Z Kytlic na Tolštejn a přes Jedlovou zase zpět (retro a pokračování)

Kam a jak jedeme?

I na druhý den měl Petr připravený výlet. Ráno ještě Miloš předpřipravil svou specialitu, plněné řízky. Tedy on je jen naplnil, že až se přijde, obalí je, hodí na pánev a večeře bude za chvilku. Sešli jsme k nádraží, popojeli jednu stanici a poměrně zakaboněným ránem jsme vyrazili k Tolštejnu. Byl jsem tam kdysi jako třinácti či čtrnáctiletý jinoch s pratetou a pořád mám dojem, že jsme na hrad šli lesem. Teď jsou kolem samé louky. Byli jsme tam kolem půl desáté, prohlédli jsme zbytky hradu, někteří masochisté vylezli až úplně nahoru.

Po půlhodince se otevírala místní hospoda. Kamarádům jsem z jídelního lístku ukradl poslední guláš. Zcela neevropsky a nepředpisově uchovaný z předešlého dne.

Z Tolštejna jsme zamířili z kopce do Dolního Jiřetína. To je to městečko, kam Petr jezdil za tetou. Ta už je ale pár let ve Slavonicích. Ale řádových sester je tu pořád dost. A různě oblékaných. Petr zklamal jako specialista, nedokázal nám je podle řádů určit.

Na náměstí pojedli i chlapci, na které nezbyl hradní guláš. Během oběda se vyčasilo a my jsme začali nabírat ztracenou nadmořskou výšku výstupem na Křížovou horu.

Je to poutní místo s kostelíkem na vrcholu, křížová cesta vede přímo po spádnici. Chrti Petr s Milošem vyrazili přímo poklusem (po obědě!), my s Vaškem jsme se ploužili za nimi a předstírali kochání se pohledem do kraje. Nejvíc nás štvala postarší řádová sestřička, která se u každého zastavení křížové cesty pomodlila a stejně byla nahoře dřív než my.

Potom vedla cesta krásným sedlem mezi Křížovou horou a Jedlovou. Prohlédli jsme si Tolštejn pěkně zezhora, a Jedlovou, druhou nejvyšší horu Lužických hor, pěkně zespoda.

U rozcestníku pod Jedlovou kdosi navrhoval, aby to slabší povahy vzaly rovně, přímo k nádraží, výstup že je pouze pro silné jedince. Všichni jsme byli silní jedinci. Zdolávání Jedlové začalo příkrým stoupáním pod lyžařským vlekem. Zase jsme se každou chvíli kochali. A bylo čím. Čím výš jsme byli, tím více větrníků na německé straně hor bylo vidět. Po chvíli se cesta umoudřila a vedla hezky pozvolna úbočím. Dokonce lavičky tu chvílemi byli. Jen Vašík vzal horu útokem přímo přes suťové pole. Nahoře na nás čekal.

Nahoře byla hospoda, rozhledna a lidi. Miloš měl dobrou vůli přinést z hospody pivo, ale po chvíli to vzdal. Výčepnímu šlo točení jako psovi pastva a fronta byla dlouhá. S Jedlovou jsme se brzy rozloučili a vydali se k nádraží. Na obzoru byl vidět Klíč, hora, kterou jsme nedobyli.

Na nádraží se naše cesty na chvíli rozdělily. Petr se jel podívat na nějaké další nádraží za známým, který tam sloužil. Měli to domluvené. Že se vrátí vlakem v devět. Zbytek výpravy nasedl do vlaku opačným směrem a vrátil se do Kytlic. Zastavili jsme se na pivo, ale Miloš s Vaškem za chvíli prohlásili, že jsou uťapaní, a že si jdou odpočinout. Vytáhl jsem knihu a začetl jsem se. Na zahrádce bylo příjemně. Uběhlo to jako voda a já zjistil, že Petr tu za hodinku bude. Šel jsem se podívat, jak je to s večeří. Chata byla otevřená a nikde nikdo. Miloše jsem objevil nahoře, spal, a byl nevzbuditelný. Vaška prozradil jeho sytý hlas. Seděl v přístěnku s paní domácí a plkal. Řízky jsem obalil a osmažil, brambory uvařil. Jakmile bylo hotovo, přišel Petr a vzbudil se Miloš. Byl jsem prohlášen vrchním dodělávačem.

Za čím jedeme?

Cílů bylo několik: hrad Tolštejn, městečko Dolní Jiřetín, Křížový vrch, Jedlová. Všude pěkně.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jedno jídlo na hradě, druhé v městečku, večeře vlastnoruční. A abych připomněl, penzion Bílý racek v Kytlicích neměl chybu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jen na Jedlové jsme se nedočkali (po namáhavém výstupu) náležitého občerstvení, ale vydrželi jsme to. Jinak žádné stížnosti.

Ostatní informace

Vstupné se platí snad jen na rozhlednu na Jedlové, možná v sezóně i na Tolštejn. Ale už je to pár let, kdoví jak dneska.