Z Prášil přes Poledník začátkem jara (retro)

Kam a jak jedeme?

Tenhle výlet měl hned dva cíle, Prášilské jezero a horu Poledník. Kousek za Prášily jsme narazili na louku, kde bylo kamení vyskládáno do podivných pyramidek. Když jsme se večer v hospodě ptali, co to má znamenat, nikdo se k tomu nechtěl znát. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že tu funguje jakýsi spolek novodobých Keltů, a tohle je jejich dílo. Dneska už mají vlastní internetové stránky.

K Prášilskému jezeru (což je vlastně jezero ledovcové neboli pleso) jsme dorazili poměrně brzy. Bohužel už neleží v původních hlubokých lesích, kůrovec odvedl velký kus práce. Ale za vidění stojí, kar nad jezerem je impozantní.

Od Prášilského jezera jsme sestoupili na bývalou péesáckou silničku (jak jinak, v hraničním pásmu), po které jsme se jali stoupat na Poledník. Petrovi se tu zasekl foťák, veškerá fotografická dokumentace tedy zbyla na mně. Po kilometru začal sníh a už jsme se ho až do pozdního odpoledne nezbavili. Na odtátých místech kolem pařezů bylo vidět, kolikrát letos na Šumavě sněžilo, a hlavně že pověsti o čistém vzduchu poněkud přehánějí.

Na Poledníku stojí rozhledna. Je to vlastně upravená protiletecká pozorovatelna. V sezóně tu funguje bufet, a podle obrázků, které jsme viděli na ubytovně, se tu vyskytují šílené davy. Teď bufet nefungoval, ale skoro nikde nikdo a krásný výhled na Bavorský les.

Na rozcestí pod Poledníkem přišlo rozhodování, kudy do Prášil. Měli jsme dvě možnosti: buď se vrátit po vlastních stopách, nebo obejít Poledník z druhé strany. Druhá možnost byla zakázaná, prý tokají tetřevi. Usoudili jsme, že z mysliveckých povídek víme, že tetřevi tokají nad ránem a nedělají to, když je sněhu po kolena, a vyrazili druhou trasou. Pravý důvod zákazu jsme poznali zanedlouho. Oko zvídavého turisty nemělo vidět těžbu dřeva v 1. zóně národního parku. Z této části cesty pochází působivá fotografie školníka v posledním tažení.

Tetřeva jsme nepotkali, i když Petr s Milošem prý nějaké ptáky viděli. Sestoupili jsme k Prášilskému potoku a vyšli z lesa. Po levé straně cesty sníh, po pravé kvetly blatouchy. Bohužel nefotografovatelné. Potom ještě šílené a zbrusu nové podnikatelské baroko na kraji obce. To sice fotografovatelné bylo, ale tahle fotka by tu zbytečně zabírala místo. Prý nějaká zlatnická společnost z Prahy.

Za čím jedeme?

Šumava je velká láska kamaráda Miloše a prášilský vojenský prostor byl uzavřený dlouhá desetiletí. Byl koneckonců i v hraničním pásmu. A je tu krásně. Zvlášť mimo sezónu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vaříme si sami a ubytování U Jakuba v Prášilech sice není z těch luxusních, ale nám naprosto vyhovovalo. Vaří se ve vedlejším penzionu, ale snad jsme ani neokusili.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Předjarní Šumavě nelze nic vytknout, správě národního parku ano. Maskovat kácení tokem tetřevů je přinejmenším drzost.

Ostatní informace

V sezóně se asi platí vstupné na rozhledu na Poledníku. Teď byla zavřená a byl pokoj. Z terasy pod rozhlednou je taky pěkný výhled.