Vesničkami Vizovických vrchů - 2.Svárov a Zlámanec
S botami šíleně zaprasenými od bláta po přechodu zabahněného proužku lánu jsem se nakonec vyšplhal na hřeben, jímž procházela cesta z vyskládaných panelů. Při čištění turistické obuvi mne konečně po vlasech pohladily sluneční paprsky, a když jsem kouknul před sebe na začátek té „panelky“, která zde vytvářela oblouk lemovaný několika keři a kmeny stromů, bylo i toto – byť hodně nepřírodní zákoutí, díky slunečnímu svitu kupodivu velmi malebné.
Po této cestě jsem pak odleněným hřebenem pokračoval ještě asi půl kilometru směrem k severovýchodu a poté přišel k hornímu konci vesnice Svárov. Poblíž nové moderní výstavby se tu nacházelo pěkné (téměř romantické) místo k odpočinku, u něhož stála cihlou zděná Boží muka. Pod korunami stromů je možno usednout na lavičku a potěšit se pohledem na okolní krajinu Vizovických vrchů s táhlými hřebeny, oddělených od sebe hlubokými dolinami. Na krajinu, v níž se střídají lesy s lány polí a pastvinami a která na první pohled pozorovatele nijak neohromí, přesto má ale tato vrchovina pod svým povrchem dobře skryté, nesporné kouzlo.
Prý tady v místech dnešních Božích muk kdysi stávala středověká tvrz.
Podle pověsti byl prvním jejím majitelem Jakub řečený „Svárlivý“, to kvůli své výbušné a nepřizpůsobivé povaze. Tito Svárovští ze Svárova údajně patřili k nejstarším vladyckým rodům na Moravě. Osada i tvrz za česko-uherských válek zanikla a znovu osídlena až po 130 letech díky rodu Janaurů ze Strachnova. Léta Páně 1597 Václav mladší Janaur novou dědinu spolu s tvrzí předal Štěpánovi Ledeckému z Ledenic. Tento feudál byl slavonsko-chorvatského původu a brzy se zařadil mezi šlechtice Zemí Koruny české. Za Ledenických byl Svárov až do roku 1647 samostatným statkem s tvrzí. Dalším majitelem se stal Jan Jakartovský ze Sudic, který vše připojil k uherskobrodskému panství. Tvrz přestala být obývána, zcela zpustla a v současnosti už ani historikové nedokáží určit, kde přesně stávala, protože se po ní nezachovalo ani tvrziště.
I přes absenci pozůstatků středověkého týna se mi na horním konci dědinky líbilo. Zaujala i okolní nová zástavba skládající se nejen z moderních domů, ale i z jednoho novodobého roubeného stavení se zahrádkou, z níž kolemjdoucí pozoruje dřevěná plastika. Jak jsem pak při sestupu dolů do centra dědinky zjistil, nechybí místním smysl pro recesi a humor: jeden občan měl totiž ve dvoře nad kůlnou umístěnou červenou cedulku s bílým nápisem -„Nádvoří Petra Mališky.“
Svárov je malebnou dědinkou, jejíž zástavba se rozprostírá ve svahu od Zlámaneckého potoka až k holému temeni bezejmenného hřebene Vizovických vrchů do nadmořské výše 290 m. Spolu s místní částí „V obcách“ má katastr Svárova rozlohu 191 ha. První zmínka o vsi pochází z roku 1375. V době války českého krále Jiřího z Poděbrad s uherským panovníkem Matyášem Korvínem byla spolu s tvrzí vypálena a zpustošena. Sídlo pak zůstalo 130 let opuštěno a zbrusu nová stavení i s tvrzí znovu obydlena až LP 1597.
Dnes zde žije jen 240 obyvatel, napříč tomu ale obec žije bohatým kulturním životem. Začátkem října zde probíhají zvěřinové hody, poslední sobotu tohoto měsíce pak Slovácké hody s právem, jichž se účastní staří i mladší stárci. Od roku 2015 se ujala každoroční tradice společného sečení luk. K dalším akcím patří rozsvěcování vánočního stromu a v té době funkční adventní kavárna. Každoročně probíhá také pálení čarodějnic a stavění májky.
Do školy musí místní žáci dojíždět do 5 km vzdálených Březolup a ty menší děti do Mateřské školy v sousedním Zlámanci. V budově obecního úřadu je umístěn obchod se smíšeným zbožím a hostinec. V dolině pod obcí u Zlámaneckého potoka jsou rozloženy dva rybníky, ale kvůli okolnímu porostu nejsou ze silnice vidět. Na druhé straně se nad komunikací vypínají travnaté svahy, na nichž se pasou koně.
V obci není žádný kostelík ani kaple, zato se na jejím katastru nachází šest křížů, troje boží muka, na návsi pěkná novější zvonička a níž v dědině novodobé Mariánské poutní místo.
Pod majestátní budovou obecního úřadu jsem si nad svažitou návsí prohlédl kamenný kříž, který je zároveň Pomníkem obětem v I.světové válce.
Pod ním se na tranaté návsi vypínala velice hezká zvonička, jejíž vznik údajně vyvolala vestavba obecních bytů do budovy obecního úřadu.
V srpnu 2003 byl do země vložen základní kámen a 23.října téhož roku zvon nesoucí jméno po sv.Vendelínovi (patronu poutníků, pastýřů a ochránce polí a dobytka), odlitý ale již roku 1991, s velkou slávou zavěšen do již hotové zvonice. V létě 2015 do severozápadní fasády objektu vložena dubová prosklená skříňka se soškou sv.Josefa. Ta spolu se skulpturou sv.Floriána původně zdobila výklenek na venkovní omítce obecního úřadu. V sedmdesátých letech minulého století proběhla výstavba nového Obú. Protože na sv.Josefa na ní místo nezbylo, akceptovalo zastupitelstvo obce žádosti občanů a nechalo plastiku světce umístit do nové zvonice. Slavnostní požehnání se uskutečnilo 15.srpna 2015.
Okolo zajímavě řešeného dětského hřiště na spodním konci návsi jsem uličkou za humny sestupoval do dolní části vesnice a tady pod zatáčkou narazil na novodobé Mariánské poutní místo.
Bylo zbudováno roku 1997 a jeho hlavním zakladatelem se stal kněz Josef Červenka, který zde každoročně slaví narozeniny a slouží mše. Bohoslužby se konají vždy každý 25.den v měsíci v období od května do října a k dalším zde probíhajícím akcím patří také světelný průvod s monstrancí.
Areál je rozložen na travnatém svahu oživeném stromy a shluky keřů. Níže u cesty jsou na mírnějším úbočí umístěny v řadě za sebou lavice k sezení a nechybí zde ani prostor „kněžiště“ s kamenným oltářním stolem. Nad ním se ve svahu ze zídky vypíná velký dřevěný kříž a pod ním na soklu stojí bělostná socha Panny Marie. Ta se mi na první pohled zdála vcelku „obyčejná“, jenže tahle skulptura sem byla přivezena z poutního místa Medjugorje!
Nad horním koncem areálu se tyčí další dřevěný krucifix a prý tu má někde být studánka, jejíž chutná voda je studená i v letních parnech, ale tu jsem nenašel.
Pak už jsem seběhl dolů do údolí na hlavní silnici a po ní pokračoval proti toku potoka Zlámance do stejnojmenné obce. Ještě než jsem do dědiny dorazil, mohl jsem se na travnatém svahu naproti Svárovu potěšit pohledem na výběh s koníky. Mezi prvními domy Zlámance cesta již prudčeji stoupala, aby pak seběhla na jediný plácek mezi kopci s autobusovou zastávkou, a poté opět šplhala do svahu s ústřední částí obce.
Zlámanec je vzdušnou čarou od Zlína vzdálen asi 9 km a leží v jihozápadní části Vizovických vrchů. Zástavba obce se rozkládá v horní části jednoho z údolí okolo soutoku Neradovského a Štěpánovského potoka. Jejich spojením vzniká Zlámanecký potok, vlévající se v Bílovicích do říčky Březnice. V dědince, která je od ostatních sídel v okolí oddělena zalesněnými i holými hřbety s pastvinami, si jejich 340 obyvatel nejspíš musí připadat jako zapadlí vlastenci, neboť i já se tam při mé krátké návštěvě cítil jako na konci světa. Nicméně mne to, co jsem zde spatřil (a pak hlavně to, co protentokrát zůstalo mým zrakům skryto a já si o tom přečetl až doma) natolik zaujalo, že jsem si slíbil, že se sem musím ještě někdy vrátit.
Původně se víska jmenovala Zlámaný Újezd. To podle svého umístění ve zvrásněném, „zlámaném“ terénu. První písemná zmínka v análech pochází z LP 1392, kdy ji hradišťský žid Adam prodal Heraltovi z Kunštátu, předtím ji ale vlastnil Jeneč Janáč z Újezda. Později se majitelé dvora a vsi střídali až do roku 1686, kdy statek připadl Dominiku, hraběti z Kounic, čímž se vesnice stala součástí uherskobrodského panství.
V obci se zachovala řada památek lidové architektury. K nejvýznačnějším patří usedlost č.p.37 stojící na návsi a pocházející z konce 18.století. V pravé její části je umístěna světnice a vprostřed chodba se vstupem do kuchyňky. V ní stojí velká pec, která zabírá i část sousední světnice. V levé části domu se nachází komora. Stavení má nad všemi místnostmi ještě polopatro, jež bylo využíváno jako spižírna. Dvůr obklopuje objekt s chlévy, stodola a malý domek (výměnek). Nad ním je ve svahu umístěn klenutý sklep. Všechny budovy usedlosti byly roku 1995 opraveny a nově zastřešeny.
V dědině se nachází také jeden z původních dřevěných křížů v celé oblasti. Byly budovány z mohutných trámů a doplněny plechovou pomalovanou podobiznou ukřižovaného Krista, jenže téměř u všech za ten čas dřevo zhnilo a proto byly nahrazeny kamennými krucifixy.
Zlámanecký kříž pochází z roku 1874 a zdobí jej vyřezávané reliéfy nástrojů použitých při mučení Ježíše před ukřižováním. Dále pak reliéf kohouta, který zakokrhal, když Petr zapřel Krista, žebříku použitého při snímání mrtvého těla z kříže, monstrance s hostií a třiceti stříbrných, jenž Jidáš obržel za zradu Ježíše Krista.
O kus výš ve svahu nad budovou obecního úřadu stojí nejvýznamnější zlámanecký sakrální objekt. Vznikl roku 1949 díky Františku Bernatíkovi a jeho zeti Aloisi Říhovi, kteří chtěli výstavbou kaple Panně Marii Svatohostýnské (patronce Moravy) vzdát dík za to, že přežili válečné útrapy a šťastně se vrátili do svých domovů. Hotové dílo bylo 8.srpna 1949 slavnostně vysvěceno březolupským farářem Josefem Nevtípilem. Zvonice ke kapli přistavěna až roku 1969. Od doby svého vzniku kaple neprošla za víc jak 60 let důkladnější opravou, což se projevilo na jejím stále více chátrajícím stavu. Naštěstí byla památka místního významu zachráněna díky dotacím z EU (ty činily 80 procent nákladů na celkovou rekonstrukci), zbytek byl získán formou sbírky mezi věřícími a finančními dary.
Protože jsem se před kaplí ocitl zrovna před vánočními svátky, mohl jsem si tu prohlédnout i jesličky s Betlémem, umístěné na konci nádvoříčka za kaplí.
Na další průzkum zajímavostí obce už nezbyl čas, protože mi zanedlouho ze spodní části Zlámance odjížděl spoj do Bílovic a odtud další do Zlína. Takže ruce na bradavky a přesun k zastávce busu poloklusem, protože by se mi těch asi 10 km do Bílovce jít pěšky rozhodně nechtělo!
Přidat do oblibených uživatelů
Svárov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Vesničkami Vizovických vrchů - 2.Svárov a Zlámanec
