Přes Trutnov do Javorníků - 11. den - dopoledne: Rudoltice - Nový zámek; historická zemská hranice Čech a Moravy; Tatenice - zámek, kostel sv. Jana Křtitele; Třebařov - akvadukt a klášter Koruna - zřícenina

Celou noc bylo teplo, teplota v autě se pohybovala mezi 20 a 21 stupni. Spalo se krásně, ani auta nás nerušila. Slyšeli jsme je, až když jsme se po 8. hodině probudili.

Je teplo, jasno, fouká docela silný vítr, ale je relativně teplý, jen sluníčko se k našemu autu blíží pomalu. Po ránu je však příjemně i ve stínu.

Po snídani odjíždíme. Včera jsme toho moc nenachodili, dnes to budeme mít pestřejší. Plán jsme měli sice trochu jiný, ale náhoda chtěla tomu, abychom ho doplnili. Dnešní den budeme věnovat z větší části výhledům z okna vlaku na trati Přerov - Česká Třebová, kterým Ota - Přerovák jezdil do školy v České Třebové.

Tady musím podotknout, že Ota moc rád jezdí vlakem a vždy se vydrží po celou dobu koukat z okénka. Nespí, nečte si, jen se dívá. A protože má úžasnou pamět na krajinu, tak si ji pamatuje a pak zjišťuje, co se kde změnilo.

Jedeme přes Rudoltice, když Ota zahlédne na kopečku červenou střechu. Tím to vše začalo. Hned si vzpomněl, že ji vídal z vlaku. Tehdy vůbec nevěděl, co to je. Po letech se dočetl, že v této obci opravují zámek. Jenže nevěděl, zda ta červená střecha se zámečkem nějak souvisí. Teď zatoužil se tam zajet podívat. Autem jsme se dostali až k němu.

Barokní zámek si nechal postavit tehdejší majitel panství, jeden z pánů z Lichtenšteina v letech 1700 - 1712 jako své letní sídlo. Byla to monumentální stavba ve tvaru písmene H. V každém ze 4 podlaží zámku bylo 14 velkých místností. Centrální budova měla dokonce ještě další podlaží. Jenže 2 roky po ukončení stavby nedbalí tesaři a kotláři, kteří opravovali střechu a okapy, způsobili požár, po kterém zůstaly pouhé zdi. Tehdy se ještě začalo s opravou, jenže další požár způsobil r. 1718 blesk. K opravě z finančních důvodů už nedošlo. Kolem r. 1756 ruinu nechali zbourat, ponechali jednu rohovou věž, kterou r. 1802 opravili jako památku na své sídlo. Okolo zámku býval rozsáhlý park. Ve 2. pol. 19 století tu Lichtenšteinové otevřeli výletní hostinec s tanečním sálem a kuželníkem. Z rozhledny se nabízel výhled do okolí. Rozsáhlé podzemní prostory, které původně byly pod celým zámkem, využívali pro svůj pivovar. Ještě po 2. světové válce místo navštívil Jan Masaryk. R. 1945 přešel areál do vlastnictví státu. Ten zde založil drůbežárnu a přidělil ji soukromému majiteli. Zámek chátral. V letech 1968 – 70 zde mělo junácké středisko svoji klubovnu. Pak už se zámek jen rozpadal. Po r. 1989 byly dva neúspěšné pokusy o privatizaci. Nápadů bylo víc, ale nevyšlo nic. Zůstala zde jen třípatrová věž se zaobleným jihozápadním rohem, kde je schodiště. V každém patře byla velká čtvercová místnost (7,1 x 7,2 m) a malý pokojík. Budova je podsklepena, sklepy jsou rozsáhlejší - byly pod celým zámkem. Sklepy mají valenou klenbu o výšce 3,3 - 7,8 m. Je zde i původní kopaná studna, hluboká asi 13 metrů.

Od r. 2004 tento zbytek zámečku vlastní nový majitel, který r. 2006 začal s rekonstrukcí. Chce zde obnovit rozhlednu, vinárnu, restauraci a hotel. Dne 7. 7. 2007 v 7,07 byl objekt slavnostně zpřístupněn veřejnosti.

Jenže je konec srpna 2025, věž byla pěkně opravená, jenže zase už je fasáda místy poničená. Nic však nenasvědčuje tomu, že by to zde v poslední době žilo. Teď jsem našla článek, kde se píše, že občerstvení je od r. 2018 uzavřeno. Pravděpodobně i vše ostatní. Je to škoda, výhledy odtud musí být úžasné.

Trošku jsme to zde prošli. Našli jsme Junáckou lípu - strom republiky, kterou zde vysadili 28. 10. 1968 skauti k 50. výročí republiky a na paměť obnovení činnosti skautského střediska. Jižně od zámku je v lesíku kamenná mohyla. Je zakreslena na mapě, musíme ji najít. Hledáme, hledáme, pak ji vidíme, vidíme i cestičku, která by snad k ní mohla vést. Nevedla, ale přece jen jsme se přes roští k ní dostali. Jenže nápis je tak nečitelný, že stejně nevíme, proč tady ta mohyla je.

Plánovanou zastávku děláme v Tatenicích, kde je zámek Tatenice. V místech dnešního východního křídla zámku byla již v počátcích osídlování postavena při staré obchodní stezce strážní tvrz. Na počátku 17. století byla přebudována na jednopatrový, čtyřkřídlý, pozdně renesanční lovecký zámek s nevelkým nádvořím. Když r. 1798 vyhořel, bylo strženo jeho jižní a západní křídlo i arkádové chodby zbylých křídel. Na místě zbořeniště byly postaveny hospodářské a obytné budovy. R. 1945 se uvažovalo o demolici. Naštěstí k tomu nedošlo. V 60. letech 20. století byla provedena generální rekonstrukce. Dnes jsou vidět na zachovaném severním a východním křídle původní renesanční portály. V interiéru je zčásti dochovaná hodnotná štuková výzdoba kleneb, která patří k nejbohatším na Moravě. Fasáda je zdobená psaníčkovými sgrafity. Zachovalo se i několik renesančních okenních ostění. V zámku sídlí obecní úřad. Zámek představuje velice hodnotný doklad pozdně renesanční architektury z poč. 17. století.

Na dohled od zámku postavili v letech 1715 - 1723 Lichtesteinové na místě původního dřevěného kostela hřbitovní vrcholně barokní typicky venkovský kostel sv. Jana Křtitele. Uvnitř jsou původní malby z let 1756 - 1757. Na jeho západní straně je 50 metrů vysoká věž. Okolo kostela je ohradní zeď, jejíž součástí je barokní kaple Panny Marie Pomocné s přístavkem kaple Olivetské hory se sousoším Krista s apoštoly. Hlavní vchod má zdobenou barokní bránu. Před ní byl později z kamenů upraven prostor s pomníkem padlých z 1. světové války.

Tentokrát jeden na jih, ale jen kousek - do Třebařova, kde má být technická památka - akvadukt z r. 1840. Tehdy nahradil původní dřevěný. Je postaven z pískovcových kvádrů. Je 13,5 m dlouhý a 6,5 m široký. Patří mezi posledních šest, které jsou stále funkční. Tento je však nejstarší a největší. Parkujeme u kontejnerů. Skoro marně hledáme přístupovou cestu. Nakonec jsme objevili mezi potokem a plotem hodně úzkou jen trošku vyšlapanou pěšinku. Jdeme po ní. Jenže toho moc nevidíme. Akvadukt je z větší části rozebraný, je vidět, že se opravuje. Je to tady spíš jako staveniště. Jestli tudy někdy pojedeme, určitě se zajedeme podívat. Tedy když si vzpomeneme.

Pěšky jdeme do severní části obce. Míjíme na bohatě zdobeném soklu klasicistní sousoší Nejsvětější trojice z r. 1820. Jsme překvapeni, jak taková relativně malá obec má tak velké a zdobené sousoší. Ale je to asi tím, že to byla bohatá obec s klášterem Koruna Panny Marie, k jehož zřícenině se nyní vydáváme. Vznikl po r. 1267, kdy byla vydána zakládací listina. Byl to nejstarší klášter na moravském území. Hned po jeho dostavbě sem byli povolání mniši řádu sv. Augustina. Byl duchovním, ale i kulturním centrem kraje. Jeho výsady potvrdili králové Karel IV i Václav IV. Jenže během husitských válek byl vypleněn. To byl ještě obnoven. Po luteránské reformaci r. 1550 zůstal definitivně opuštěný. Dnes zde jsou vidět zdi klášterního kostela s gotickými okny s kružbovým ostěním a překvapivě i dřevěná zvonice.

Toto zastavení nebylo dlouhé, ale bylo zajímavé. Odjíždíme dle trasy v mapě. Najednou jedeme po příšerné silnici, jen Ota je nadšený, že projíždíme údolím, které si pamatuje z cesty vlakem. Že jedeme po naprosto hrozné cestě mu kupodivu nevadí. Já zkoumám, kde se stala chyba. Přišla jsem na to docela brzy. Záhadným způsobem jsem přepnula trasu na cyklo. Honem jsem ji vrátila na autotrasu, ale vracet se nemusíme. Za chvíli budeme na řádné silnici. Zatím využíváme výhody nefrekventované trasy a na kousku stinného místa vařím oběd. I po obědě se budeme pohybovat v místech, které si Ota pamatuje z vlaku.