Zázračná studánka Juliánka.
Opět jsem přemýšlel kam se vydat, ale nechtěl jsem dělat žádnou „velkou výpravu“. Něco v mém okolí nebo maximálně s nepříliš významnou časovou pomocí autobusů nebo vlaků. I tak jsem chtěl něco zajímavého. Jak už to tak někdy (hodně často) o víkendech dopadá, tak po pracovním týdnu s relativně časným vstáváním (okolo půl šesté – i tak díky za ty dary, že nemusím dříve) si rád dopřeju trochu delší poležení. Odhodlání se někam vypadnout je pak těžké. Velkou pravdou nicméně je to, co se stále říká:
NEJTĚŽŠÍ JE VŽDY TEN PRVNÍ KROK, PAK UŽ TO PŮJDE…
Nevím, kdy už jsem vyrazil, jestli ještě dopoledne nebo až kolem poledne. Podstatné je, že jsem se autobusem 75 rychle přiblížil do Hlučína. To byla ta lehčí část „vstávání“. Horší část následovala dále. Trvalo celou cestu do „kopce“ na sídliště OKD než jsem hlavu přesvědčil, ukecal a naznačil, že by bylo lepší trochu zvýšit své tempo a z ospalé chůze se konečně PROBUDIT!!! Zatím to u mě není tak, že by běh byl jednodušší a méně náročný než chůze a tak jsou první okamžiky především o přemáhání. I když běžím strašně pomalu (obecně, nejenom tento den), že to snad ani běh není, nakonec se po pár minutách (mnohdy je třeba vcelku hodně „párů“) daří rozklusat. Mám totiž jednu podstatnou výhodu. Vím, že za nějakou dobu se bolest, lenivost a neochota dostanou do pozadí a najednou to půjde. Překonám v klidu několik stoupání a ty budou motivací i jednoznačným faktem, že to „HLAVA“ opět bude mít se mnou těžké, že se jen tak nevzdám. Na druhou stranu vím i to, že i ona má spoustu velice pádných argumentů a umí si důrazně říci o své… :-) A to dokonce i když se mi to věru nelíbí… Někdy se dá „lámat přes koleno“, když je člověk mladší, ale pokud se v závodech i já už spolehlivě řadím do kategorie “veterán“, tak tato metoda „na sílu“ není vždy ta nejrozumnější.
Přes sídliště je to ještě spíš na „morál“ a „disciplínu“, ale jakmile opustím chodník na polní cestičku, tak najednou ožívám. Terén mám radši než asfalt a krajina se musí měnit. Navíc pokud stoupám do kopce, tak si mohu sám pro sebe říct, že „chůze je povolena“. Pochopitelně pro soutěživost i sám se sebou si tento velký ústupek v tréninku moc nedovolit nechci a to by musela být přede mnou ještě hodně dlouhá cesta, kterou nemám v plánu nebo prostě být na tom momentálně ještě hůř než si sám myslím (v 99 procentech případů tomu tak není i když si to člověk myslí). Stoupání do kopce jde lehčeji než cesta městem. Míjím malý přístřešek před dřevěným křížem ve výšce 260 m.n.m. Po levici mám za loukou v lesíku významný pramen (kdysi rozhodně) pro celý Hlučín. Rotschildovy studny [1] jsou zajímavým přírodním terénem. Voda se zde nezískává ani tak z povrchových pramínků stékajících z kopců, ale z jakési „houby“ vytvořené zdejším běžným stratigrafickým profilem, tedy podložím. Významnou a povrchu hodně blízkou vrstvou jsou zde písky. Obrovské prostory s usazeným pískem. Není až tak divu, když na opačné straně Hlučína, na lince tvořené přibližně obcemi Koblov, Petřkovice, Bobrovníky, Děhylov, Jilešovice, Háj ve Slezsku, Mokré Lazce, Raduň, Hradec nad Moravicí a tak dále na západ, jsou kopce jež vytváří jakýsi pomyslný val určující severní hranici Nízkého Jeseníku a v některých místech oblast označovanou Vítkovská vrchovina. Zde někde přecházel ve velmi dávných dobách „Sálský ledovec“ a pokračoval ještě o kousek dále (i proto zde byly například nalézány bludné balvany). Od polské roviny se právě zde začínají „trochu“ zvedat kopečky. Toto zvedání je mnohdy lidskou rukou povýšeno zase o něco více. Není problém v okolí těchto obcí najít zajímavá místa i pro milovníky nevšedností. Místa skrytá tak, že je občas musí člověk hledat. O to krásnější je pocit „objevitele“. Vedle známého a trochu strašidelného zátiší lomu Trhůvka (místní ale místu neřeknou jinak než „Pohádka“ [2]), je zde i trempská osada SILVERADO v dalším lomu blíž k Jilešovicím než Děhylovu, památník leteckého neštěstí na konci druhé světové války, ale i místa mnohem známější. Kdo by neznal „Hlučínskou štěrkovnu“ s největší hloubkou okolo pouhých šesti metrů. Spousta lidí bude znát kamenolom na sádrovec severně od Kobeřic. I dnes významné odpočinkové místo Opavanů – „Sádrák“, jeden s prvních významných lomů na sádrovec ve Střední Evropě, mají něco společného s pramenem vody pro Hlučín. Krajina je to velice zajímavá a historie ještě více. Často bohužel i dosti smutná. První ročník stokilometrového ultra se má konat už jen za necelé tři měsíce. Akce má název „Prajzské kilo“ [3] a cení se na poctivé 3 ITRA body. Pochod, pro mnohé i běh má za cíl projít historií a významnými místy Slezska.
Tím jsem se značně vzdálil výletu, který má být malý. I tak se asi vejde do několika článků, protože jsem „zakopl“ o více zcela rozdílných a mnohdy nečekaných „bodů zájmu“. Vedle kouzelného místa pramene Juliánky, to bude i pár kilometrů vzdálený bunkr s několika menšími krápníky, nevšedního posezení u rybníků pár set metrů od Juliánky [5] a také mírně dobrodružný a ne zcela košér nahlédnutí na stále aktivní těžební oblast – pískovnu mezi Vřesinou a Bohuslavicemi. Mnoho zajímavého se odehrává právě v lese „Bor“, „Vodní důl“, „Blahetovec“ nebo „Zlodějské doly“ [4]. Lesem prochází linie druhoválečného opevnění. Na závěr nebo i na začátek je možné zklidnit svůj krok i myšlenky na křížové cestě z litinových křížů a vyobrazeními ze smaltu v lese Blahetovec. Pokud bude mít člověk štěstí, většinou o víkendech nebo významných dnech, tak může navštívit i srub „JAROŠ“, MO-S 21 [7], [8].
Opět se vzdaluji od linky tématu a i tak určitě na mnoho zajímavostí zapomínám. Vrátím se k výletu, který začal v Hlučíně a kolem dřevěného kříže a přístřešku pokračuje přes pole dále na severozápad. Výškové vlnky v poli mi dodávají dostatek optimismu a určitou malou jistotu, že bych mohl mít i sílu na další běh. Z vyběhnutí mám radost a pod sebou v „dáli“ nechávám start a později i cíl. Přes cyklostezku 6093 pokračuji kolem dalšího dřevěného kříže přibližně stejným směrem k lesu Blahetovec. To, co v zimě vypadalo jako malé jezírko „Brčálník“ je nyní jen velice mělká prohlubeň u polní cesty. Neodbočuji u první „křižovatky“ doprava, ale běžím stále rovně o něco méně výraznou cestičkou. Tato je ovšem ta správná, která mě dovede ke křížové cestě [9]. Celou cestu až sem jsem běžel, ale zde jsem nechal čas plynout jinak. Zamyslet se nad místem i významem křížové cesty a obecně i jakékoliv jiné křížové cesty může být pro lidi chystající se například na stokilometrový „běh“ v mnohém poučné nebo i inspirující. Je otázkou na kolik věcí si při skutečném ULTRA vzpomenou právě při přemlouvání se sebe sama alespoň kráčet dále. Je otázkou zdali budou mít sílu vůbec na něco myslet. Nyní je to i pro mě důvod pro zpomalení, zastaveni se jen tak a vykašlání se na nějaké hloupé časy nebo tabulky. Pro člověka na chvostu stejně nemají tato čísla velký význam. Mnohem zajímavější je prožitek. Běžci v čele se tomu možná budou divit, ale i závod může být zajímavý nejenom z hlediska běžeckých tabulek [11], [12]. Nebude málo lidí pro které bude mít mnohem větší význam ona, těžko popsatelná, atmosféra závodu. Stejně tak mají svou atmosféru i jednotlivé tréninky, které si zdaleka nemusí člověk hodnotit jen podle délka/převýšení/klesání/výsledný čas.
Proti běhu jsem nikdy nic neměl a to dokonce i na základce. Někteří to brali jako nutné zlo, ale já jsem to tak nevnímal. Naopak třeba fotbal mi nic moc neříkal. Ale maratonci, tak to tedy byli borci. Nebylo to v době, kdy byl takový boom běhání jako dnes. Nebyla žádná zázračná technika, často byly špičkou mechanické stopky. Přesto výsledky „běžných“ výkonností byly na úplně jiném, mnohem vyšším, stupni. Dnes, kdy si všichni všechno analyzují se cítím jako exot. Párkrát jsem si vyzkoušel, že i malé zapomenutí nebo „kochání se“ krajinou udělá ve výsledcích tak brutální propad, že už dnes číslům nedávám skoro žádný podstatnější význam. O to spíš, že nejsou nijak skvělé. Tabulkami neoslním, ale z nějakého záhadného důvodu mě tento pohyb stále baví, i když se mi zná, že s postupem času jsou ta zlepšení těžší a těžší. I toto si člověk může projít v hlavě, když si čte texty nebo prohlíží obrázky na zastaveních křížové cesty v lese Blahetovec a „musí“ přibrzdit, mnohdy se i úplně zastavit. Výsledný čas a tempo se propadá do beznadějných běžeckých temnot. Ne tak nálada. Je to i forma zvláštního intervalového tréninku, aniž si to dotyčný vůbec uvědomuje. Na chvíli si odpočine, tělo i mysl se trochu jinak naladí a najednou následující úsek vypadá, že jde lehčeji než předešlý. Neměřím si čas ani rychlost (tempo). Nevím, kdy budu v „cíli“, ani nevím co na nové cestě poznám. Nikterak mě to nezatěžuje. Naopak, cítím úplnou svobodu. Mohu se otočit k návratu a nikomu se nemusím zpovídat proč. Mohu pokračovat směrem, který mám v plánu, ale klidně jej také zcela změnit. Naštěstí ve většině případů pohybu a nemusí to být pouze běh v neznámých místech, se o výsledek putování postará úplně někdo jiný než jsem já se svými plány. I les Bor, Blahetovec nebo Zlodějské doly se umí lehce postarat o krásné zabloudění při němž mnohdy člověk ani neodhadne správný směr. A právě toto je silně spojeno s příběhem pramene Juliánka ke kterému se chci dostat a ještě nikdy jsem tam nebyl. Přesněji, už jsem se jej snažil najít, ale s představou „ráno se podívám doma do mapy a pak si budu všechno pamatovat“ se trochu nevydařila. Nyní jsem už měl více štěstí. Procházím křížovou cestou v Blahetovci a před usedlostí se Zuzančinou kapličkou [14], [15] odbočuji kolem kamene dávajícím vděk lidem, kteří se na vzniku křížové cesty podíleli, doprava. Pokračuji dále a po levici vidím něco jako malou propadlinu [4]. Netuším zda je to jen prachobyčejný pozůstatek po vývratu stromu nebo již zanikající památka po povrchové těžbě něčeho? Nedaleko odtud, za potokem, v mnoha místech spíše bažinou, mokřadem než potokem se nalézá zvlněná krajina „Zlodějských dolů“. Je zde výraz „důl“ myšlen jako jáma, štola nebo dokonce šachta? Nebo se jedná jen o krajinku s údolími, kaňony (tedy spíš „kaňonky“) nebo má zcela jiný význam slova? Ano, jen kousek dále je velká, stále aktivní pískovna a v nejvyšším podloží je zde vše především o písku. Že by někdo v dávných dobách kradl písek? Možné to je, ale historickou skutečnost se mi najít nepodařilo. Třeba bude někdo vědět více a rád se nechám poučit.
Kousek za tímto místem odbočuji z výraznější lesní cesty doleva na méně zřejmou. Ta mě již během pár minut spolehlivě dovede až na to správné místo. Kdybych běžel moc rychle, tak bych mohl pramen i přehlédnout. Zahlédnu jej skoro až přímo na místě za stromy napravo.
Místo je to velice krásné a má svou atmosféru. Nikdo zde ještě není. To se změní až za pár okamžiků, když už já budu odcházet. Lidi zde budou přicházet z opačného směru. Vidím dřevěný přístřešek, vidím i z kamene vystavěné jakési koryto a ve stěně na jeho začátku tenkou trubičku ze které měla asi kdysi vytékat zázračná voda. Nyní zde nespadne ani kapka. Zato o kousek níž je kamenná „podlaha“ koryta již zaplavená vodou, která vypadá velice stojatá a na jejím povrchu je něco nevábného zeleného. Nic, co by člověk chtěl pít. Pro mě velké zklamání, čekal jsem, že ve studánce voda bude. O to více, že v okolí, když jsem zde byl (především ve Zlodějských dolech kolem potoku bylo vody často více než bych si přál).
Nevadí procházím si místo, je krásné. Vidím malinkou kapličku pod stromem a na stromu nenápadného, ale o to krásnějšího anděla. Vypadá jako vánoční ozdoba. Otočím se a na přístřešku vidím vyskládány spousty hrníčků do tvaru srdce. To je má první představa, při druhém nebo třetím pohledu už to až tak jako srdce nevypadá, spíš jen trámky držící stříšku určily tento tvar. Je vidět, že mě toto místo zcela pohltilo.
Proč je zde tolik hrníčků, když jde voda z očekávaného místa nevytéká. Že by ona zázračná voda byla onen žabinec pod „pramenem“. Chápu, když je velká žízeň, tak je člověk schopen vypít všechno, ale zde? Zde by to byla jistota výrazných zažívacích problémů, které by si nešťastník během pár chvil připravil a zážitek na který určitě vzpomínat chtít nebude. Vzpomínám si na cestu z Karlštejnu do Svatého Jana pod Skalou a pak do Srbska, kde sice u Bubovických vodopádů voda tekla, ale skoro ji nebylo možné do PETky napustit, tak nízkou měla „hladinu“. Pár „jezírek“ ale nevypadalo moc vábně a já si říkal, že najdu něco lepšího dále. Nenašel. Něco ještě horšího jsem našel pod rozcestím „Propadlé vody“, ale už jsem měl takovou žízeň tento horký den, že jsem pár loků vypil, ale taktéž se o příliš moc tekoucí vodě mluvit nedalo. Naštěstí to vyšlo a žádné problémy nebyly. Inu drsné seznámení se člověka navyklého na Beskydy, kde vždycky nějakou rozumnou vodu najde, na přesný opak [16]. Když jsem pak dorazil pod Skálu ve Svatém Janovi, tak vydatný proud vody bylo to nejkrásnější, co mi bylo z nebe sesláno. Vypil jsem snad hektolitry vody, abych se vzpamatoval. Pochopitelně na vrcholu Skály jsem měl již zase úplně sucho, tak teplý to byl den.
Naštěstí, zde na sever od Hlučína a Kozmic, jsem takovou „vodní“ krizi neměl, ale určitě jsem byl zklamaný. Představoval jsem si, že si místo zapíši, jako další jistotu při mých výletech, kterým rozhodně zdroj vody je. Přečtu si příběh studánky, jak zachránila děvčeti ztracenému v těchto hlubokých lesích život. Taktéž si někde přečtu i poznámku ať nám voda chutná. Odcházím s tím, že snad někdy až pořádně zaprší…
Něco mi ale ještě říká, běž se podívat dál ve směru kam by žabincová voda měla odtékat. Také pořád, sice nevýrazně, slyším tekoucí vodu. Možná se mi to jen zdá nebo blouzním. Tak moc jsem na slunci nebyl, ani jsem žádné ULTRA neběžel, aby k tomu byl důvod. Klesám pod kamenné, uměle postavené koryto pramene k „louce“ s krásně zelenou mladou trávou. Není moc pravděpodobné, aby takto dobře rostla někde, kde nebude dost vody. Přibližuji se k hromádce kamení a „cvrkot“, „bublání“, „ševelení“ nebo nevím jak přesně bych měl zvuk popsat, stále více a více zesiluje. Dívám se dolů, nějaká voda zde teče, ale proč bublá?
Až za chvíli uvidím tenčí trubku s kolenem nahoře ze které vytéká silný pramen. Ano jsou i výraznější, ale v tomto okamžiku je to ten nejsilnější a nejvydatnější pramen! V tom okamžiku není nic krásnějšího a vím, že pro případné další výlety zde mám velké „zastání“. Opět si mohu vymyslet cestu o něco delší a vyrazit na ni „lehčeji“. Voda je studená a je super. Je tak studená, že si ji musím „vychutnávat“, jinak bych asi druhý den už nemluvil. Pochopitelně na další cestu si doplňuji až po okraj „soft flašky“, jak by řekli angličtináři, tedy láhve u ohebného plastu do běžeckých vest nebo batohů.
LOUČÍM SE S MÍSTEM, KTERÉ MĚ ZCELA POHLTILO.
Je nádherně ukryté v lese a zdaleka nemusí být jisté, že je člověk bez GPSky okamžitě najde, ale i to patří k dobrodružství s velkým D. Výlet pokračoval dále a „objevil“ jsem spoustu zajímavých a hlavně nečekaných míst.
TO JE ONA SVOBODA...
Průměrné tempo se z běžeckého pohledu během ani v nejmenším nazvat nedalo, ale i tak jsem ušel mnohem více než bych dal jen chůzí… A zážitky obrovské. Lidé, kteří to dočetli až sem se tak mohou těšit například na „Bunkr s krápníky“, nevšedně pojmenované a provedené odpočinkové místo u rybníků západně od Juliánky a hlavně mírně adrenalinově – průzkumně – vstupně ne zcela košér nahlédnutí na činný lom nebo přesněji pískovnu u Kozmic. Některé srázy zde budí respekt a není radno se k nim moc přibližovat. Toto vše taktéž zdůrazňují všude přítomné cedulky se zákazem vstupu, varujícími před rizikem pádu, atd. Dobrodruhy určitě není nutné poučovat, mají svůj dosti dobře vyvinutý cit pro hranici kam lézt a kde už je to více „o hubu“. Přece jen jsou to místa, kam davy nemíří a tak je dobré se držet v dostatečném odstupu od nebezpečných míst.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/objevna-vyprava-k-rothschildovym-studnam-u-hlucina/detail
[2] https://www.turistika.cz/mista/peklo-nebo-pohadka/detail … lom Trhůvka nebo známější označení Pohádka.
[3] https://www.bkludgerovice.cz/prajzske-kilo/ … stokilometrové ultra po „rovině“ pořádané běžeckým klubem Ludgeřovice.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=ko6paocII6o … možná (snad) malý pozůstatek ve „Zlodějských dolech“.
[5] https://www.youtube.com/watch?v=sRhhHuf6Zdg … studánka Juliánka.
[6] https://www.youtube.com/watch?v=SdKbrGJ0WOw … bunkr s „krápníky“.
[7] https://mo-s21.mzf.cz/ … stránky opevnění MO-s 21 a MO-S 22.
[8] https://www.bkludgerovice.cz/akce-klubu/bunkr-run/ … opět skvělá akce běžeckého klubu Ludgeřovice „Bunkr Run 2024“. Kdo koho pozná na fotkách?
[9] https://www.youtube.com/watch?v=Dl0-y8Ox8TY … křížová cesta v lese Blahetovec.
[10] https://www.youtube.com/watch?v=lzFiP-FxcvI … zajímavá místa tohoto dne.
[11] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/256724 … mé běžecké „velevýsledky“. :-)
[12] https://www.behac.cz/bezec/15338-nejedly-tomas … co jsem to neobjevil, tento čas nemá ani pro mě žádnou hodnotu, protože jsem se v druhém kole úplně ztratil a cestu došel nějak úplně jinak, ale špatně a co je ještě horší po kratší cestě. Čas bez hodnoty (přesnější by bylo DNF – nedokončil nebo i ta nejškaredější poznámka DQ nebo DSQ – diskvalifikován (protože jsem si zkrátil cestu). Nic na tom nemění, že jsem byl úplně poslední. Krásná trasa i závod to ale byl, to rozhodně. https://www.turistika.cz/mista/neprilis-vydarena-radikovska-patnactka-2025-a-hledani-losovske-hvezdarny-dil-i/detail
[13] https://51gt3.com/cs/article/100700/common-racing-status-abbreviations-dns-dnq-dnf-dsq-nc-ret … běžecké zkratky.
[14] https://www.instagram.com/p/CaHaCatrKAN/ … Zuzančina kaplička u Kozmic.
[15] https://mapcarta.com/es/W1491511389 … Zuzančina kaplička.
[16] https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail … cesta z Karlštejna do Svatého Jana pod Skalou a Srbska.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Kozmice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Zázračná studánka Juliánka.
