Hledání lošovské hvězdárny a DNF závod "Radíkovská patnáctka 2025" - díl II.

   Pokračování předešlého dílu o běhu na 15 kilometrů nedaleko Svatého kopečku u Olomouce:

https://www.turistika.cz/mista/neprilis-vydarena-radikovska-patnactka-2025-a-hledani-losovske-hvezdarny-dil-i/detail

   Náladu ze svého nepříliš vydařeného výkonu u závodu jsem se pokusil zlepšit procházkou a nalezením hvězdárny na kterou jsem neměl zatím čas. Představa, že se nachází jen kousek od centra Olomouce je, mírně řečeno, poněkud zjednodušená. Po závodě jsem dlouho v „Chatě pod věží“ nepobyl – byla plná k prasknutí. Vypil jsem si jedno pivo a vyrazil ven, kde nebylo ani trochu teplo. Chvíli trvalo než jsem se rozehřál, dokonce bych řekl, že během závodu bylo lepší počasí než teď. Dopoledne bylo kolem tří stupňů nad nulou a teď u autobusové zastávky v Radíkově dokonce o jeden stupeň méně. Stoupáním do kopce ve směru na Svatý kopeček se rychle zahřeji a pokračuji až k ostré zatáčce doleva těsně před obcí, tak jak mi poradila jedna místní paní. Po asfaltce se dostávám do Lošova a prudce klesám do údolí. Na kopci vlevo vidím menší budovu a vedle ni nějaké stožáry. Nemýlím se, dívám se na bezlesý kopec s hvězdárnou. Kopuli, ale zatím nedokážu rozeznat. Chvíli se snažím běžet, chvíli jít. Únava nejenom nohou po závodě je cítit, ale i tak se snažím „HLAVU“ přemluvit k rychlejšímu pohybu. Vím, že opět si tento den těžko budu moci označit jako něco více než jen „běžecko-turistickou procházku“. Pokud se mi podaří alespoň objevit hvězdárnu o které vím už roky a roky, tak bude za dnešek alespoň jeden úspěch.

   Důvod pro malý úsměv v tomto dni, kde slovo „neúspěch“ zatím vyhrává. Jak jsem prudce sestoupil do centra vesničky Lošov, tak teď mě naopak čeká poctivé stoupání od informační tabule s mapou. Tabule je nedaleko autobusové zastávky Lošov a od ní stoupám po ulici „Strmé“, která určitě nedělá ostudu svému jménu, přes krátký úsek ulice „Hliník“, přes „Liškovskou“ až k ulici pojmenované po významném polském astronomovi. Ta mě dovede k posledním domkům a pokračuji již jen lesní nebo spíš polní cestou. Hvězdárnu s kopulí už vidím, jen je třeba „objevit“ rozumnou přístupovou cestu. Velkým obloukem obcházím pole, ale žádnou cestičku nevidím. Je zima, pole leží ladem a je zmrzlé. To mi umožňuje výjimečně použít přímou cestu. Bohužel v létě již toto nebude možné, ale alespoň na vrcholu snad najdu cestu pohodlnější. Za chvíli jsem u hvězdárny a zjišťuji, že tam nejsem sám. Na kopci je vidět krásně kolem dokola a nejvíce světla půjde večer a v noci snad jen z menšího výřezu ve směru na Olomouc. Myslím si, že by se zde daly dělat krásné fotky noční oblohy. [4]

   Nahoře pofukuje studený vítr a tak udělám jen pár záběrů, nakonec i baterky jsou skoro úplně vybité a vydávám se zpět. Únava i vlezlé počasí přestává být až když se zase více rozhýbám. Známou cestou již sebíhám do údolí, ale autobus má jet kdo ví kdy. Určitě se mi nechce čekat a tak se chci vrátit po stejné cestě zpět ke Svatému kopečku. Tam předpokládám, že sednu na autobus číslo 11, který mě doveze zpět na olomoucké nádraží. Měl by jezdit zhruba co půl hodiny.

    Sebíhám s velice tuhými nohami a spíš si přeji rovinu nebo dokonce stoupání než únavné brzdění z kopce. Představa, že bych nohy jen tak pustil dolů je jen pouhým snem, to bych dříve o ně sám zakopl. Pružnost svalů je již dávno fuč. Do kopečku se mi naopak běží vcelku dobře. Tempo je hodně loudavé, ale stále rychlejší než případná chůze. Na okamžik se zastavím u jednoho kříže božích muk, ale po chvíli se zase rozebíhám směrem ke křižovatce asfaltové silnice s turistickou trasou zelené barvy na hranici lesa. Ani netuším, že pokud bych se po ní vydal doprava, tak se dostanu ke krásnému malému rybníčku od jejž jsme při „Radíkovské patnáctce“ [1], [2] vybíhali do stoupáku.

   Zaujme mě cestička a maličký potůček vedoucí naopak doleva. Očekávám, že bych se takto mohl dostat rychleji ke Svatému kopečku. Držím se zelené značky a cesta i potůček v údolíčku se mi velice líbí. Určitě by se zde daly běhat skvělé a hodně zábavné terénní běhy. Už na začátku se dokážu místem velice nadchnout a podobně jako hvězdárna, tak i tato cesta mě hned zlepšila náladu. Už nepovažuji dnešní den za tak nevydařený jako ráno. Jak se říká „ráno chytřejší večera“, tak je občas vhodné nechat hodnocení na pozdější dobu a nic nebude tak kritické nebo člověk tak zklamaný. Už teď vím, že cesta do Olomouce z Ostravy nebyla zbytečná a to ještě netuším, jak se bude příběh odvíjet dále. Na směrovníku u silnice se ovšem uvádělo, že cesta povede k rozcestí „Pod Lošovem“ a tak trochu hádám, že by mě mé, z ničeho nic se rozeběhnuvší nohy, dovedly zase zpět do míst odkud jsem před chvíli odcházel. A to až tak moc už nechci, když pomalu, ale jistě tuším, že se blíží pozdní odpoledne a v zimě dokáže slunce zapadat velice rychle. Radši už bych byl v místech, které alespoň trochu znám. Dobrodružství je fajn, ale s časem se zvyšuje jakási vnitřní nervozita, která mě včas odvádí od „kochání se krajinou“. I tak to většinou dopadne tak, že k cíli se dostávám až za tmy, v tom nejlepším případě za šera…

   Kdyby mi někdy nadbýval čas, tak by určitě bylo velice zajímavé si ještě tuto cestu projít podél potůčku až do Lošova znova. Pokud bych stále sledoval stejnojmenný potok, tak bych se podél rybníků po několika kilometrech dostal až do Velké Bystřice. Tu si pamatuji už jen velice matně, jak jsem zde snad jednou, maximálně dvakrát, projížděl při volných (tréninkových) dnech při studiu na VŠB v Ostravě. Vzdálenosti z Ostravy do Olomouce, Kroměříže, na Praděd a podobně pro mě nebyly tehdy až tak problémem, spíš jsem měl obavy, aby se kolu nestalo něco, co bych nebyl schopen na místě opravit. Dnes je na mapě vyznačena dálnice, která za „mých“ cyklistických časů ještě nestála.

   Po chvíli se vracím po zelené turistické značce o kus zpět a odbočuji doleva do kopce po cestičce, která by mohla pokračovat i dále. Předpoklad se mi plní, netrvá to až tak dlouho a dojdu k asfaltové cestě procházející již Svatým kopečkem. Zde odbočuji doleva a napojuji se na červenou. Již zase pomalu, ale přece jen běžím. Jen kousek to mám k bazilice. Doma jsem si zjistil, že zde má být i nějaká cukrárna nebo kavárna, ve které by měla být možnost koupit místní pivo - „Svatokopecké pivo“. Mají otevřeno, ale já určitě nemám ani čas – je pod mrakem a já netuším zda ještě nebudu muset běžet po hlavní silnici ze Samotišek do Olomouce nebo ne. Na to se ani trochu netěším. A ani mnoho sil navíc na to, abych si třeba bral 1,5l piva s sebou. Kolem významného svatostánku sebíhám solidním klesákem k rondelu a na následující autobusové zastávce končí i turistická značka. Obávám se toho nejhoršího. Buď, že budu muset dlouho čekat na spoj a to se mi v celkem chladném dní (i když teď, hodně rozpohybovaný se cítím vcelku dobře) vůbec nechce a nebo, že se budu muset vydat x-kilometrů proti pohybu aut z Olomouce případně pomalu a únavně postupovat nějak přes pole.

   Jako nejmilejší blesk z čistého nebe kousek od zastávky registruji něco jako cyklostezku, zcela mimo hlavní spojnici Olomouc – Samotišky. Jsem dost unaven, od rána jsem si na moc dlouhou dobu nikde nesedl a nutit dřevěnící nohy k běhu je čím dál tím těžší. Nicméně, daří se. Radost z toho, že nebudu muset po několik následujících kilometrů (pokud cesta někde uprostřed z nepochopitelného důvodu neskončí) příliš přemýšlet a řešit co se bude přede mnou dít, tak dostávám spoustu sil navíc. Budu moci nasadit regenerační tempo a nečekaně při běhu i odpočívat. Povzbuzením je pro mě i v polovině cesty další běžec se kterým prohodíme pár slov, pochlubím se svými dnešními úspěchy a neúspěchy, ale hlavně si potvrdím správnost cesty a odhad času k hlavnímu olomouckému nádraží. Toto jsou informace mající hodnotu zlata. Poděkuji, rozloučíme se, popřejeme krásný běh a za chvíli už překonávám hranici města. K nádraží je to asi ještě hodně daleko a jsem ve stavu, řekněme „během již dosti nasycený“. Ani trochu by mě nevadilo, kdybych si už sedl a nikam nemusel. Velká část cesty z Radíkova do Olomouce nebyla moc o běhu, tak alespoň v jeho závěru se snažím více běžet než chodit, abych si spravil „pověst“… :-)))

   Občas musím zvolnit a zbaběle využít přechody a křižovatky pod záminkou „je třeba se dobře rozhlédnout a opatrně přejít“ k vydýchání a hledání nových sil. Rozeběhnout se ze „sladké“ chůze a „běžeckého nicnedělání“ je o velkém přemáhání. Ale vždy se k tomu se zatnutím zubů donutím. Dokonce se mi daří postupovat správnou cestou, až kousek před nádražím se ptám jedné paní, jak že se dostanu k hlavnímu nádraží. To už je jen pár set metrů přede mnou. Dokonce i pod mosty najdu ty správné cestičky. Na místě jsem v pověstných „za pět minut dvanáct“. Skutečně mi vlak má odjíždět za cca 5 až 7 minut a to ještě nemám koupenou jízdenku. Jak už to tak bývá, tak peněženku i doklady a kartu mám na jiných místech v batohu a když je potřebuji rychle najít, tak jsou někde „zašité“. Hledání karty vypadá jako věčnost, ale nakonec se daří a s koupenou jízdenkou mířím podchodem na vlak, který má odjíždět asi za tři minuty. V půli cesty si uvědomím jestli na něj není třeba koupit i místenku, ale nevracím se, to by mě určitě už ujel. Po schodech na nástupiště vybíhám někdy „ob dva“. Vidím jak vlak právě dojíždí a já tedy se v běhu ani nezastavuji a mířím k nejbližšímu vagónu. Tomu se říká brilantní načasování. Sednu si a se svým polovydařeným výletem jsem již spokojen. Závěrečný pomalý, ale dost dlouhý běh mi určitě náladu výrazně zlepšil. Pro příště už budu vědět kudy „Radíkovská patnáctka“ vede a budu mít větší naděj na již oficiální umístění a čas. Se vším všudy se jednalo o celodenní výlet o délce přibližně tří desítek kilometrů.

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/neprilis-vydarena-radikovska-patnactka-2025-a-hledani-losovske-hvezdarny-dil-i/detail

[2] https://www.youtube.com/watch?v=Isy5gBD6DSU … Video „Radíkovské patnáctky 2025“.

[3] https://www.youtube.com/watch?v=goGOWKYxLDk … Hvězdárna v Lošově u Olomouce.

[4] https://hvezdarna.olomouc.cz/ … Lošovská hvězdárna.

[5] http://prevadece.smoce.net/seznam-prevadecu/cz/ … seznam radioamatérských převaděčů – Olomouc – Lošov.