Přes Trutnov do Brna - 3. den: Doubravčice - okruh 14 km: Přehvozdí - Tuchoraz (obec a tvrz) - NS Zahrady a Údolím Šembery (část) - Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtenštejna; památník posledního jelena; Černokostelecký pivovár

V noci se vyjasnilo, dokonce byl vidět měsíc v úplňku. To se mi moc líbí. V 5 hodin dveře zavíráme, ochlazuje se. V autě je příjemných 17 stupňů. Zavíráme i proto, aby nás nebudil ranní provoz na nedaleké silnici.

Vstáváme po 8. hodině, na vrcholky stromů už svítí sluníčko. Jen u auta máme stín, takže je ještě trochu chladno. Auta nás nerušili, takže jsme spokojení.

Po snídani odjíždíme. Nejedeme však daleko. Projíždíme Doubračicemi a pokračujeme do lesů západní části katastru této obce. Včerejšek v Průhonickém parku byl fajn, ale těšíme se už do skutečné přírody. Chtěli bychom si projít naučnou stezku Údolím Šembery. Má 12 zastavení, kde jsou informace o místní přírodě, historii a hospodaření v lese. Jen si nejsme jisti, zda si ji projdeme celou. Má dvě části. Ta kratší je okruh o délce zhruba 3 km a vede na hradiště Šemberk - Staré zámky. Zda si ji projdeme dnes, to se rozhodneme po návratu z té druhé části, která jednosměrná. Ta měří cca 4 km, ale my si ji doplníme na okruh po zdejších turistických trasách v celkové délce asi 12 km. Cílem je tvrz Tuchoraz.

Na parkovišti Doubravčice, kde je rozcestí Na Šembeře, necháváme auto. Tady je informační tabule s informacemi o údolí Šembery a také o tom, co je doupný strom - je to starý veliký strom s dutinami. Je zde i 9. zastavení naučné stezky Údolím Šembery s informacemi mimo jiné o Doubravčicích, kde bylo jedno z nejstarších opevněných slovanských hradišť.

Parkoviště jsme opustili po asfaltce po žluté značce, jenže hned jsme si trasu prodloužili. Žlutá má vést zpočátku kousek do prudkého kopce a pak zase z kopce. Jenže my stoupáme stále po silnici do kopce, který zrovna moc prudký není, ale z kopce to určitě nevede. Ota si ze mě dělá legraci, kde mám ten prudký kopec. Ani jeden netušíme, že po žluté už nejdeme. Žádnou odbočku jsme však neviděli. Až když se mi zdá úsek do kopce skutečně dlouhý, kouknu do tabletu a zjistím, že jsme už před kilometrem měli odbočit vlevo. Vracíme se. Otovi se tu však líbí. Šli jsme habrovým lesem. To prý ještě neviděl.

Když jsme došli k místu, kde má žlutá odbočovat, marně ji hledáme. Jsou tam dřevorubci, zajímá je, co hledáme. Dozvěděli jsme se, že strom se žlutou značkou porazili a cestu zaházeli pokácenými stromy. O kousek níž je však ještě jedna odbočka, která nás na žlutou dovede. Také bych to v tabletu zjistila, ale potěšilo mne, jak se snažili nám pomoct.

Teď nás čekalo skutečně náročné stoupání, ale nebylo dlouhé. Kus i po sluníčku, takže si Ota neodpustil poznámku, že cesta po silnici byla příjemnější. To je celý on. Neustále má nějaké připomínky. Tuto cestu nám však zpříjemňovaly ostružiny, kterých je tu všude dost.

Když jsme dorazili na silnici před obcí Přehvozdí, hodně jsme si dávali pozor, abychom ji včas opustili. Nebyl to však problém. Na rozcestí jsou 2 památné lípy malolisté a u nich vysoký kamenný kříž. Je to hezké zákoutí.

 

Po žluté jdeme na rozcestí Přehvozdí. Do obce nezacházíme, pokračujeme po modré až do Suchoraz. Občas zahlédneme zajímavé skály, také kamenný patník označený č. 15. Jen jsem nezjistila, co takový patník znamenal. Hraniční kameny byly prý číslované jinak.

V obci úmyslně neodbočujeme po modré. Jdeme po silnici rovně zjistit, zda náhodou nemá otevřeno hospůdka Na hřišti. V obci voní jablka, však také míjíme jejich sklady - jablka čerstvě otrhaná zde třídí a připravují k prodeji. V centru jsou památníky. Památník T. G. Masaryka z r. 1990 a pomník Huberta, patrona všech myslivců. Zhotovilo ho r. 1970 myslivecké sdružení v Tuchorazi. Blízko je to i k hospůdce. Otu už to tam táhne. Vrací se však zklamaný. Otvírají až v půl páté.

Koukám do mapy, kde jsme a kam chceme jít. Samozřejmě současně Ota pokračuje po hlavní, pak vlevo po cyklo. Cestu jsme si kousek zkrátili pěšinou pro pěší. Bylo to v místech, kde nám mezi stromy zůstala ukrytá kaplička Neposkvrněného Početí Panny z r. 1923 s novodobým obrazem Panny Marie a sloupcová kamenná zvonička z roku 1845.

Z krátkého a prudkého kopečka klesáme až k rybníku, abychom to samé po červené vystoupali k tvrzi. Už ji vidíme nad sebou, takže první odbočku jsme zvládli. Když jsme přišli k prvním domkům obce, znova kouknu na mapu a začnu v duchu nadávat. Kdybychom se od hospůdky kousek vrátili a odbočili vpravo, už bychom byli u tvrze a šli bychom po rovině. Navíc bychom viděli pěkně udělaný Památník starostů a předsedů MNV. Jenže Otu většinou mapa nezajímá, protože on ji nepotřebuje, má přece dobrou orientaci. Už jsem si to dnes o tolik prodloužili, že mne to nakonec nechává v klidu, ani mu nic neříkám. 

Ani 2. odbočka k tvrzi není značená, navíc vede prudce zpátky, takže ji samozřejmě Ota neviděl a jde podle hradeb dál do vsi. Vracím ho zpátky. Původní panské sídlo (první zmínka je z r. 1295) bylo přestavěno v 70. letech 15. století na gotickou tvrz. Z té se dochovala věžová brána a zbytky dvou paláců. Ten v severozápadní části byl v období baroka přestavěn na sýpku. Původní vchod do areálu byl dál - až mezi sýpkou a sousední malou hospodářskou budovou.

My jsme se pěšinou dostali k 20 m vysoké pozdně gotické hranolové dvoupatrové věži s mansardovou střechou. Byli jsme jí tak uneseni, že jsme si ani nevšimli nějakých cedulí na hradbě, kterou jsme prošli. Věží s nádhernou mohutnou gotickou křížovou klenbou se nechá projít, stejně jako je možno věž obejít. V 1. patře je vstup do věže, vede k němu nově udělané dřevěné schodiště, jenže je zavřeno. Prohlížíme si upravený parčík s lavičkami, s pískovcovými sochami a jinými drobnými ozdobami. Dokonce jsme našli středověký sklípek na potraviny, který byl v letech 1300 - 1350 vytesán v pískovcové skále. Teplota uvnitř se stále pohybuje mezi 10 a 12 stupni. Odtud dle pověsti vede úniková chodba do Kostelce nad Černými lesy. Vstup je na vlastní nebezpečí, přesto se chceme jít dovnitř podívat. Ale až dolů nelezeme, skutečně to nevypadá moc bezpečně a k autu to máme daleko.

Mezitím dorazil ještě pán se dvěma dětmi, také si vše prohlíží. Najednou přichází paní se svazkem velkých klíčů - ty musí být od věže. Rodinka si všimla telefonního čísla na hradbách a zavolala paní. Máme tedy štěstí, dostaneme se i do věže. Za 50,- Ķč pro dospělého to byl bezvadný zážitek. Nejdřív nám paní něco řekla o historii. Věž je otevřena po rekonstrukci, takže patříme mezi první návštěvníky. Pak paní dala dětem svazek klíčů a dovnitř nás poslala samotné. U vstupu v patře jsou dveře a mříž, dohromady snad na 5 zámků. Nahoru vedou točité poměrně strmé a úzké pískovcové schody. Zrovna dobře se po nich nestoupá. V 1. patře děti odemykají jednu místnost, další - o mnoho hezčí je ve druhém patře. Je to obytná, částečně vybavená síň s hvězdicovou křížovou klenbou. Okénka lze otevřít, ale moc toho vidět není - park a obec.

Po točitých nepohodlných schodech se nechá vystoupat až na půdu, kam je vstup na vlastní nebezpečí. Samozřejmě tam jdeme všichni. Vidíme krov, trámovou podlahu i malé okénko. Je to zajímavé dostat se až nahoru. Náročné bylo se dostat i dolů, ale zvládli jsme to bez pádu. A hlavně se vracíme víc než nadšeni.

Paní se zatím vyhřívá na sluníčku. Bydlí v domě, který určitě patřil k tvrzi. Ze zadní strany dokonce přistavěli toalety pro návštěvníky. Kdesi v lesíku mají být zbytky ohradní zdí, která vymezovala hranice pozemku, mají tam být zříceniny dalších staveb a zbytky zdiva budovy s opěrnými pilíři. Kdesi ve svahu mají být dochovány fragmenty dvou hranolových bašt. My tehdy ani netušili, že tu ještě je něco k vidění, tak jsme to dál neprolézali. Je pravda, že nemáme ani moc času. Je půl druhé, jsme asi v polovině naší trasy, dáváme na sluníčku na lavičce svačinu a spokojeni odcházíme. Vracíme se zpátky po červené, po ní vedou i naučné stezky Údolím Šembery a Zahrady. Zastavujeme se jen na chvilku u výklenkové kaple sv. Jana.
Podle zastavení naučné stezky byl u Mlýnského rybníka Tuchorazský vodní mlýn. Je z něj vidět jen jeho brána, která je chráněna jako nemovitá kulturní památka.
Míjíme zastavení Stezky Zahrady, kde nás seznamují se zdejšími rybníky, rybami i rybařením, ale také se zdejšími rostlinami.

Za rybníkem na rozcestí Zahrady obě naučné stezky odbočují ještě vpravo, ale cesta vede po silnici, to nás neláká. Odbočujeme vlevo také po silnici okolo Mlýnského rybníka. Na jeho konci odbočujeme vlevo po hrázi - vpravo je ještě jeden malý rybníček. Za ním odbočujeme vpravo do lesa. Stezka není moc značena, neškodilo by ji obnovit. Je tu však hezky a příjemně.

Přicházíme na červenou trasu, po které vede naučná stezka Údolím Šembery. Na informačních tabulích si čteme o funkci lesa, zdejší lesní půdě, o meandrech říčky Šembery, seznamuje s pracovním rokem lesníka. Některé tabule jsou poničené, nedají se ani pořádně přečíst. Jsou tam úkoly pro malé turisty, ale ty jsou hodně zničené. Součástí je informační tabule s hádankami - je tam povídání o zvířátkách a pod destičkou je skrytý obrázek. I tohle je dost ve špatném stavu. Je to škoda.

Občas jdeme podle říčky. Je vidět, že dlouho nepršelo. Vody v ní moc není. Míjíme rybníček a přístřešek U Sovy. Přicházíme na silnici, po které červená vede dál. My odbočujeme po naučné stezce. To už víme, že se blížíme k našemu parkovišti. Míjíme další, tentokrát velký turistický přístřešek. Snad to byla dřív dřevěná turistická chata.

Pokračujeme podle značení dál. Shodli jsme se na tom, že vodního toku jsme si moc neužili, ale lužní lesy okolo jsou pěkné. Zvlášť Otu potěšily. Vždyť v nich v Přerově vyrůstal.

Cesta má vést přes louku, samozřejmě tam žádná vidět není. Ve vysoké trávě se nám jít nechce. Jdeme po cestě přes mostek přes potok, kde se dozvídáme, že tudy nevede turistická trasa, ale že je zde soukromý pozemek. To nás neodradilo. Přece nepůjdeme zpátky a po silnici. Prošli jsme okolo několika zajímavých chat, v některých dokonce byli chataři, ale naštěstí nás nikdo nevyhodil. Cesta vede k Šembeře, potřebujeme se dostat na druhou stranu. Nebudeme nakonec brodit? Nebudeme - vidíme lávku. Ale jakou. I Ota šel opatrně. Co teprv já. Dvě úzké klády jsou spojeny kramlemi, to by ještě šlo, jen kdyby zábradlí bylo pořádné. Tvoří ho však jedna tenká kláda, která hodně pruží. Nakonec jsem to zvládla, ale sunula jsem se bokem a očima jsem hypnotizovala zábradlí přede mnou.
Na druhé straně už vedla cestu přes louku. Tady někde těsně u koryta říčky by měl být pramen - jediný zdroj pitné vody pro celou zdejší chatovou osadu. Moc jsme se nesnažili ho hledat, zatím vodu nepotřebujeme, ale nikde jsme ho neviděli. Přicházíme na silnici, auto už na parkovišti vidíme.

Ještě scházíme vlevo do lesa, kde je Lichtenštejnský památník. R. 1858 převzal zdejší majetek svého rodu kníže Jan II. Lichtenštejnský, lidumil a milovník přírody i myslivosti. O tom, že byl oblíben svědčí akce, při které r. 1898 lesní personál k 40. výročí jeho panování osadil v lesích tzv. Jubilejní kameny, současně tam vysadil hájek: 20 letních dubů, 20 zimních dubů a 18 červených dubů, tedy dohromady 58 stromků - přesně tolik let bylo toho roku knížeti. V 18 letech do funkce nastoupil. Tento kámen u parkoviště byl osazen 12. 11. 1898. Jen ten hájek do dnešních dnů nevydržel, jen některé duby jsme určili za snad původní.

I když jsme dnes ušli víc km než včera, jsme utahaní méně. Projít si zbytek naučné stezky dnes však už neplánujeme. Chceme tady na parkovišti přespat, tak snad nám to vyjde zítra. Ota však potřebuje koupit pivo. Do pivovaru v Kostelci nad Černými lesy to tak daleko není. Navíc víme, že tam vaří dobré pivo. Jedeme tam. Na západním okraji města se na chvilku zastavujeme u Památníku posledního zastřeleného jelena. Na žulových kamenech je zde umístěna bronzová deska. Zde byl r. 1876 zastřelen poslední zdejší jelen.
V jeho okolí je obrovské množství výborných ostružin. To jsme si pochutnali. Ani se nám to krásné množství zralých ostružin nechtělo opustit. Jenže sníst se to nedalo.

Přejíždíme na východní okraj města do pivovaru. Ota kupuje 3 litrovky a už mu ke spokojenosti chybí jen se vrátit na parkoviště. To je teď už skoro prázdné, vybíráme si to nejvhodnější místo, které není pod stromy a ještě jsme tam šikovně trochu schovaní. Nejdřív však jdeme do potoka spláchnout pot. Voda je čistá, jen vody je málo. Ani na lehnutí to není. Lili jsme aspoň vodu na sebe, na opláchnutí to stačí a krásně jsme se osvěžili. To nám bude večeře chutnat.

Pak jdeme dělat večeři. Dáváme pivo a jsme spokojeni. Ten dnešní den se skutečně vydařil.

Venku se lehce ochlazuje, ale stále je venku příjemně. Až za tmy se stěhujeme do auta.

Spát jdeme před 10. hodinou, v autě je stále ještě 21,5 stupně, venku se to zatahuje. Přesto necháváme malou větrací mezerku, však ono to nějak dopadne.

Přes Trutnov do Brna - 3. den: Doubravčice - okruh 14 km: Přehvozdí - Tuchoraz (obec a tvrz) - NS Zahrady a Údolím Šembery (část) - Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtenštejna; památník posledního jelena; Černokostelecký pivovár na mapě