San Gimignano – město rodových věží a středověký Manhattan v barvách UNESCO

Historické náhorní centrum sedmiapůltisícového městečka San Gimignano je skutečnou perlou Toskánska, jejíž nezapomenutelné panorama nejlépe vynikne v podvečerních slunečních paprscích a při pohledu vzdálenějším. San Gimignano se honosí přívlastkem „delle Belle Torri", protože zdejší patricijské rodiny tady postupně postavili – jako symbol svého bohatství a moci – 72 věžových rodových domů, z nichž některé dosahovali výšky okolo 50 metrů. Proto se také městu občas přezdívá Manhattan středověku. Do současnosti se jich zachovalo jen čtrnáct, ale i to stačilo v roce 1990 k zápisu na Seznam kulturního dědictví UNESCO. A důvod? Unikátní ukázka jednotné středověké architektury 14. a 15. století. Přeživší svědek dávných dob, spojující ve své podobě – a na malém prostoru - snad všechny formy středověkého městského stavitelství. Najdeme zde totiž vše; náměstí i ulice, monumentální paláce i obyčejné domy, baziliku i drobné kostelíky, studny i fontány. A na úvod bychom snad ještě měli připojit informaci, že San Gimignano leží – asi 55 km jižně od Florencie - na náhorní plošině v „etruské zemi“ údolí Val d'Elsa, které je součástí provincie Siena. A v I. polovině minulého století zde žilo téměř 12 tisíc obyvatel.

Město bylo založeno zřejmě již na přelomu 4. a 3. století př.n.l. Etrusky; o čemž svědčí mnohé archeologické nálezy. Tehdy se ovšem ještě jmenovalo Velathri. Tuto osadu později střídá římské sídlo Silvia, jehož pozůstatky byly nalezeny v prostorách Starého hradu (Castelvecchio) na svazích Poggio del Comune (624 m). Skutečné San Gimignano však vznikne až v průběhu posledního desetiletí 10. století. San Gimignano delle Belle Torri se stává nezávislým svobodným městem v roce 1199, tedy v období velké prosperity tohoto kraje a v čase, kdy se město „zbavilo područí“ volterrského biskupa. San Gimignano tehdy zejména využívá své polohy na křižovatce obchodních cest, spojujících Sienu s Pisou a Janovem, a čile obchoduje i s Holandskem a Francií nebo se vzdálenými destinacemi, jako jsou Egypt nebo Sýrie. Do bohatého města se také okamžitě nastěhují všechny náboženské řády (františkáni k bráně San Giovanni, augustiniáni ke sv. Matoušovi, dominikáni do Montestaffoli a benediktini k bráně San Jacopo). A v roce 1300 město hostí básníka Dante Alighieriho, který se přijede jako velvyslanec Guelfské toskánské ligy. „Radost a veselí“ končí morovou epidemií v roce 1345 a definitivně rokem 1353, tedy následnou nadvládou Florencie, která zde ihned vybuduje svou hradní pevnost Rocca di Montestaffol. Nepomohly ani více než dva kilometry dlouhé městské hradby s pěti válcovými baštami, dokončené v roce 1262.

Jistým prokletím města v té době byl věčný spor dvou nejsilnějších zdejších rodů, z nichž jeden patřil ke guelfům (přívrženci papežů) a druhý se hlásil ke ghibellinům (tedy stoupencům císařů). Právě z této doby však pochází většina rodových věží, včetně Palazzo Franzesi-Ceccarelli, což je stavba, která svou asymetrií důmyslně obchází zákon z roku 1255, stanovující maximální rozměry nových domů. Bohaté rody Ardinghelli a Salvucci zase postavili své věže jen o kousek nižší, než „vyhláška“ nařizovala, a to jen proto, aby demonstrovat svou moc. A v té době se také město pomalu rozrůstá kolem dvou hlavních náměstí; trojúhelníkového Piazza della Cisterna (s kašnou, věžemi Ardinghellis a Benuccis i paláci Razzi a dei Cortesi) a většího a členěním složitějšího Piazza del Duomo (dodnes má podobu ze 13. století, najdeme zde historicky nejdůležitější veřejné i soukromé budovy, včetně kolegiátního chrámu Santa Maria Assunta, paláců Podestà a del Popolo, i mnoha věží - della Rognosa, Chigi, 54 metrová Grossa a dvojitá Salvucci).

Je zajímavé, že 14. a 15. století bývá označováno jako období ekonomického i politického úpadku, ale v San Gimignanu vzniká jeden umělecký klenot za druhým. Ve městě v té době působí mnoho mistrů ze Sieny a Florencie. Převážně církevní stavby tak krášlí např. Memmo di Filippuccio, Lippo Memmi, Federico Taddeo di Bartolo, Benozzo Gozzoli, Domenico Ghirlandaio nebo zdejší rodák Sebastiano Mainardi. Díky tomu si i dnes můžeme v historickém centru San Gimignana prohlédnout řadu mistrovských děl, přičemž nejznámější jsou asi místní fresky. V katedrále se nachází Poslední soud (Nebe a peklo) od Taddea di Bartolo z roku 1393, Umučení sv. Šebastiána podle Benozza Gozzoliho a především nádherné fresky Domenica Ghirlandaia, tedy cyklus Zvěstování v baptisteriu sv. Jana. Unikátní jsou také monumentální fresky Benozzo Gozzoliho, zobrazující sv Šebastiána a sv. Augustina. Velmi významné jsou také fresky z roku 1303, kterými Memmo di Filippuccio vyzdobil sál Podestà v Palazzo del Popolo, zobrazující každodenní život města na počátku 14. století.

V současnosti městečko žije především z cestovního ruchu, což jistě nepřekvapí vzhledem ke skutečnosti, že od počátku minulého století patří k nejoblíbenějším turistickým cílům v Toskánsku. Proto je naopak celkem překvapivé, že San Gimignano nikdy nijak významně nezazářilo na filmovém plátně. Točil se zde snad jen hraný dokument režiséra Franca Zeffirellia životě sv. Františka „Bratr slunce, sestra luna“ a film „Čaj s Mussolinim“ s plastickým výtvorem chirurgů, zvaným Cher, v hlavní roli. Krásu a magičnost města domorodci ještě podtrhují prodejem místního vína, destilátů, tvrdých sýrů a vynikající šunky z divokých prasat. Tím hlavním lákadlem však i nadále zůstávají zdejší pamětihodnosti. Jen jejich výčet by zabral několik stran textu, a proto letmo zmíníme jen ty nejdůležitější.

Ze sedmnácti zaznamenáníhodných církevních staveb je neodpustitelnou chybou vynechat zejména trojlodní románskou-gotickou baziliku Nanebevzetí Panny Marie, zvanou Collegiata (dominanta města a jeho nejvýznamnější chrámová stavba byla vysvěcena roku 1148, příčná loď byla přistavěna v roce 1456 a interiér zdobí krásné gresky, pocházející ze 14. a 15. století), kostel sv. Augustina (gotická stavba s množstvím fresek a deskových obrazů) nebo kostel sv. Petra (románsko-gotická stavba s bohatou freskovou výzdobou). Přehlédnout bychom neměli ani pozoruhodné průčelí zrušeného chrámu sv. Františka.

Z necelé dvacítky nejzajímavějších palácových staveb jmenujme alespoň Palazzo Vecchio del Podesta (stará radnice z roku 1239 s 52 m vysokou věží Torre Rognosa byla později vězením i divadlem), Palazzo Nuovo del Podesta neboli Palazzo Communale (nová radnice z roku 1283 až 1323, stavba veleslavného architekta Arnolfa di Cambio s věží Torre Grossa, jejíž výšku 54 metrů už nesměla žádná stavba ve městě překonat) a Palazzo Pratellesi (sídlo jedné z nejvýznamnějších rodin města s gotickými freskami ze 14. století), K tomu si přidejme někdejší hradní pevnost, městské hradby se čtyřmi vstupními bránami (Porta San Giovanni, Porta San Matteo, Porta San Jacopo, Porta delle Fonti), které byly poprvé postaveny roku 998, a jednou baštou, několik náměstí a náměstíček a hlavně ona dominantní čtrnáctka věží. Někde se sice můžeme dočíst, že je těch věží vlastně 15 nebo dokonce 16, ale tyto informační prameny započítávají také zvonici katedrály Collegiate a věžový dům Pesciolini, což jsou stavby, které se od ostatních klasických rodových věží liší vzhledem nebo využitím.

A na závěr jedna - hodně černě humorná - perlička z nedávné historie města. V průběhu II. světové války se v San Gimignanu Němci v podstatě nevyskytovali. Přesto na město několik dní vytrvale útočily americké bombardéry. Při jejich útocích byl zničen strážní zvon na věži Torre Grossa (nový prý městu po válce paradoxně věnoval - komunistickou budoucnost světa budující - lid Sovětského svazu), dům na náměstí a poškozena část katedrály. Během bombardování bylo zabito několik civilistů a jedna mladá matka přišla o nohu. Jen těm asi deseti Němcům se vůbec nic nestalo …