Středa 1. 7. 2026
Tak se nám ta pauza protáhla.
Když jsme 11. 4. prošli 3. etapu, mysleli jsme, že do měsíce budeme pokračovat. Po bioléčbě jsem dobře zregenerovala, už jsme zvládli i výšlap na
Krkavec. Jenže pak nás kamarádi vytáhli na kolo. Těšila jsem se jak malá holka, protože jsem vloni na kole nikde nebyla. Jelo se mi skvěle, jenže..... V zatáčce na lesní cestě jsem neopatrně najela na klacek, kolo se smeklo, mne to vymrštilo, já letěla, kolo na mě a já cítila, jak jsem si hnula s kolenem. Nemohla jsem si na nohu stoupnout, jet na kole už vůbec nešlo. Já se nakonec s oporou kola dopajdala na nejbližší místo, kam se nechalo dojet autem. Těch 700 m mi trvalo věčnost. Ota mezitím dojel domů pro auto a rovnou mne odvezl do nemocnice na pohotovost. Nakonec to dopadlo lépe než jsem čekala. Zlomeného nemám nic, jen je to hodně pohmožděné a natažený vaz. Závěr? Dva týdny na nohu nesmím šlapat a když to bude lepší, tak začít pak pomalu zatěžovat.
Bylo nám jasné, že na
Vintířovu stezku hned tak nevyrazíme. Noha se moc hojit nechtěla. S francouzskými holemi jsem 3 týdny po úrazu vyrazila
na týden do Prahy, kde jsme měli zajištěné ubytování. To jsme zvládli ještě před těmi příšernými tropickými vedry.
Teď už chodím bez holí, snad aspoň na chvíli ta vedra pominula, jsem snad řádně odpočatá po další bioléčbě, takže vyrážíme. V jaké jsem kondici netuším. Nevím ani, co vydrží moje koleno. Ta vedra se mu vůbec nelíbila. Těším se však do lesů. Ono to nějak dopadne. Navíc trasu lze v polovině ukončit.
Včera celý den pršelo, dnes to vypadá na krásný slunný letní den. Má být max. 26 st. a polojasno, tak to snad bude fajn.
Jedeme vlakem v 8,22 s přestupem v
Berouně. Tentokrát musíme na Hlavní nádraží. Je výluka, jezdí autobusy, na naší oblíbené zastávce to zastavuje jen pro výstup.
Vlak na odjezdu má avizované zpoždění 5 minut. Nakonec odjíždí se zpožděním 14 minut. Přesně tolik času máme v Berouně na přestup. Je to lokálka, snad bude na rychlík čekat. Průvodčí za celou dobu nepřišel, abychom se o tom ujistili.
Dopadlo to dobře. Na trase ze Zdic do Berouna vlak ze zpoždění ukrojil 4 minuty a přesně to nám stačilo na přestup.
Vystupujeme v Loděnici. Půjdeme oblastí, kterou tak trochu známe, ale přesně po Vintířově stezce jsme tudy neprocházeli. Asi před 7 lety jsme šli po modré, dnes to trochu obcházíme po neznačené cestě.
Nádraží opouštíme po červené, ale jdeme po ní jen ke kostelu. Cestou se zastavujeme ještě v prodejně skleněných kuliček. V obci jsou sklárny, mají tu dokonce hřiště na hraní kuliček. To jsem si myslela, že to dnešní děti ani neznají. Nakonec jsem si koupila jednu malou duhovou kuličku, aby mi připomínala dětství. Našim vnoučatům jsme koupili po jedné trošku větší kuličce. Různě se staví kuličkové dráhy, tak se jim třeba bude hodit, když je neztratí.
U kostela se připojujeme na naši
poutní Vintířovu stezku. Odbočujeme vlevo a pokračujeme po neznačené cestě. Nejdřív procházíme obcí. Obcházíme školu a za ní pokračujeme vlevo mezi vilkami do kopečka. Na konci obce se silnice mění na úzkou pěšinku. Jdeme po rovině, občas do mírného kopečka. Ota je spokojený - vždy, když se díval z vlaku tímto směrem, si přál to tady projít. Teď se mu to splnilo.
Cestička nás dovedla k chatám, které už patří do
obce Vráž. Její historie sahá až do r. 1320. Byla důležitá pro financování karlštejnské kolegiátní kapituly. Život v obci byl úzce spjat s osudy panství Karlštejn.
Za chvíli už jsme v obci. Přecházíme přes trať, ale zastávka je vpravo, víc v centru. Dominantou obce je kostel sv. Bartoloměje z doby kolem r. 1380. Má mohutnou hranolovou věž s dlátovou střechou a dvěma dvojramennými kříži. Po opravě v letech 1909 – 1910 bylo pořízeno novodobé zařízení.
Téměř od kostela vidíme venku slunečníky. Tam je určitě Levandulové bistro - má otevřeno denně od 10,30, vaří vždy jedno jídlo s polévkou. Naštěstí už doma jsem si všimla, že je vhodné oběd si předem objednat. To jsem zvládla. Za 129,- Kč jsem si objednala vepřový plátek se šťouchanými brambory a salátem, Ota si dá celé menu s drštkovou polévkou za 154,- Kč. Zaměstnávají zde lidi s hendikepem, ale snad o to je tady obsluha rychlejší. Všichni tu jsou příjemní. U pultu jsme si to objednali a pak už nám to donesli. Nechá se sedět uvnitř i venku. Porce nebyla velká, ale mně to zcela stačilo. Polévky bylo hodně, Ota je také spokojený. Oboje vylo vynikající. Ota oběd zapil plechovkovým Kozlem, já vynikající domácí malinovou limonádou, jako moučník jsem si ještě dala borůvkový koláček. Mají tady spoustu dortíků za sympatické ceny, ale odolala jsem. Už tak jsem byla přecpaná.
Dobře jsme se najedli, doplnili tekutiny, odpočinuli a jdeme pokračovat. Na nejbližší křižovatce odbočujeme vlevo. Nyní půjdeme po zelené, stále ještě do kopečka až na rozcestí Vráž – rozcestí.
Odtud pokračujeme po žluté a noříme se do lesů. Jsme v Českém krasu - v území s romantickou a divokou krajinou, s řadou roklin a kaňonů. Konečně jdeme z kopečka, mírného a pro kolena příjemného. Jdeme úzkou pěšinou ve svahu. I když mám raději jehličnaté lesy, tady se mi líbí. Navíc je tu taková pohoda a klid.
Přicházíme na neznačené rozcestí, kde jsou dle mapy skaliska Kozí hřbet. Nic takového tu však nevidím. Možná k nim vede v přímém směru cestička. Dokonce jsme si mysleli, že tam bude vyhlídka. Ota šel na průzkum, za chvíli se vrací. Neviděl ani skálu, ani vyhlídku, jen hroznou cestu.
Žlutá vede vpravo, my ostře odbočujeme vlevo po okružní naučné stezce Svatojánské památky. Její část si projdeme. Celá měří 3,2 km. Na 7 zastavení jsou svatojánské památky - kaple sv. Ivana, zvonička v Sedlci, klášter s kostelem Narození sv. J. Křtitele a studánkou sv. Ivana, kaple s hrobkou rodiny Bergerů.
Kousek jdeme lesem, stále z mírného kopečka až do
Sedlece, bývalé malé vesničky, o níž je první písemná zmínka z r. 1000. Dnes je součástí
obce Svatý Jan pod Skalou. Přicházíme na hlavní silnici, ale ještě kousek pokračujeme rovně po naučné stezce okolo dětského hřiště ke
kapli sv. Ivana. Tato roubená kaple, zasvěcena známému svatojánskému poustevníkovi z 9. století, byla postavena z iniciativy několika dobrovolníků v letech 2004 - 2007. Uvnitř je jedna místnost s masivním dřevěným roubením. Tyto trámy jsou staré téměř 200 let a pocházejí z jedné pražské školy, kde byly při rekonstrukci odstraněny. Dveře tvoří ozdobná kovaná mříž. V zadní stěně je 4,25 m vysoká kovaná okenní mříž, kde je ztvárněn poustevník sv. Ivan, jeho laň a v pozadí svatojanské skály.
Vracíme se na křižovatku, přecházíme po 15,3 m dlouhém železobetonovém mostě přes potok Loděnici. Bohužel musíme jít kus po hlavní silnici. Za chvilku vidíme kousek od silnice dřevěnou zvonici s vyřezávanými okrasnými prvky. Od r. 1911 stojí na místě staré zvoničky z r. 1830. V těsném sousedství je kamenný barokní kříž z r. 1741.
Za levotočivou zatáčkou, před mostem přes potok máme odbočit vlevo po naučné stezce a jít kus nad řekou. Nadšeně odbočujeme ze silnice, že už zase půjdeme přírodní cestou, navíc okolo skal. Sešli jsme jen z malého kopečka a hledáme cestu. Ta končí u posledních domků. Dál není ani náznak nějaké cesty. Všude je jen vysoká tráva. A to jsme prý měli jít překrásným územím Národní přírodní rezervace Karlštejn. Tak jsme si to naplánovali, tak je to i v mapě. Asi by to nebyla zrovna pohodlná cesta, lezlo by se přes skalní hřeben ke kapli a na vyhlídku. Je to škoda. Skály nebudou. Nebude ani
kaple Povýšení sv. Kříže se zajímavou historií. Podle pověsti stojí na místě, kde se poustevníku Ivanovi zjevil sv. Jan Křtitel a věnoval mu dřevěný kříž k vymítání zlých duchů. Kapli tu nechal postavit r. 1714 opat Koterovský, pravděpodobně podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera. Má tvar řeckého kříže. V interiéru je sousoší sv. Jana Křtitele a poustevníka Ivana z r. 1602, vytesané z červeného vápence.
Okolo kaple vedla r. 1889 založená
první značená turistická trasa v Čechách. Nyní se tady křižuje naše
naučná stezka Svatojánské památky a červeně značená
okružní naučná stezka Svatojánský okruh, která je dlouhá 4 km, ale je náročnější. Vede přes
Solvayovy lomy, skanzen těžby, s odbočkou na skalní vyhlídku s křížem a s krásným výhledem na obec a okolí. Tam jsme už byli a tam naštěstí Vintířova stezka nevede.
Cesta mezi skalami by se mi určitě líbila, ale máme smůlu. Nejen že neuvidíme skály, ale musíme dál po hlavní silnici, dokonce delší trasou. Místo po červené do centra obce, přijdeme do obce na jejím západním okraji v místech, odkud chceme pokračovat po červené do
Berouna. Jinou možnost nemáme, jdeme. Jdeme z kopce, to se kolenu moc nelíbí. Je horko, to se nelíbí mně. V lese bylo příjemněji. Kde je to slibované polojasno.
Naštěstí provoz na silnici nebyl tak strašný. Zprava k nám přichází žlutá značka, která by nás sem dovedla od Kozího hřbetu. Jenže to už bychom neviděli ani tu kapli sv. Ivana v Sedleci. Navíc tahle cesta by byla hodně z kopečka. To by se nám také moc nelíbilo. Vlevo od silnice teče
potok Loděnice. Ještě teď je vidět, jaký tu byl včera liják. Je to pravděpodobně mělký potok, ale teď je v něm stále ještě vody víc. Pod vodou je i tráva a ve vodě jsou vidět naplaveniny – klacky, dokonce i kus kulatiny.
Za chvílí jsme už v obci
Svatý Jan pod Skalou, na turistickém rozcestí s červenou a za chvilku u malého
hřbitova s neogotickou kaplí sv. Maxmiliána s hrobkou. Nechal ji r. 1849 postavit Judr. Maxmilián Berger, tehdejší majitel svatojánského zámku, ale také předseda spolku pro výstavbu Národního divadla v Praze.
V plánu bylo zastavit se v centru na pivo. Já končím na hřbitově u hrobky, kde je ve stínu lavička. V centru je to sice hezké, ale už jsem tam párkrát byla, prvně dokonce před 17 lety. Dnes tam tedy nemusím. Daleko to sice není, ale raději pošetřím sílu na poslední část naší stezky. Obávala jsem se, že to nezvládnu, ale cítím se dobře a koleno to snad také ještě vydrží. Otu jsem na pivo poslala samotného. A když mi přinese plechovku ochuceného birella, budu ráda.
Já jsem si zatím zabandážovala koleno. Kdysi jsem si koupila speciální ortézu na suché zipy a s magnety a mám dojem, že mi to pomáhá. Prostě věř a víra tvá tě uzdraví. I to je možné. Hlavní je, že něco funguje.
Ota si dal jedno pivo, takže přišel brzy. Prý mu tak moc nechutnalo, aby si dal druhé. Šel si přečíst povídání o hrobce a prošel se po hřbitovu. Já jsem mezitím dopila vodu ze své petky a birella tam přelila. Z plechovky pít neumím. Dali jsme si banán, ať to máme lehčí. A vyrážíme.
Vracíme se kousek na rozcestí Svatý Jan pod Skálou a jdeme dál po červené. Čeka nás asi 1 km dlouhé a prudké stoupání (160 výškových metrů) na rozcestí Dub na Herinkách. Jdeme však ve stínu a překvapivě s tím moc velký problém nemám. Samozřejmě jdu pomaleji než Ota, ale jdu. Skoro bez pauzy. Když vidím, že jsme na vrcholu, mám radost. Tady jsou dva přístřešky, jeden využíváme na odpočinek a občerstvení.
Na vrcholu je památný strom Dub na Herinkách. Je to nejmladší památný strom v CHKO Český kras. Jako 12letý stromek byl vysazen 22. 4. 2001 při příležitosti Dne země. Byl vysazen na místě prastarého dubu, který měl obvod kmene 3,5 m, r. 1974 odumřel a r. 1980 spadl. Původní dub byl podle zdejší legendy svědkem setkání knížete Bořivoje a poustevníka Ivana. Sem se prý konaly poutě, o kterých jsou záznamy již z r. 1595.
Tady je také kamenný obelisk z r. 1997. Jeho okraje jsou zdobeny slunečními paprsky. Na obelisku je text básně Sekera od Marka Kubáska, tetínského kamenosochaře, básníka a publicisty.
Cesta do kopce kolenu nevadí, horší to bude teď z kopce. Vlastně až na začátek
Berouna budeme klesat. Jen ještě malý kousek jdeme do kopečka. Cesta do kopečka pokračuje, už se děsím dalšího kopce a následně většího klesání. Naštěstí červeně značená cesta odbočuje vlevo. Jdeme lesní pěšinou, kopec není prudký, ale pro artrotická kolena není nejlepší. Pravé mám zavázané, je to lepší, pro změnu mne bolí levé. Když vidím před námi
nemocnici, bandáž sundavám. Je v ní přece jen horko. Kopec už je mírnější, to už musím zvládnout.
Na
rozcestí Nemocnice je zastávka autobusu. Dívám se, zda autobus nejede okolo nádraží, ale je to nějaká meziměstská linka. Možná některá ze zastávek je blízko nádraží, ale ty silnice neznám a hledat, kudy jede, se mi nechce. To už zvládnu. Otu opět posílám napřed samotného, stále se chudák pro mne vrací. Blízko nádraží je pivovar
Berounský medvěd, buď se sejdeme tam nebo přijde na nádraží – pojedeme vlakem v 17,52 hodin.
Cesta má vést alejí Milénia - vede od nemocnice až na hlavní silnici. Musím však přiznat, že mi to moc jako alej nepřipadalo. Možná jsem víc koukala po vilkách. Červená mne dovedla k trati, za tratí odbočuje vlevo podle trati a po mostě přes Berounku. Z této strany město vůbec neznám. Tady je to vše po rovině, najednou jsem si uvědomila, že mne kolena přestala bolet. Ještě kousek jdu podle trati a od nádraží již známou cestou k pivovaru. To je už jen nějakých 300 m, to zvládnu snadno.
Ota ještě ani nedopil první pivo a diví se, že jsem už dorazila. K mé velké spokojenosti mají cyklistickou osmičku, dávám si malé slabé pivo, to mohu. A dnes si ho zasloužím. V půl šesté jdeme na vlak. Raději s předstihem, nikdy nevím, jak dlouho budu koleno rozpohybovávat. Jde to fajn, za chvíli jsme na nádraží a kupujeme jízdenky. Ptám se u pokladny, zda je stále výluka. Paní hledá, až došla k názoru, že výluka žádná není. Kupujeme si lístek až k nám na zastávku, spokojeni, že už nebudeme muset přesedat. Jenže sotva jsme se rozjeli, už nám amplion hlásí, že v Plzni na Hlavním nádraží tento vlak končí, dál se pokračuje autobusem. Jak je možné, že to pokladní neví, to nechápu.
Do Plzně jsme přijeli včas, jdeme na MHD, což je pro nás výhodnější, než hledat výlukový autobus. Když už musíme přesedat, tak MHD nás doveze blíž k domovu.
Domů jdeme oba příjemně unavení. Já jsem spokojená, že jsem zvládla skoro 15 km, a to zdaleka ne po rovině. Však mi to kolena dávají jasně znát. Jak jsem odvykla, cítím od hůlek i ramena. Ani sprcha mi moc nepomohla. Je mi jasné, že zítra budu ještě celá bolavá, ale pak už to bude dobrý.
Víkend máme na to se sbalit a v neděli nebo v pondělí bychom chtěli vyjet tentokrát už autem a pokračovat v dalších etapách
Vintířovy stezky. Budeme to muset proložit vždy nějakým odpočinkem, protože každý den ujít 13 – 15 km, to bych asi dlouho nevydržela. Ale těšíme se. Letos autosezónu zahajujeme hodně pozdě.
Poslední aktualizace: 5.7.2026
Vintířova stezka - 4. trasa: Loděnice – Vráž (kostel sv.Bartoloměje) Svatý Jan pod Skalou (Kozí hřbet, kaple sv.Ivana, Povýšení svatého Kříže, klášter benediktinů, hrobka rodiny Bergerů) - Beroun (pivovar Berounský medvěd) na mapě
Diskuse a komentáře k Vintířova stezka - 4. trasa: Loděnice – Vráž (kostel sv.Bartoloměje) Svatý Jan pod Skalou (Kozí hřbet, kaple sv.Ivana, Povýšení svatého Kříže, klášter benediktinů, hrobka rodiny Bergerů) - Beroun (pivovar Berounský medvěd)
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!