Čtvrtek 28. 8. 2025 - odpoledne
Po obědě pokračujeme. Stále se pohybujeme v místech, které si Ota pamatuje z vlaku, když jezdíval z
Přerova do školy v
České Třebové.
Cestou z Třebařova jsem mírně zazmatkovala a navigovala jsem na cestu, která se na chvíli změnila na cyklotrasu. Ta vede v údolí, které si Ota pamatuje z cesty vlakem. Je spokojený, ani mu nevadí, že kus té cesty je příšerný. Nějakým záhadným způsobem se mi mapa totiž přepla do režimu cyklo. Na hlavní původní trasu už to máme jen kousek. Vracet se nemusíme. Dokonce jsme to měli trochu kratší.
Jen jsme vyjeli na hlavni silnici, už mne Ota upozorňuje na mohylu na kopci - je to památník dostavby železnice Praha - Olomouc. I ten zná z vlaku. Chvíli váháme, zda tam půjdeme, je to docela na kopci. Koukám do mapy. Z parkoviště v obci Hoštejn to není daleko - jen 250 - 300 m, i když do prudkého kopce. Zkoušeli jsme autem vyjet na konec silnice, ale tam auto nechat nejde. Vystupuji a Ota se vrací zaparkovat na vhodnější místo.
Výstup nakonec tak hrozný nebyl. Cesta je upravená, vede šikmo svahem, pro pohodlnější výstup jsou místy schody. Cestou zjišťuji, že památník je v areálu bývalého hradu. Takže budeme mít rovnou dva zážitky.
Hrad Hoštejn byl založen v pol. 13. století na vrcholku nad Moravskou Sázavou. Byl to dvoudílný hrad, okolo byl val s příkopem, na který navazovaly další ohrazené areály. V historii severní Moravy měl významné místo. V době husitských válek ho rakouské vojsko pobořilo a už nikdy nebyl zcela opraven. Aby se nestal útočištěm lapků, byl nakonec stržen. V 19. století byla většina zbývajícího zdiva použita na stavbu železniční trati z Olomouce do Prahy. Po jejím dokončení byl na nejvyšším bodě r. 1847 postaven kamenný památník.
Stoupali jsme po červeně značené trase, takže nejdřív jsme dorazili ke zbytkům zmiňovaného hradu. Moc tam toho není, ale na informační tabuli je plánek, jak asi hrad vypadal a kde byly další stavby. Je to tam i popsáno, takže víme, že to, co vidíme, jsou zbytky zdiva paláce a obvodových hradeb. Obelisk - památník dostavby železnice Praha - Olomouc je postaven na kuželu suti v místech bývalé velké věže. Na všech čtyřech stranách památníku jsou umístěny informační tabule. Jedna je věnována bratrům Kleinovým, kteří se v počátcích svého podnikání zaměřovali na úpravy parků a stavbu silnic. Od pol. 19. století začali se stavbou železničních tratí, tedy i této. Je tu však celá řada dalších informací o nich a jejich činnosti. Druhá tabule je věnována severní státní dráze. Kromě zajímavého textu zde jsou i zajímavé obrázky - stejnokroje zaměstnanců státních drah a první osobní vozy této dráhy I. - IV. třídy. Na další tabuli jsou informace o stavbě této dráhy. Projekt na stavbu tratě z Olomouce do České Třebové byl schválen 8. srpna r. 1842, o necelý rok později 25. května 1843 byl schválen projekt na stavbu tratě z České Třebové do Prahy. Provoz na celé trati byl zahájen 20. srpna 1845. Za tu dobu prorazili 508 m dlouhý Třebechovický tunel (byl to náš první železniční tunel), postavili 160 převážně zděných objektů, 14 dřevěných mostů přes Moravskou Sázavu a samozřejmě museli položit koleje v délce přibližně 250 km. Samozřejmě je zde i řada dalších zajímavosti. Poslední tabule je věnována historii železnice, a to nejen u nás. Údajně nejstarší železnice je řecká dráha Diolkos ze 6. století př. n. l., která prý sloužila k přetahování lodí bez nákladu. První veřejná železnice zahájila provoz r. 1825 na anglické trati ze Stocktonu do Darlingtonu. Je tam toho napsáno samozřejmě daleko víc.
Navíc je z vrcholu nádherný výhled nejen na obec Hoštejn, ale i na kopečky Zábřežské vrchoviny. Na vrcholu se pasou kozy, takže není nutno prostor sekat.
Jsme spokojeni, že jsme se sem vydali. Je to tady hezké, Ota si vše čte, já si to ofotila a přečtu si to až doma. Zatím odpočívám na lavičce. Jediné, co nám to tady znepříjemňuje, je hrozný vítr. Fouká to celý den, ale tady to chvílemi připomíná vichřici. Občas mám strach, že mne to sfoukne. Jsem však spokojená i proto, že jsem to poměrně snadno zvládla, i když pomalu. Však ani Ota nespěchá. Dolů to šlo už dobře.
Pokračujeme dál východním směrem. Na přání Oty vkládáme zastávku s procházkou. Parkujeme v obci Lupěné hned za Moravskou Sázavou. Po cyklostezce jdeme pěšky k expozici železničního skanzenu, kde je parní lokomotiva Škoda řady 317 z r. 1950 (je otevřená, nechá se do ní vylézt a prohlédnout si vnitřek), služební vagón (ten je zavřený) a vodní jeřáb z nádraží v Ústí nad Orlicí (já jako laik bych řekla vodní pumpa). Jsou tu i staré semafory a dřevěná závora. Jsme totiž na náspu bývalé železniční tratě. Odtud po náspu od r. 2011 dál vede cyklotrasa, ale také 2,8 km dlouhá naučná stezka Na opuštěném tělese dráhy. Vede přes kamenné milníky i drážní domky a také přes tři původní původní železniční mosty, které patří mezi technické unikáty. Jeden z nich pochází z r. 1902. Na 5 zastaveních se seznamujeme s historií této železnice i jejího okolí. Je odtud i výhled na portál nového železničního tunelu na funkční trati č. 270 Olomouc - Česká Třebová.
Právě po této - nyní zrušené trati Ota jezdíval do školy. Proto by si ji moc rád prošel. Zhruba polovinu jsme prošli spolu. Viděli jsme původní drážní domek, upravený na bydlení, přešli jsme přes jeden most, kde jsou vidět původní betonové pilíře. Ještě jsem šla kus dál, ale pak jsem se vrátila, abych nedopadla jako předevčírem, kdy jsem byla totálně zničená. Už jsme toho dnes přece jen prošli dost. Na Otu čekám u lokomotivy. Je tady hezky a je tu lavička, do auta se mi nechce.
Ota přišel zhruba za hodinu. Vybavila jsem ho svým foťákem, tak mi něco zajímavého vyfotil. Přešel ještě přes 2 mosty, došel k jednomu občerstvení, které je otevřené v jednom z bývalých drážních domků. Dal si jedno pivo a pokračoval na rozcestí Hněvkovský rybník - podjezd. Tady končí naučná stezka. Dál pokračuje do Hoštejna cyklostezka a nebo vpravo pod tratí se nechá jít lesem po naučné stezce Srní. Ta je 3,6 km dlouhá. Na 4 zastaveních jsou informace o lesnictví a o lesním hospodaření. Ale to už je zase jiná kapitola. Ota se tady otočil a svižným tempem se vracel.
Dnes toho ještě nemáme dost. Ota se chce zajít podívat k hrázi přehradní nádrže Nemilka. I tu vždy viděl z okna vlaku. Auto necháváme na jižním okraji obce Nemile, jen kousek od silnice. K hrázi to je 0,5 km do mírného kopečka. Nádrž je na stejnojmenném potoce (0,6 km před ústím do Moravské Sázavy). V údolí potoka stával vodní mlýn. První písemná zmínka o něm je z r. 1617. R. 1971 byl zatopen právě vzniklou přehradou. Kamenitá sypaná hráz je dlouhá 151 metr. Byla zdrojem pitné vody pro Zábřeh, později i k rekreaci. Nyní je v soukromém vlastnictví a veřejnosti je nepřístupná. Je v krásném prostředí. Na hráz se prý nesmí, ale nevím, co zničím, když se po hrázi půjdu podívat, abych viděla přehradu v plné kráse. Ota mne nezrazuje, ale také nepodporuje. Samozřejmě se mnou nejde. To mne však neodradí. Vždyť bych si tu krásu ani nemohla vyfotit, sluníčko mi teď svítí přímo do objektivu. Jdu váhavě, na druhé straně hráze vidím auto, ale pak už dělám, jako že ho nevidím, stejně jako že nevím, že na hrázi nemám co dělat. Za chvíli jsem zpátky a spokojená.
Vracíme se k autu. Je skoro 5 hodin, už opravdu končíme s dnešním programem. Stále se cítím dobře a to je to hlavní. Mám dokonce přes 12 000 kroků, což je cca 8 km. Protože jsem mezitím měla delší pauzy, cítím se skvěle.
Na noc jedeme k našemu oblíbenému koupališti
Vlčí důl v Bludově. Je to sice trošku z ruky, ale je to tam úžasné, vždy s čistou vodou, i když vždy studenou, protože bazénem protéká potok. Jsou tam toalety, vše je otevřeno 24 hodin. Každý rok je tam něco nového. Koupaliště je volně přístupné. Vždy čekáme, že přijedeme a bude se platit vstupné (to by tak hrozné nebylo) nebo že bude areál uzamčen (to by bylo horší). Zatím se tak neděje. Letos tady přibyl skokanský můstek.
Jak jsme přijeli, hned jsme se převlékli do plavek a vyrazili k vodě. Jako vždy je studená. Ota se zvládl ponořit rychle a už je ve vodě a spokojeně si plave. Já mám letos problém. Po chemoterapii jsem zmrzlá, stále mne zebou nohy, veškerá otužilost zmizela. Nakonec jsem to přece jen zvládla, ale asi po 10 tempech se otáčím ke břehu a vylézám. Jsem cela zmrzlá, ale spokojená. Je vedro, osvěžení bylo perfektní. Za chvíli jsem se zahřála, ale jdu se hned do auta převléct do suchého a hlavně do teplých ponožek. Až teď je mi fajn.
Pak večeříme. Jsme na parkovišti, kde je v noci klid. Nikam dál se přes parkoviště jet nedá. Protože je krásně, je tady dnes rušno až do tmy. Normálně bych si užívala posezení v křesílku, ale tady se to teď nehodí. Chvilku sedím na malé skládací židličce - naivně si myslím, že nejsem tak nápadná, ale není to moc pohodlné. Radši jdu do auta, ale dveře máme otevřené. Ať to trochu větrá. Je stále horko. Dnes to byl poznávací den,
zítra snad zvládneme trošku pořádnější výlet.
V půl desáté si jdeme čistit zuby, jak je tady naším zvykem, tak do umývárny v areálu. Jsme překvapeni. Domečky jsou zamčené. Ota jde ještě k venkovním sprchám. Já přemýšlím, jak si bude pod sprchou čistit zuby, ale i tam je voda zavřená. Tak to je překvapení. To tu ještě nebylo. Ale nevadí to. Vody máme dost. Jdeme spát skoro v 10 hodin, v autě je 26 stupňů. To je docela hrůza. Necháváme větrací mezeru, já vytahuju tenkou deku.
Poslední aktualizace: 29.11.2025
Přes Trutnov do Javorníků - 11. den - odpoledne: Hoštejn-zřícenina hradu a památník dostavby železnice Praha-Olomouc; Lupěné-NS Na opuštěném tělese dráhy a železniční skanzen; Nemile-přehradní nádrž Nemilka; Bludov-koupaliště Vlčí důl na mapě
Diskuse a komentáře k Přes Trutnov do Javorníků - 11. den - odpoledne: Hoštejn-zřícenina hradu a památník dostavby železnice Praha-Olomouc; Lupěné-NS Na opuštěném tělese dráhy a železniční skanzen; Nemile-přehradní nádrž Nemilka; Bludov-koupaliště Vlčí důl
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!