Přes Trutnov do Brna - 2. den: Průhonický park - cca 11 km dlouhý okruh parkem (rozhledna, zámek, kostel Narození Panny Marie, rybníky, vyhlídky a další památky

Večer tu nebyli komáři, ani vosy. V půl třetí mne vzbudil bzučící komár. Bylo to nepříjemné. Zavřeli jsme dveře, udělali na něj hon, zbytečně. Když jsme si mysleli, že jsme ho zabili, byl tu další, možná ten samý. Ota špatně slyší, tomu to nevadilo a spal, já si nakonec vzala špunty do uší a opět otevřela dveře. Bylo tu zbytečně horko. Jenže když mi začal bzučet u ucha, stejně jsem ho slyšela. Vždy jsem se po něm ohnala, jen nevím, zda jsem ho zabila. Nakonec jsem však také usnula.

I přes špunty mne v 6 hodin vzbudilo hlasité šumění. Venku lilo, samozřejmě také mně do postele. V autě je stále přes 21 stupňů. Rychle zavírám dveře a kupodivu hned usínám.

Budíme se po 8. hodině, neprší, ale je zima, hlavně fouká silný ledový vítr. To je tedy změna. Ani se nám vstávat nechce. No, nakonec jsme vstali, nic jiného jsme dělat nemohli. Hledáme teplejší oblečení, suché boty. Ještě že máme s sebou navíc oba pohory.

Během snídaně začalo opět pršet. Uvidíme, co nám dnešek ještě předvede. Kávu si dávám v kabině. Přitom hledáme, kudy se dostat do Průhonic. Kvůli objížďkám nemůžeme jet dle plánu nejkratším směrem. Nakonec jsme jako nejpřijatelnější zvolili trasu přes Dobříš. Snad tam nebude další objížďka. A také doufáme, že se počasí umoudří. Rádi bychom si prošli Průhonický park.

Když jsme se blížili k Jílovému u Prahy, všimli jsme si cedule Prodej piva. Je to v nějakém hospodářském areálu, kde prodávají i krmivo a řadu dalších věci. Mají tady však také speciály z různých minipivovarů. Vybíráme pivo z pivovaru Zbraslavská Koza, Falkenštejn, Vagabund a Hákova parního pivovaru. Ota je maximálně spokojený. Zase mu přibudou etikety do sbírky.

Cestou jsme koukali, kde ohřejeme oběd, ale nikde jsme nic šikovného nenašli.

Do parku existují dva vstupy. Ten hlavní je ze severní strany. Ten jsme zavrhli, tam bude určitě spousta lidí, navíc je to vlastně ve městě, tam šance na ohřátí oběda určitě nebude. Volíme druhý vchod U hájovny ze západní strany a doufáme, že na nějaké odbočce půjde zastavit. Všude je však zákaz vjezdu. Jediné, kam se nechá zajet, je parkoviště v parku. Tady platíme parkové 50,- Kč na celý den a vstupné do parku.

Zdejší park vznikl r. 1885, kdy toto panství získal sňatkem Arnošt Emanuel hrabě Silva Tarouca. Bylo to v době, kdy krajinářský styl dosáhl svého vrcholu a kdy anglické parky byly doplňovány rostlinami cizokrajného původu. Hrabě využil členité údolí potoka Botiče a jeho přítoků Dobřejovického a Jesenického potoka a původní domácí dřeviny doplnil dovezenými cizokrajnými. Porosty dřevin, skupiny stromů a keřů střídal s lučními plochami, rybníky, potoky a jejich slepými rameny a povedlo se mu tak vytvořit průhledy i v místech, kde je nečekáte. Romantický park doplňovaly drobné stavby. O krajinu o rozloze 250 ha pečoval téměř 50 let. O park se nyní stará Správa Průhonického parku Botanického ústavu AV ČR, která zde sídlí. Park je protkán celou řadou pěšinek, kde jsou i lavičky a nabádají k posezení a odpočinku. R. 2010 byl park a jeho sbírky rostlin zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO jako součást zápisu města Prahy.

Parkoviště je veliké. Je tu jen jedno auto. Zajíždíme do zadní části a tam hřejeme oběd. I když celou cestu poprchávalo, teď neprší. Obědvat tady v parku má další výhodu. Z domova dovezenou pečenou krůtu se zelím a knedlíkem můžeme v pohodě zapít pivem.

Po polední siestě vyrážíme. Je 14 hodin, projít celý park je na 4 hodiny, jak znám nás, tak určitě na pět. Naštěstí zamykají až ve 20 hodin, nemusíme spěchat.

U vstupu jsme dostali mapku parku s barevně vyznačenými čtyřmi okruhy. Barevné šipky jsou hned na parkovišti. Já si už doma v mapy.cz vytvořila vlastní okruh, který je hodně podobný jejich červeně značenému vyhlídkovému okruhu, ale rozšířila jsem ho o řadu odboček, abychom si prošli v parku skutečně vše.

Vyrážíme tedy po červeném okruhu směrem k hlavnímu vstupu, kde je centrum památek. Včera hlásili, že v Praze hodně lilo, že se hasiči nezastavili. Stačíme dojít k Botiči - potoku, který parkem protéká, a je nám jasné, jak to tady včera vypadalo. Jindy čisťounká voda poměrně malého potoka je dnes hnědá, v potoce je hodně vody a je vidět, že včera se do koryta určitě nevešla. Vidíme, jak se místy utrhl břeh a voda se valila přes cestu, rozlila se na louky, kde dnes tvoří malé rybníčky. Později vidíme, že si potok vytvořil i vlastní nové koryto.

Park je však nádherný a až na malé výjimky jsou všechny cesty v pohodě schůdné.

Přes lávku se dostáváme na druhou stranu potoka, abychom vystoupali ke zdejší rozhledně - 8 m vysoké kamenné vyhlídkové věži (glorietu), kterou nechal postavit r. 1830 hrabě Jan Nepomuk Nostitz - Rhineck, který byl od r. 1800 majitelem zdejšího panství. V 1. pol 20. století se přestala využívat a postupně se rozpadala. Zbyly tu jen holé zdi a zbytky schodiště. Shora nebylo vidět nic. V letech 2009 - 2010 byla provedena celková rekonstrukce a věž je opět přístupná veřejnosti. Na vyhlídkovou plošinu vede 39 schodů, ani dnes však nečekejte žádné daleké výhledy. Je vidět jen skutečně blízké okolí. Současně byl obnoven i sousední sklípek na potraviny.

Jen kousek od glorietu je vyhlídkové místo Zichova vyhlídka, odkud je vidět na stromy v nedalekém okolí.

Blížíme se ke zdejším rybníkům Podkarasák a Podzámeckému a z cesty se nám otevírá moc hezký průhled přes rybníky na zámek. Krajina je zde pestrá, louky a údolí střídají skalky, kterou zkrášlují kapradiny, vřesy, nízké jalovce.

Jdeme zleva okolo Podzámeckého rybníka. Vpravo opět vidíme zámek, ale nejdřív se jdeme podívat k domečku, tzv. Rybárně, která stojí na břehu malého Sádkového rybníčku. Využíval ji porybný, který se staral o zdejší sádky, skladovalo se zde krmivo i rybářské vybavení, později tu byl sklad. R. 2022 byla budova v takovém stavu, že bylo nutno ji zbourat a postavit repliku. Je otevřená pro veřejnost, expozice seznamuje se zdejším vodním hospodářstvím, je tam také místnost, kde se mohou vyřádit malé děti.

Teď už skutečně jdeme k zámku. Míjíme kamenné terasy, kde byly pěstovány keře, stínomilné trvalky, skalničky a cibuloviny. Jednotlivé terasy jsou podepřeny kamennými zídkami z místní břidlice. R. 2016 byly rozpadající se terasy obnoveny do původní podoby.

Na vyvýšeném území nad Botičem a nad rybníkem byla již někdy ve 12. století postavena románská tvrz. K ní tehdy pravděpodobně patřila nejstarší budova - románský kostel Narození Panny Marie z r. 1187. Těsně před kostelem byla na poč 14. století založena nová gotická tvrz, obehnána příkopem. Průhonice často měnily majitele. Jeden z nich tvrz přestavěl na renesanční čtyřkřídlý zámek s uzavřeným dvorem, později na zámek v klasicistním stylu. Současná novorenesanční podoba je z konce 19. století, kdy panství vyženil hrabě Silva Tarouca. Tříkřídlý zámek se čtyřpatrovou hranolovou věží není veřejnosti přístupný. V přízemí je stálá výstava o hraběti Silva Taroucovi a historii zámku i parku. V galerii se konají dočasné umělecké a vědecké výstavy. Ve východním křídle zámku byla při poslední novorenesanční přestavbě postavena překrásná reprezentační místnost – Rytířský sál. Interiér je zdoben vyřezávaným dřevěným obložením a nádherným kazetovým stropem s původním mosazným lustrem. Fasáda je zdobena sgrafity, pod převisem střechy jsou vymalovány rodové erby. Sál není běžně přístupný, ale využívá se pro pořádání konferencí i svatebních obřadů, je součástí konferenčního, kulturního a společenského centra Botanického ústavu Akademie věd ČR. Na zámku se natáčely pohádky S čerty nejsou žerty, Třetí princ a Koloběžka první.
Kaple kostela byla prodloužena o gotickou přístavbu. Na konci 19. století byl restaurován i kostel. Na stěnách byly objeveny gotické lineární fresky z první poloviny 14. století.

 

I když jsme si expozici prohlédnout nešli, zdrželi jsme se dost dlouho. V kavárně u hlavního vchodu jsme si na osvěžení koupili zmrzlinu. Studený vítr se uklidnil, oteplilo se a postupně se otepluje dál. Cestou svlékáme bundy i mikiny, chvíli dokonce jdeme v krátkých rukávech.

Od hlavního vchodu se stáčíme k jihu. I když jsou prázdniny, moc lidí tu není, možná i proto, že je pondělí a že si řada z nich myslí, že je v pondělí zavřeno. Nám to nevadí. Klid máme rádi. Všechny pěšiny jsou upravené, stejně jako skalky, okolo kterých procházíme. Občas ještě zahlédneme zámek, na potoce vidíme jezy a dokonce i vodopády. Je otázka, zda jsou k vidění i za normálního stavu vody. Jen ta kalná voda kazí celkovou nádheru. Na jedné ze skal je připevněná kamenná deska, která připomíná zakladatele parku Arnošta Emanuela Silva - Tarouce. Každý úsek parku vypadá jinak, není to tady jednotvárné, ale pěkně pestré. Ideální to musí být na jaře, když kvetou rododendrony. Je jich tady skutečně hodně a když jsou rozkvetlé, musí to být nádhera. Však také v té době je zde prý nejvíce lidí.

Z jihu obcházíme botanickou zahradu - ta má svůj vlastní vchod a dostáváme se do nejvýchodnější části parku. Vracíme se podle Dobřejovického potoka zpátky k Botiči, na kterém je další rybník Labečka. Tady nás čeká snad jediné trošku prudší stoupání. Přes dřevěnou lávku a po schodech se dostáváme na cestu, která vede jihozápadně nad rybníkem a umožňuje nám další zajímavé pohledy na rybník. Pokračujeme dál nad kalným Botičem až k rybníku Bořín. Nescházíme k rybníku, ale jdeme horní cestou, odkud se nám naskýtá úchvatný pohled na tento rybník a jeho skalnaté okolí.

Jižní část rybníku je současně nejjižnější částí parku. Tento rybník nebyl založen současně s parkem. Byl postaven v letech 1865 – 1870. Zakladatel parku ho koupil až r. 1904 a ihned ho připojil k parku.

Rybník obcházíme. Možná proto, že je tento rybník na nejvzdálenějším místě, je zde klid. Zato vidíme obrovské množství volavek. Na jeho severozápadním okraji je strážní domek Wachhaus. Ten tady stál již r. 1841 - ještě dříve než zde vznikl rybník. Tehdy sloužil mlynářům, kteří tady regulovali vodu pro potřeby všech mlýnů na Botiči. Od Průhonic až k ústí do Vltavy jich bylo celkem 14, dva dokonce byly na území dnešního parku. Návštěvníci se dostanou do přední části domku, kde je lavice. Kukátkem se mohou podívat na dobově zabydlený interiér.

My se po hrázi jdeme ještě podívat na druhou stranu rybníka, kde je u výtoku z rybníka vodopád - je to v podstatě bezpečnostní přeliv rybníka. I když včera tady lilo a vody je stále dost, přesto prý na jaře jím protéká daleko víc zpěněné vody. Zvlášť nádherný je prý za mrazu.

Přes lávku přecházíme Jesenický potok - jediný zdejší tok, který není po těch deštích kalný.

Pokračujeme v přímém směru. jdeme po druhém břehu rybníka Labeška a blížíme se k parkovišti. Ještě naši pozornost upoutává jedna z nejromantičtějších zdejších staveb – dřevěný roubený domek s doškovou střechou, tzv. Česká chaloupka. Zakoupil ji zakladatel parku r. 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské. Sloužila především pro rybniční hospodářství parku a jako zázemí v době honů a výlovů. Domek, ale i park je oblíbeným místem filmových štábů a často se objevují v českých i zahraniční filmech i pohádkách. Právě těm, je věnována expozice v České chaloupce. Nás upoutal seznam toho, co se v parku natáčelo. Je tam uveden rok natáčení (prvním rokem byl r. 1955), název filmu, režisér a o jaký žánr se jedná.

K autu přicházíme v půl osmé, takže po pěti hodinách. Jsme docela ušoupaní, ale spokojení. 11 km není tak moc, jenže dnes jsme rozhodně nešli turistickým tempem, navíc jsme se každou chvilku někde zastavovali a kochali se.

Na spaní jsem vytipovala parkoviště Louňovická u Žernovky. Je to 20 km, budeme tam ta chvilku. Jenže na těch 20 km máme 2 objížďky. Je to docela hrozné. A to ještě na dalších dvou místech jsou semafory, protože průjezd je jen po jedné straně.

Je půl deváté, už se stmívá, takže se nám podařilo parkoviště přehlédnout. Je to divné, vracíme se. Až teď vidíme širší lesní cestu, která vede na rovnou plošinu na okraji lesa, která je pokryta zarůstající škvárou. Snad tady dřív bývalo parkoviště, ale označení tu dnes není. Jen na mapě. A tou se řídíme. Zůstáváme tu. Asi tu moc klidu nebude, protože po vedlejší silnici je vedena objížďka a aut tu samozřejmě jezdí hodně. Ale parkujeme až na konci tohoto parkoviště, co nejdál od silnice, od které nás oddělují stromy.

Ostatně moc na vybranou nemáme. Máme hlad. Ota našel i místo, kde nejsme přímo pod stromy. Když prší je to nepříjemné. Chystám večeři, jíme už skoro za tmy. Ale zvládli jsme to a jsme spokojení. Den jsme si užili, na výletě jsme nezmokli. Co si můžeme víc přát. Sedíme v kabině u piva a den hodnotíme kladně.

Pijeme zbraslavskou Kozu, odpoledne ležák, teď APU. Obě piva jsou skvělá. Prostě perfektní závěr dne. Ani moc zima není. Je zataženo, takže slibovaný superúplněk neuvidíme. Nebo měl být předcházející noc? Blíží se desátá hodina a venku je 19 stupňů, v autě 21. Těšíme se na zítra, snad nám vyjde procházka v přírodě s návštěvou tvrze. Opět necháváme nedovřené dveře, v noci snad provoz na silnici utichne.

Přes Trutnov do Brna - 2. den: Průhonický park - cca 11 km dlouhý okruh parkem (rozhledna, zámek, kostel Narození Panny Marie, rybníky, vyhlídky a další památky na mapě