Slováckými obcemi Nedachlebice a Mistřice

Nejsa odborníkem přes problematiku změn klimatu, těžko se k němu můžu fundovaně vyjádřovat, ale něco neblahého se nejspíš skutečně děje. Zatímco ještě před nedávnem jsem s příchodem zimy schovával turistické boty do skříně a vytáhl je na světlo zase až s příchodem předjaří, předloňský rok si se mnou zašlapaly i v pozdním podzimu. A loni dokonce ještě těsně před příchodem Vánoc, kdy jsem navštívil čtvero zajímavých dědin ležících v jižní části Vizovických vrchů!

No a protože již na samém začátku letošního února nastala slunná a teplotně přijatelná sobota, neváhal jsem, nazul nadržená botiska (jež si nejvíce ze všeho přála hlavně dlouho někam jít) a vyrazil s nimi na průzkum posledních dvou slováckých obcí, které jsem si při posledním výšlapu nechal až někdy „na příště.“

Jednalo se o vesnici Nedachlebice a Mistřice a do té první jsem se ze Zlína dostal busem s přestupem ve Velkém Ořechově. Když jsme jeli po odlesněném hřebenu k této obci, nabídl zor přes okénko ničím nerušené a ostře viditelné panoráma hřebene Bílých Karpat spolu s rozlehlou rovinou Pomoraví u Uherského Hradiště a za ní na západě vystupující hradbou Chřibů. Další spoj jedoucí z Ořechova nejprve mnoha zatáčkami sjel dolů do doliny Částkovského potoka, aby se vzápětí serpentinami vyšphal na hřeben s dědinkou Kelníky, kterou jsem znal již od minule. Následoval opětovný sjezd do doliny a přesun přes Částkov do obce Nedachlebice, na jejíž návsi jsem z útrob autobusu vystoupil.

 

 

Tato slovácká vesnice se zhruba 800 obyvateli je rozložena u soutoku Zlámaneckého a Lipinského potoka, vzdáleném 1.5 km východně od Bílovic. Její název odvozen od jména Nedachleb, což byl počínaje polovinou 14.století vlastník tvrze a vsi. Vesnička je ale v análech zmiňována již LP 1209, kdy byla zeměpanským zbožím, jež král Přemysl Otakar I. věnoval olomoucké kapitule. Později se stal jejím vlastníkem rod Kuželů, z nichž jedna větev se psala po Nedachlebicích. Poté na tvrzi sídlili vladykové pocházející odjinud.

Tvrz se v kronikách zmiňuje pouze LP 1439, kdy ji vlastnil Buzek z Nedachlebic a následně začátkem 17.století, jenže to už byla pustá. Prošla přestavbou na hospodářský dvůr, který stával na pozemku sousedícím s dnešní školou. Součástí tvrze býval panský dvůr zbudovaný z cihel a zbouraný roku 1928. Dnes už po tvrzi v terénu nezůstaly žádné viditelné pozůstatky.

Na obecní pečeti je znamení připomínající dříve rozvinuté vinařství. Kromě toho se tu dařilo chovu ryb a roku 1688 je připomínáno 9 rybníků. Do konce „století páry“ vinohrady zcela zanikly a rybníky jsou postupně obnovovány.

Parčíkově upravené návsi, na níž jsem se po opuštění busu ocitl, vévodila vysoká hranolová věž novodobější zvonice. Její jednotlivá patra jsou členěna výrazně předstupujícími římsami (ta první nejširší přizdobena i barevnými luxfery) a poslední zvonové patro je protkáno úzkými svislými zvukovými otvory, připomínajícími hradní střílny. Podle funkcionalistické podoby zvonice se domnívám, že vznikla až někdy za „první republiky“, kdy zřejmě nahradila původní a stářím se již rozpadající stavbičku se zvony.

Po obou stranách je dnešní zvonice lemována Pomníky padlým v obou světových válkách.

Blíže u silnice stojí pompéznější kamenná upomínka (s pískovcovým sousoším) na místních 24 mužů, zahynuvších v I.světové válce.

Druhý pomník je mnohem prostší a uctívá padlé vojíny Rudé armády, kteří v roce 1945 zahynuli při osvobozování obce od německých okupantů. Nebyli to ale Rusové, nýbrž vojáci z předsunutých rumunských oddílů, Rusi a Ukrajinci se sem dostali až po nich. Pomník dříve zdobila rudá hvězda, která byla po sametu odstraněna. Díky hlasování obecního zastupitelstva, jehož pět osob bylo členy KSČ, se po pár letech na pomník znovu vrátila. Po vpádu Rusů na Ukrajinu byl tento rudý pěticípý symbol komunismu neznámými pachateli z pomníku odcizen a již se nenašel.

Z návsi jsem se hlavní ulicí lemovanou výstavnými rodinnými domky po chvíli dostal k úpatí pahorku, z něhož se nad silnicí vypínal bělostný objekt moderního chrámu sv.Cyrila a Metoděje. Nad jeho částečně proskleným úzkým vstupním průčelím do značné výše vystupovala dominantní štíhlá věž zvonice. Výstavba nejmladšího kostela bílovické farnosti započala roku 1994 dle plánů arch.Miroslava Maršálka z Bučovic. Jako již hotový svatostánek jej v červnu 1998 slavnostně vysvětil olomoucký arcibiskup Mons.Jan Graubner.

Po dostavbě kostela byl již za plného „provozu“ jeho interiér postupně upravován a doplňován o další provozní i sakrální vybavení. Vitráže do kněžiště navrhl Václav Vrba z Opavy a zhotovila je roku 2003 zábřežská firma Petra Hoplíčka. Hlavní vitráží je „Víra, naděje a láska“, čtyři postranní jsou evangelické. Vitráže krášlí i okna chrámové lodi. Blíž k oltáři je ve čtyřech z nich zpodobněno „Osmero blahoslavenství“, v zadních oknech se nacházejí symboly a patroni myslivců, včelařů, rybářů, covatelů a zahrádkářů. Obraz sv.Jana Sarkandera (jehož ostatky jsou uloženy v obětném stole) namaloval roku 2007 akad.malíř Kamil Mikel z Napajedel. Skulpturu sv.Josefa zrobil mistr Antonín Jurča z Nedachlebic v roce 2011, o dva roky později chrám obohacen o obraz „Božího milosrdenství.“

Poněvadž je interiér chrámu mimo mše svaté nepřístupný a od silnice se sakrální objekt kvůli protisvětlu nedal dost dobře vyfotit, zamířil jsem kolem něj do svahu boční uličkou. Ta mne přivedla na prostranství před místním novým, už z poloviny hotovým hřbitovem, který se tu buduje od roku 2000. Několika pořízenými snímky kostela jsem udělal radost svému, již nějakou dobu nečinnému fotoaparátu, pak sestoupil nazpět k hlavní silnici a dokráčel po ní na konec obce. O kus dál z komunikace odbočeno po polní cestě vedoucí jižním směrem a ta mne po půlkilometrovém pochodu přivedla pod hráze dvou novodobých obecních rybníků.

Podle záznamů v kronice se jich před koncem 17.století na katastru Nedachlebic nacházelo hned devět! Jenže časem zanikly a návrhy na zbudování nových se na řadu dostaly až po sametu.

 

Prvý z nich - Olšovec I (s ostrůvkem se solárním panelem) byl dokončen v létě roku 2000, Olšovec II napuštěn o rok později. Hladina spodního Olšovce I má rozlohu 100 x 60 m, horního pak 120 x 100 metrů. Jak jsem pak viděl, u každého z nich bylo postaveno kryté dřevěné odpočívadlo. Na západním břehu horního rybníka je poblíž chaty umístěn také kámen s bronzovou pamětní deskou a jménem starosty, který se o obnovení vodních nádrží zasloužil.

Jedním z hlavních důvodů, proč vznikly, byla snaha udržet vodu v krajině a tím zachránit přežití určitých živočišných druhů. V okolí vodních ploch jsou k vidění užovky, obojživelníci a z chráněného ptactva byl pozorován výskyt bukáčka malého a ledňáčka říčního. K „Olšovci II“ přináleží jezírko určené k životu chráněných obojživelníků a brouků.

Rybníky neslouží jen rybářům, ale též myslivcům a místním, kteří sem rádi vyrážejí na procházky a k odpočinku u vody.

 

 

Nad západním břehem horního rybníka stojí už v lesíku od roku 2012 větší dřevěné odpočivadlo. Otevřený přístřešek nese název „U sv.Huberta.“ V zadní části je na placce vyryta modlitba a za přístřeškem je na balvanu na dřevěných „muřích“ nohách umístěna krytá prosklená budka s obrázkem patrona myslivců.

 

Za příznivého počasí se zde závěrem roku přímo v terénu u přístřešku nad Olšovcem II vždy koná slavnostní Silvestrovská mše. Roku 2023 ji sloužil farář P.Jan Liška a nedachlebický kaplan P.František Šary. Myslivci pro všechny účastníky navařili guláš a na zahřátí se z nápojů podávalo svařené víno a horký čaj. Místní se samozřejmě nezapomněli zásobit také vlastní slivovicí.

 

 

Od Olšovce II jsem se vydal k vrcholu blízkého hřebene nejprve pěšinou přes louku, jejíž trávu ve stínu ještě stále drtila třpytící se jinovatka. Poté stoupající lesní cestou, ale protože jsem se dostal do míst, kde přede mnou místní zrovna káceli stromy, bylo nutno odbočit na vedlejší cestu. Ta nejprve spadla do bočního údolíčka a pak (asi v pyšné domněnce, že je tatranskou komunikací) zamířila přímým směrem do toho největšího krpálu a mé čerstvé povánoční špeky se rozeřvaly nefalšovaným zděšením. Utěšovalo mne jen pomyšlení, že již zmíněný hřeben s „Rovnou horou“ dosahuje nadmořské výše pouhých 351 metrů, ale i tak to při výstupu hvozdem hóódně bolelo.

 

Na zalesněném hřebeni jsem narazil na zeleně značenou tur.stezku a trasu NS Po hranici devíti katastrů. Ty mne záhy přivedly k odpočívadlu a informačnímu panelu, umístěných poblíž velké mohyly v podobě kruhovitého pahorku.

Z „Infocedule“ jsem se (krom jiného) dozvěděl, že na katastru Nedachlebic lidé žili již od doby kamenné, což dokládá sekerka z křemene stará 7 000 let, nalezená zde na začátku 20.století. V okolí hřebene jsou v terénu rozhozeny mohylové rovy dvojího typu. Ty první dosahovaly výše pouhého metru a možno na ně narazit na hranicích nedachlebického, bílovického a mistřického katastru. Z vyšších mohyl se zachovaly jen tři. Jedna byla roku 1916 prokopána, ale zpráva o jakémkoliv nálezu se nedochovala.

 

Slované v dávných časech své zesnulé spalovali a tyto žárové hroby vkládali do mohyl. Od 8.století se od žárových hrobů přecházelo k pohřbívání kosterních pozůstatků do hrobů. Ve výše položených osadách kraje se ale i nadále pohřbívalo „žárově.“ Popel zemřelého byl vložen do keramické nádoby a poté umístěn do mohyly. Ty větší měly i trámové konstrukce a počet zde uložených ostatků byl vyšší. Milodary sem vkládané byly kupodivu dosti skromné: většinou se jednalo pouze o předměty denní potřeby jako např.ocílky k rozdělávání ohně, nožíky a okované dřevěné anebo keramické nádobky. Šperků a jiných ozdob se v mohylách našlo minimum. Většina mohyl pochází z devátého století, tedy z éry Velkomoravské říše.

Tahle největší mohyla u Nedachlebic, u které jsem zrovna stál, dosahuje výše 190 centimetrů a průměru 16 metrů, z níž kousek „uždíbla“ lesní cesta. Místní revírník na ni v roce 1910 upozornil uherskobrodský muzejní spolek. Se souhlasem majitele panství tu pak byl v létě téhož roku proveden výzkum, jenže kromě několika uhlíků a keramického střepu se v mohyle už nic jiného nenašlo.

Ještě cestou k mohyle jsem na hřebeni minul jeden z pískovcových hraničních kamenů a na další (spolu s informačním panelem) jsem narazil na hřebeni o kus dál.

Naši předkové si svá území chránili a nejprve si je na hranicích označovali památnými stromy, později hraničními kameny. To činila i stará zemědělská ves Nedachlebice, kde je dodnes na rozhraní katastrů se sousední obcí Bílovice možno spatřit čtyři takovéto kameny. Tenhle umístěný na hřebeni je pro změnu hraničníkem katastrů hned tří obcí – Nedachlebic, Mistřic a Bílovic.

 

O hranici mezi Nedachlebicemi a sousední obcí probíhaly časté spory již v půli 16.století. Tehdy – Léta Páně 1553, pán Nedachlebic - Jan z Korotína žaloval Jana Václava Ončíka z Bílovic, že nechal z jeho katastru odstanit hraniční hrušku. Spor ale prohrál, neboť svědci prohlásili, že hruška byla zlomená a proto nemohla pánu z Korotína vzniknout žádná škoda. Pár let poté bílovičtí poddaní na příkaz svého majitele rozorali hraniční kopce a oseli je, načež se pán z Korotína opět chopil brku, by sepsal další žalobu. Následovaly další excesy a těm učinilo přítrž až „vysázení“ kamenných hraničních kamenů.

 

 

Od hraničníku trasa pokračovala ještě nějakou dobu lesem, pak hvozd opustila a pokračovala mezi lány směrem k Mistřínu po polní cestě. Želbohu díky vzrůstající předpopolední teplotě okolní námraza zcela roztála a polňačka se proměnila na dlouhý rozbahněný pás. A ten jsem musel v délce těměř třičtvrti kilometru – chtě nechtě - překonat, protože okolní pole byla ještě blátivější. Když jsem si pak u vybetonované jímky na hnůj pracně čistil haluzí a loňskou trávou zaprasenou obuv, utěšovalo mne jen to, že se nacházím na památném historickém území:

V současnosti odlesněný a zemědělsky využívaný plochý hřeben, oddělující od sebe obce Bílovice a Mistřice, se totiž stal v minulosti dějištěm „Bitvy u Uherského Brodu.“ V ní se střetli bojovníci českého vojska pod velením Jindřicha (syna krála Jiřího z Poděbrad) s voji uherského krále Matyáše Korvína. Stalo se tak 2.listopadu 1469. Uherské oddíly byly rozprášeny a spasily se úprkem směrem k Uherskému Brodu.

 

Dle pověsti zde narazily hlídky husitů na hlídky uherského krále. Při kruté řeži nad nimi husité zvítězili a zůstal už jen jejich zuřivě se bránící velitel. Mohutný kmen borovice mu kryl záda a on s mečem v ruce statečně odrážel výpad za výpadem. Až mu pak jeden husita šipkou se samostřílu prostřelil hrdlo a přibil jej tak ke stromu.Vítězní bojovníci ocenili chrabrost nepřítele, pohřbili jej ve zbroji pod borovicí a čerstvý rov přikryli kamenem.

 

Na planině, na níž donedávna stávala mohutná borovice (Hrubý bor,) je dnes umístěna informační tabule. Borovice dominovala širému okolí do roku 1968. Tehdy se v létě krajem přehnala vichřice, dosahující v nárazech až 150 km. V okolních obcích, ba v celém kraji, způsobila na majetcích lidí škodu za 130 milionů korun. Vichr poškodil i borovici a očesal její kmen od větví až na jednu jedinou, svírající s kmenem stromu pravý úhel, díky čemuž torzo stromu připomínalo šibenici.

 

 

O pár set metrů dál mne zpevněná cesta přivedla ke kamennému tzv. Bilavčíkomu kříži. Původně tu stával dřevěný krucifix. Mistřický sedlák František Bilavčík vložil v roce 1879 do rolnické záložny v Uherském Hradišti 16 zlatých a z úroků z této sumy hodlal kříž časem opravit. V roce 1928 nechala Anna Bilavčíková vystavět na jeho místě nový, již kamenný kříž. Roku 1969 byla do pískovcového postavce krucifixu zabudována mramorová deska k pětistému výročí „Bitvy u Bílovic.“

 

Král Matyáš Korvín vtrhl se svým vojskem na Moravu Léta Páně 1468 a do konce roku ji téměř celou obsadil. Ubránilo se jen město Uherské Hradiště. V létě následujícího roku utrpělo české vojsko u Veselí porážku a jeho velitel Viktorín – syn krále Jiřího z Poděbrad, upadl do zajetí. Novým velitelem husitského vojska se stal další Jiříkův syn Jindřich. Když se dozvěděl, že Korvín obléhá Uherské Hradiště, vyrazil mu na pomoc.

Dopředu poslal na průzkum pana Ulricha Kounice se šesti stovkami jezdců. Uherského krále ani ve snu nenapadlo, že by ně mohl tak malý počet českých zbrojnošů zaútočit a zůstal v klidu ve svém ležení. Srdnatí Češi ale přece jenom vyrazili ke šturmu. Korvín byl naprosto zaskočen, snažil se sešikovat své vojáky, ale posléze se s nimi dal na divoký úprk a zastavil se až v lese u Uherského Brodu, jenž se díky tomu do historie zapsal pod jménem Králov.

 

Podle pověsti měl uherský král Matyáš před pronásledovateli prchat v převlečení za ženu. Od té doby se traduje vznik vlčnovské „Jízdy králů“, kdy Korvína hraje nějaký místní klučina převlečený do ženských šatů, sedící na koni a mezi zuby svírající – jako symbol mlčenlivosti – růži.

 

 

Od kříže už to nebylo daleko na horní konec obce Mistřice, v níž dnes žije (spolu s místní částí Javorovec) asi 1200 obyvatel. První zmínka o vsi se v análech objevuje LP 1247. Ve středověku v dědině stávala tvrz. Obyvatelé se v minulosti živili provozováním řemesel a hlavně prací zemědělství, pěstoval se tu chmel a později přišla na řadu vinná réva.

 

 

Hned v nejhořejší části obce jsem narazil na kamenný kříž, který jeho neznámý, leč šikovný tvůrce, očividně zrobil s velikou láskou k dílu. Neobvykle vysoký sokl sice nese jen docela malý kříž s ukřižovaným Kristem, ale směrem dolů je velmi členitý a ozdoben několika pěknými reliéfy.

Do středu vsi cesta klesala velkým obloukem pod stěnou tvořenou stupňovitými terasami z vyskládaného kamene a zpevněných pletivem (zřejmě se tu před časem sesouvala zemina) a pod další zatáčkou na mne na chodníku u silnice čekal roztomilý zrzavý kcourek.

Mladý kočičák naprosto postrádal pud sebezáchovy, neboť po kratším pomazlení se začal vyvalovat přímo na asfaltu silnice a protijedoucí auto muselo zpomalit, aby jej nepřejelo. Když jsem pokračoval dolů k návsi, ještě jsem se za ním jednou ohlédl – zvíře leželo dál na silnici – a přitom kroutil hlavou. Říká se sice, že kočky mají 9 životů, ale jestli tenhle přítulný exemplář brzy nezmění své důvěřivé chování, bude mu muset stačit jen jeden a to ještě nejspíš velmi krátký!

 

Nad návsí jsem minul budovu Obecního úřadu a hasičské zbrojnice. Návsi na spodním severním konci dominovala kaple Nejsvětější Trojice, na protilehlém pak Pomník obětem světových válek a na jihozápadní ploše je umístěno velmi pěkné Dětské hřiště, na němž si díky nízké lezecké stěně může vyzkoušet základy horolezectví i omladina.

 

 

Po obkouknutí Pomníku obětem jsem zjistil, že v první celosvětové řeži o život přišlo 32 a v té druhé 6 mistřických mužů.

 

Napříč přes travnatou náves pak zamířeno ke kapli Nejsvětější Trojice.

 

Její výstavba započala v roce 1874, aby nahradila předchozí kapličku sv.Floriána. Jenže v témže roce vesnici zachvátil ničivý požár, jehož plameny zlikvidovaly 52 stavení. Stavba sakrálního objektu nebyla tudíž prioritní, dokončena až v roce 1883 a „Nejsvětější Trojici“ zasvěcena o 365 dní později.

Vysoké vstupní průčelí je nahoře ukončeno trojúhelníkovým atikovým štítem, z nějž vystupuje přední strana štíhlé věžičky zvonice. Pod ozvučným zvonovým otvorem jsou umístěny věžní hodiny. Před vchodem stojí kamenný krucifix a socha sv.Antonína Paduánského.

V interiéru, který byl při mé návštěvě uzamčen, se mají nacházet skulptury dalších světců a světic – kromě Panny Marie je to socha sv.Anny a sv.Terezie, jímž sekundují zástupci světců mužského pohlaví - sv.Václav a sv.Florián. Novogotický oltář interiér ozdobil 1915. Autorem vnitřní výmalby se stal malíř Kubíček.

 

 

Cestou dolů vsí jsem za školou minul ještě pěknou Výklenkovou kapli Panny Marie a spodnímu konci Mistřic na rozcestí dominoval další kamenný kříž. Tenhle ale naproti krásnému krucifixu, který jsem viděl v horní části dědině, vypadal až příliš tuctově.

 

 

Silnice klesala kopcem stále dolů až na hlavní komunikaci spojující Uherské Hradiště se Zlínem a tady je u odbočky na Kněžpole umístěna na začátku obce Bílovice autobusová zastávka, z níž jsem po pouhých dvaceti minutách čekání odjel busem k domovu...