Radnice ve Mšeně

Samostatná budova pro vedení obce je doložena ve Mšeně již v roce 1357, kdy bylo na žádost Hynka Berky z Dubé povýšeno králem Karlem IV. na městečko, a to za spolupůsobení pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a Buška z Vykhartic, i když to nebyla skutečná radnice, pouze obyčejná rychta. Tímto krokem se z obyvatel dosavadní vsi v čele s rychtářem (zvaný místně jako šulc) stali měšťané, kteří získali vlastní městský řád a různá privilegia, jež měla sloužit rozvoji nového města, kterým se oficiálně Mšeno stalo roku 1545, kdy obdrželo též městský znak.

Také objekt, kde sídlil purkmistr, primas a konšelé, procházel řadou změn, i když de facto jen co se týká podoby, protože stále se stavělo a upravovalo na stejném místě. Původní objekt býval kompletně roubený, ale za dobu své existence notně zchátral, i když byl pravidelně udržován, aby ho 12. dubna 1670 strávil i s hodinovým strojem a se všemi písemnosti a památkami velký požár, pokud nepočítáme rabování a různé škody za třicetileté války (v roce 1631 Sasové, roku 1639 Švédové a v letech 1644-1645 císařské vojsko). Obnovená radnice pak např. přivítala 12. října 1804 císaře Františka II. s jeho manželkou Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou, ale užila si i nezvané návštěvníky za 2. slezské války v letech 1744-1745. 22. listopadu 1764 došlo k reformě dosavadní správy, jíž se ujali: panský rychtář, 12 radních, syndikus čili zkoumaný písař, 2 městští rychtáři na urovnávání drobnějších sporů v obci a 4 obecní starší k řízení obecního hospodářství, přičemž z městské rady býval jmenován primas (primátor, prvním se stal Václav Píšek) a purkmistr. Další změna přišla 23. dubna 1794, kdy byl Mšenu přikázán regulovaný magistrát III. třídy, v jehož čele stál purkmistr Jan Kozlík.

Postupnému navyšování obecního vedení a úřednictva přestávala radnice postupem času stačit, a tak byla nakonec roku 1842 úplně znovu vystavěna, aby se o 4 roky později přestěhovalo do sálu radnice ještě divadlo, jež bylo zcela opraveno a vylepšeno, takže získalo lepší umístění než bylo to dosavadní v obecním domě. Další změny pak přineslo zavedení prozatímního zřízení obecního a zrušení patrimoniální správy, což znamenalo opět nedostatek místa. V roce 1864 byla tedy radnice opět opravena a zvýšena o jedno poschodí. O 2 roky později pak posloužila jako lazaret pro lehce nemocné vojáky, kteří tu pobývali od 16. srpna do 1. září 1866.

Největší zhoubou radniční budovy se však staly požáry, což již bylo předem zmíněno. Ten druhý, k němuž došlo 22. června 1867, se rozšířil z čp. 129 tak, že během necelé půlhodiny bylo v plamenech 54 domů, mezi nimiž byl rovněž kostel, fara a radnice, na níž byla situace minimálně povážlivá, neboť mnozí měšťané hledali vedle kostela spásu právě zde, což dokazuje citace z "Památek města Mšena" od Karla Červenky:

"Nejhůře bylo na náměstí, zvláště pak v radnici; sem uteklo se mnoho lidu, ukrývajíce zde svůj zachráněný nábytek, domnívajíce se býti v bezpečnosti, neb radnice byla stavěna pevně, proti ohni břidlicí kryta, půda dlaždicemi obložena, a tak slibovala bezpečnost. Shromáždilo se zde přes 50 osob. Pojednou bylo slyšeti pokřik "Zle je, radnice hoří!" Tu hledělo vše se ukrýti aneb utéci; však na útěk nebylo již ani pomyšlení, neb všechny domy kolem radnice, celé náměstí, kostel, věž stály v plamenu, žádný nemohl více do radnice ani ven. Tu nastal pláč a lomení rukama, když oheň v prvním i druhém poschodí vypuknul a strašně zuřil.

V nebezpečí tom sběhly se všechny osoby do dolejšího klenutého pokoje, radíce se, co činiti, kdyby i sem se oheň vedral; jedni chtěli se do sklepa zavříti, druzí je zrazovali od toho, že by se mohli udusiti. V tak trapném postavení uplynulo přes hodinu času, mezi kterým pocítili smrtelných úzkostí. Skulinami do vnitř tlačící se dým počal dýchání obtěžovati a všech zmáhala se jakási úzkost, an se tu najednou objevil Fr. Najmon, hrobník, který dověděv se o nebezpečenství tom, šťastně všechny skrz hořící ulici kostelní do bezpečnosti uvedl."

Díky tomuto ohni vyhořela radnice tak, že z ní zůstaly pouze dolní klenuté kamenné části, jinak vše shořelo nebo se zřítilo dolů. Díky mnoha odvážlivcům však došlo k záchraně obecních knih a spisů, jež byly vyneseny ven z kanceláře, kde již hořela sama okna a od nich létaly jiskérky po místnosti. Právě tito hrdinové uhasili okna a vše ostatní, aby se spisy nevzňaly a mohly být odneseny do bezpečí.

Krátce po požáru došlo k postupné obnově radniční budovy, jejíž sál posloužil prozatímně ke konání služeb Božích, když vyhořelý kostel sv. Martina nebyl vhodný pro jejich konání. Kromě úředních místností s obrazem zasloužilého purkmistra F. J. Janatky († 1901) od malíře F. Šimona byla v domě umístěna roku 1880 vzniklá obecní knihovna, byty úředních osob i soukromníků a rozsáhlý divadelkní sál, k němuž po roce 1887 přibylo městské muzeum, založené díky Františku St. Huliciusovi, přičemž roku 1890 byla radnice odhadnuta na 18 000 zlatých. Přes různé úpravy, např. opravu věže v roce 1930, se tento stav prakticky udržel až do dnešní doby, takže radniční objekt je velkou dominantou a zároveň ozdobou Riegrova náměstí, dříve známého jako Velké či Hlavní náměstí (před rokem 1989 ještě jako Náměstí Míru), které se v poslední době proměnilo k nepoznání (viz https://moderniobec.cz/verejny-prostor-funguje-aneb-mseno-mesto-ktere-se-nebalo/). Z posledních změn na radnici jmenujme opravu sálu v roce 2007 a celkovou rekonstrukci budovy, k jejímuž zahájení došlo roku 2020, kdy byla mj. zřízena kotelna na dřevěné pelety a došlo k zateplení stropů, výměně radiátorů a vybudování skladu na palivo.

Dnes se tedy jedná o dvoupatrový podsklepený objekt ze smíšeného zdiva (kámen i cihly), jenž má půdorys písmene "L" a je opatřen bílou omítkou, z níž vystupují okrově natřené sokly, římsy, šambrány a jiné ozdobné prvky. Hlavní průčelí se středním rizalitem v neogotickém stylu je sedmiosé a je ukončeno atikou, z níž vystupuje hranolová věž s městským znakem a hodinovým strojem, přičemž v přízemí navíc nalezneme pamětní desku s nápisem: "PAMÁTCE VELKÉHO NAŠEHO RODÁKA: DR. JOS. L. PÍČ ARCHEOLOG A ČESKÝ HISTORIK NAR. 19. 1.. 1847 ZEMŘ. 19. XII. 1911 VE VÍŘE V PRAVOST RUKOPISŮ.", k jejímuž slavnostnímu zasazení došlo 14. srpna 1938. Interiér je zčásti zaklenut, zčásti obsahuje ploché stropy. Na závěr dodejme, že 19. ledna 2006 byla budova prohlášena za kulturní památku, a to s účinností od 15. února téhož roku (viz https://pamatkovykatalog.cz/radnice-2307286).