s sebou mražené čevabčiči, určitě už to rozmrzlo, to bych do zítřka nechtěla nechávat.

Jsme spokojeni, jak ten den perfektně vyšel. Jen já bych nejradši už nikam nešla. Jenže se nedá nic dělat, k autu dojít musím. Jak jsme vyšli z restaurace, cítíme ve vzduchu vodu. Je vidět, že v dálce prší. Zatažené to je, kam se podíváme. Doufáme, že dojdeme dřív, než začne pršet. Je to 1,5 km. Cesta vede přes pole – vidíme ji hned, jak vycházíme z nádvoří pivovaru.

Nakonec jsem se rozešla docela dobře a ten 1,5 km spíš po rovině než z kopečka jsem zvládla dobře. Cesta vedla okolo vodárny, tady je úplně ideální místo na spaní, kde nás nebude nic rušit. Ráno přece jen občas okolo nás projelo auto.

U auta jsme se nezdrželi, rovnou přejíždíme. Tentokrát já. Je to sice kousek, Ota by to asi zvládl, ale riskovat nechceme. Já už delší dobu neřídila, měla jsem pocit, že ani nevím, kde je spojka. Ale nakonec mne Ota pochválil, jak jsem to dobře přeparkovala. Jenže netušil, jaký jsem měla strach, abych se vešla na lávku přes potok.

Ota se pouští do škrábání brambor, já se jdu umýt. Zatím stále neprší, i když občas spadlo pár kapek. Já večeři dodělala, v 9 večeříme, to je hrůza. Spadlo dalších pár kapek – to se jde umýt Ota. Tady se snad neumí rozpršet.

Ota si po večeři před spaním dal ještě jedno pivo z vlastních zásob. Chvilkami to silně fouká, je však příjemný vlahý večer. Zítra se má ochladit, to večer asi taková idylka nebude. Jinak však ochlazení vítáme. Chceme zajet do Dobříše dofouknout kolo a když už tam budeme, tak se tam trošku projdeme. Nechceme každý den dělat dlouhé túry. To bych asi nevydržela.

Dnes večer se však najednou cítím výrazně lépe než ve čtvrtek, když jsme šli z Loděnice do Berouna. To bylo jen o kousek delší, ale výrazně náročnější – bylo větší převýšeni.

Jdeme spát v 10, stále neprší, podle předpovědi má v noci sprchnout. V autě je 23 stupňů, což je asi o 3 stupně tepleji než včera. Boční dveře nechávat otevřené nechceme, ať nám sem nenaprší, nechali jsme asi deseticentimetrovou mezeru u zadních sklopných dveří. Ještě jsme nestačili usnout, tak nám je poryv zvedl. Docela jsme se lekli. Nakonec jsme je jen nepřibouchli, venku už zase padá pár kapek.

Vintířova stezka - 5. trasa – 14 km: (Beroun) – Tetín – Tobolka (kaple sv. Václava) – Vinařice (kaple) – Všeradice (kostel sv. Bartoloměje, zámek - galerie a muzeum M. D. Rettigové, pivovar Dvůr Všerad) na mapě